Rozhovor Haló novin s Janem Vaněčkem, ředitelem nevládní organizace NADĚJE.

Člověk může na ulici skončit opravdu z mnoha důvodů

Povězte nám něco o založení a historii vaší charitativní organizace NADĚJE.

NADĚJE vznikla jako jedna z prvních neziskových organizací po roce 1989 u nás. Do polistopadového Československa začali přicházet uprchlíci z Rumunska. V horku léta 1990 zůstávaly celé skupiny lidí ležet na pražských nádražích. Manželé Vlastimila a Ilja Hradečtí jim přinesli první jídlo a párů kusů oblečení. Snažili se pomoci dál zajišťováním ubytování a stravování v narychlo zřízených uprchlických táborech. V tomto prvním období – až do dubna 1991 - probíhala pomoc výhradně dobrovolně bez peněz na provoz. Od pomoci uprchlíkům se služby postupně rozšiřovaly pro další skupiny potřebných lidí. Je to doslova tak, že naši zakladatelé přicházeli tam, kde byla pomoc třeba, a poskytovali ji. Tak vznikla NADĚJE. Z počátečního nadšení několika jednotlivců vyrostla bez finančního přispění ze zahraničí nezisková organizace, která dnes působí na celém území České republiky a zaměřuje se na pomoc v šesti oblastech: pro lidi bez domova, lidi ve stáří, lidi s handicapem, ohrožené rodiny, ohrožené děti a mládež a dluhové poradenství.

[o]

Naše služby se postupně zprofesionalizovaly natolik, že jsme od ministerstva práce a sociálních věcí obdrželi akreditaci ke vzdělávání sociálních pracovníků. Poskytujeme ho lidem i z jiných organizací.

Vaše činnost je docela rozsáhlá. Jakou roli podle vás v této sféře hraje stát? A co je zdrojem ekonomického zabezpečení vašich programů?

Ano, jak jsem uvedl, na rozdíl od jiných organizací se věnujeme hned šesti různým službám. Stát a kraje prostřednictvím dotačních programů a výběrových řízení vytváří základní síť sociálních služeb a podílí se na jejich financování. Financování sociálních služeb je však vícezdrojové, zahrnuje kromě státních zdrojů i zdroje krajské a obecní, a dále je zde u řady druhů služeb spolufinancování ze strany klientů a třeba i veřejného zdravotního pojištění. V neposlední řadě na naši činnost přispívá řada soukromých nadací a máme i velké množství dárců z řad právnických i fyzických osob.

Kde jsou podle vás zásadní příčiny těch lidí, kterým pomáháte a o které se staráte?

V předchozí odpovědi jsem jmenoval šest rozdílných skupin lidí, kterým pomáháme. To, proč potřebují pomoc, se u každé skupiny značně liší. U lidí s demencí či Alzheimerovou chorobou jsou to samozřejmě zcela jiné důvody než např. u dětí z vyloučených lokalit nebo u lidí s postižením.

Ale zřejmě se ptáte na příčiny problémů u lidí bez domova. Je jich celá řada. Špatné rodinné zázemí (mnoho lidí na ulici vyrůstalo v dětských domovech), rozpad vlastní rodiny, dluhy, psychické nemoci, závislosti apod. Člověk může na ulici skončit opravdu z mnoha důvodů. Ale zásadním a prvotním důvodem je absence bydlení.

Jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se setkáváte?

U starých lidí jde o Alzheimerovu chorobu. O nemocné pečujeme buď v denních stacionářích, nebo už přímo v našich pobytových zařízeních. Rodinám klientů poskytujeme v této nelehké životní etapě poradenství a podporu.

Lidi bez domova vyhledávají naši terénní pracovníci přímo tam, kde přežívají, a nabízejí jim bezprostřední pomoc i následnou péči. Kdokoli bez domova může také přijít do našich denních center pro stravu, výměnu ošacení, zdravotní i sociální pomoc. Provozujeme noclehárny i azylové domy. Umožňujeme lidem bez domova znovu nabrat sílu a za pomoci odborníků začít svou životní situaci řešit tak, aby se dokázali vrátit do běžného života.

A jaká je úspěšnost resocializace těch, kterým pomáháte?

Toto je věc, která se velice špatně měří a vyhodnocuje, protože je zásadní otázkou, co je míněno onou resocializací a co konkrétně má být jejím výsledkem. Pokud se jedná o lidi bez domova, jsou samozřejmě tací, kteří naše služby využívají dlouhodobě, ale je značné procento těch, kteří od nás odcházejí do nějakého následného bydlení, mají práci nebo jiný zdroj příjmů, řeší své dluhy a jsou schopni se postavit znovu na vlastní nohy.

Co vám vaši práci ztěžuje, kde byste potřebovali pomoci?

Myslím, že je to podobné jako v jiných oblastech v našem státě – přebujelá byrokracie, nejistota financování z roku na rok, v některých městech a lokalitách nedostatek konkrétních prostorů a míst, kde bychom mohli naše služby poskytovat. A pomoci nám může skutečně každý – finančním nebo věcným darem, dobrovolnou pomocí nebo třeba jen šířením pravdivých a objektivních informací o našich službách.

Myslíte si, že jste jediná možná cesta, jak řešit komplexně tyto skupiny sociálně slabých občanů?

Je zcela nepochybné, že sociální problémy je třeba řešit cestou sociální pomoci, která je cílená a co nejvíce konkrétní. Kriminalizace nebo jakákoli radikální cesta k řešení sociálních problémů nikdy nevede. Jako lidé nepřestanou marodit, když zrušíte nemocnici nebo když nemoc postavíte mimo zákon, tak sociální problémy nezmizí, když se je budete snažit řešit například represí.

Spolupracujete se zákonodárci? A vycházejí vám patřičné tyto naše instituce vstříc?

O spolupráci se zcela jistě snažíme a mnohdy se i daří. Jsme zapojeni do řady střešních organizací, prostřednictvím kterých máme možnost sdělovat své postoje a názory a navrhovat řešení. Jako v jiných oborech, tak i poskytovatelé sociálních služeb se sdružují v sítích a asociacích a prostřednictvím těchto organizací vyjednávají s příslušnými institucemi, poslanci apod.

Řekněte nám, jaký bude další rozvoj vaší organizace NADĚJE?

Naše organizace vyrostla jen díky tomu, že reagovala na potřeby konkrétních lidí v konkrétních místech. Naším cílem není být co největší, ale pomáhat tam, kde je to třeba, a kde o naši pomoc stojí. Nejčastěji nás oslovují jednotlivá města, abychom pro jejich občany založili nějakou novou službu, případně my sami rozšiřujeme své možnosti, jak našim klientům co nejlépe pomoci. To budeme dělat i nadále.

Roman BLAŠKO

11. 10. 2018  Roman BLAŠKO