Rozhovor Haló novin s Jiřím Jonákem, mluvčím spolku Práce a lidské zdroje

Managementu bývá pracovní právo na obtíž

Mnoha lidem jste pomohl v pracovněprávních sporech, i v případech, kdy profesionální právníci neuspěli. Co vás k tomu vedlo?

Po roce 1989 jsem hledal práci v Praze, a při pohovorech jsem zjistil, jaký je v personalistice chaos. Šokovala mě častá neznalost zákoníku práce. Ještě blíže jsem do problematiky pronikl, když jsem se sám – jako absolvent oboru výchova a vzdělávání dospělých – stal personalistou v pojišťovně Slavia.

Později jsem založil občanské sdružení Práce a lidské zdroje, dal jsem dohromady stanovy, členskou přihlášku aj. Členský příspěvek byl stanoven na 200 korun za rok, ale stačil jsem jej vybrat jen od několika lidí. Začali se na mě obracet kamarádi, známí, přes různé charitativní organizace lidé z celé republiky. Od rad po telefonu došlo až na zastupování lidí v pracovněprávních sporech u soudu. Dělal jsem vlastně všechno sám a za vlastní peníze. Za deset let to už byly docela velké částky za poštovné, telefony apod. Na druhou stranu se občas ozval nějaký sponzor, který nám menší částku poslal.

[o]

Jako právník – amatér jste to asi neměl jednoduché...

Finančně i časově mě to dost zatěžovalo, ale můj zaměstnavatel to naštěstí toleroval a já jsem mu to oplácel zvýšeným pracovním úsilím. Ovšem jako tzv. obecný zmocněnec nesmím u soudu lidi zastupovat opakovaně, to si kdysi vymohla Advokátní komora, aby její členové nepřicházeli o kšeft. Na druhé straně nejsem komoře nijak podřízen, takže když mně vyhrožovali kárnou žalobou u Advokátní komory, mohl jsem se smát. To bylo třeba ve sporu s jedním známým luxusním hotelem, kde vyhodili dva zaměstnance s odůvodněním, že jsou příliš staří a do kolektivu se nehodí. Jednomu bylo 40, druhému 45 let. Nakonec jim museli zaplatit pět platů. Bohužel, mladí advokáti většinou nemají o pracovním právu ani ponětí. Je specifické, často se mění, hlavně podle potřeb zaměstnavatelů. Nehledě na to, že jen málokterý z těchto právníků někdy fyzicky pracoval.

Přesto, nechybělo vám právnické vzdělání?

Pracovněprávnímu poradenství jsem věnoval večery, víkendy, studoval jsem judikaturu Nejvyššího soudu... Teď už jsem, jak se říká, ubral plyn. Pracovněprávních sporů také ubývá, při současné poptávce po pracovnících lidé často do sporů nejdou a raději si celkem snadno najdou nové zaměstnání.

Lidé se na nás začali obracet i se svými osobními problémy. Dali jsme si do stanov, že pomáháme i v osobních věcech, jako jsou rozvody, alimenty, sousedské spory, vztahy v rodině... To, že nejsem advokát, působí na obě strany sporu vstřícněji, než profesionálně chladný přístup právníků. Moje průprava v psychologii, pedagogice a sociologii umožňuje obrousit hrany a zlepšit komunikaci se znesvářenými lidmi.

Naše sdružení vedlo zatím 73 soudních sporů, které jsme z 95 procent vyhráli. Některé brzy, jiné se táhly dlouho.

Svěřte se nám s nějakou konkrétní kauzou...

Jedním z nejdelších sporů, který ještě dosud pokračuje, je spor hasičů Dopravního podniku hl. m. Prahy, kteří se na mě obrátili v roce 2007. Jsou to dlouholetí spolupracovníci, ona byla spojařka, on vedoucí směny. Stěžovali si, že jim neplatí přestávky v práci, asi hodinové. Soud se táhl po deset let, po osmi letech přiznali té ženě dlužnou částku. Neměla za sebe náhradu, a pokud ji někdo střídal, musel být příslušníkem hasičského sboru. Jejímu spolupracovníkovi ale nárok neuznali. Samozřejmě jsme se odvolali a přišli jsme s argumentací, že hasič podle zákona 133/1985 Sb. a následných novel a vyhlášek musí být do dvou minut připraven k výjezdu. Například v metru jsou tisíce různých elektrických zařízení, proud se vede kolejišti, jsou tam větrací šachty a spousta prostor a zařízení, o nich cestující nemají potuchy. Je jedinečné, nikde jinde v republice metro není, a proto má specializovaný hasičský sbor mimořádný význam. Přesto si pražský dopravní podnik dovolí šetřit na svých hasičích, přestože se v něm protáčejí miliardy a názory na jeho hospodaření se různí. Aby se tzv. ušetřilo, neplatí svým hasičům hodinovou přestávku s tím, že prý je to jejich osobní volno. Přesto, že musejí být v uniformě a, jak se říká, na vysílačce. Tedy být připravení do dvou minut vyjet k zásahu. Poukazují na podobný spor, který se v Hradci Králové vedl s městskými strážníky. Jestliže však musím být do dvou minut připraven k výjezdu, pak to není přestávka v práci, ale tzv. bezpečnostní přestávka, která má být placená. Generální ředitelství hasičského sboru to ve svých směrnicích takto uvádí, přesto je pražský dopravní podnik dlouhodobě nerespektuje, čímž vlastně ohrožuje bezpečí lidí v metru. Obecné soudy to vzaly v úvahu, daly nám zapravdu a přiřkly žalobci odškodnění cca 100 000 korun.

Takže je vše v pořádku?

Dopravní podnik podal dovolání k Nejvyššímu soudu a ten překvapivě vrátil celou kauzu zpátky, čímž ji protáhl na nějakých dvanáct, třináct let. V odůvodnění vůbec nezmínil, že jde o kolizi dvou zákonů: zákoníku práce, který je podle našeho názoru obecným zákonem, a zákona o požární ochraně, který je specifický a jako takový je zákoníku práce nadřazen. NS vůbec nerespektoval Směrnici EP a Rady č.2003/88/EZ ze dne 4. 11. 2003 o pracovní době a navazujících rozsudcích Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2018 ve věci C-518/15 v návaznosti směrnice Rady 89/391 EHS ze dne 12. 6. 1982 a směrnice 93/104 ES ze dne 23. 11. 1993. Zákoník práce se vztahuje na všechny zaměstnance dopravního podniku, ale zákon o požární ochraně se vztahuje jen na hasiče a domníváme se, že je z hlediska svého působení zákoníku práce nadřazen, což NS ignoroval. Soud nemůže rozhodnout ve prospěch někoho, kdo porušuje zákon.

Bohužel jsme nepodali včas dovolání k Ústavnímu soudu, ale při dalším řízení, které bude probíhat u obvodního soudu, to napravíme. Na základě tohoto sporu se totiž o své nároky přihlásilo dalších padesát hasičů, a sto jiných čeká, jak to dopadne. Takže dopravní podnik by musel platit dost peněz, k tomu by musel zpětně dopočítat odvody na sociální a zdravotní pojištění, daně aj. Tak se jim do toho nechce. A to by se mohly ozvat i další profese, nejen z dopravního podniku, ale i z jiných firem v celé republice. Podobně jsou na tom třeba sestřičky ze záchranky, které ze zákona rovněž musejí být do dvou minut připravené k výjezdu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu poškodilo i je, byť u prvoinstančního soudu se svými nároky částečně uspěly.

Pracovním právem se zabýváte již od roku 2002, takže už můžete trochu porovnávat, jakým směrem se vyvíjí.

Problém je v tom, že zaměstnanci je neumějí vyžívat, také se bojí, a prostě se jim obvykle nechce jít do sporu. Vyhozený chlap kolem padesátky nad tím mávne rukou a hledá práci jinde. Žena to obrečí, ale málokdo zajde do nějaké poradny a vyhledá pomoc. Týká se to všech vzdělanostních kategorií – od vysokoškoláků po dělníky. Pro zajímavost, nejhoršími klienty byli pro nás účetní. Ti se hned brali o svá práva a běželi za šéfem ukázat mu, kde ve výpovědi udělal chybu. No tak to ten zaměstnavatel hned napravil. Jedna paní se také obrátila na odborového právníka, který běžel sdělit managementu: Vy jste to napsali špatně, jen jste opsali paragraf ze zákoníku práce a neuvedli jste konkrétní důvod a ještě jste ji propustili v pracovní neschopnosti. Představenstvo přišlo s kytkou a vzali výpověď zpět – a po ukončení pracovní neschopnosti ji řádně propustili z organizačních důvodů!

Takovýchto případů bylo za 15 let činnosti našeho sdružení nespočet – spolek poskytl cca 3500 porad občanům a občas i firmám.

Jiří NUSSBERGER

9. 10. 2018  Jiří NUSSBERGER