Smutné je odcházet z Afghánistánu v rakvích

Krutá skutečnost! Při vojenských operacích v zahraničí od roku 1990 zemřelo devětadvacet vojáků Armády České republiky, z nichž čtrnáct padlo za cizácké zájmy v Afghánistánu. Lze vytušit, že daleko od domova a svých blízkých v této hornaté zemi zřejmě zhynou ještě další čeští hoši. Proti sebevražedným, na smrt odhodlaným zdejším odpůrcům, stěží mají šanci na přežití i další okupanti armád USA a zemí NATO.

Naposledy v říjnu tady bylo zraněno několik příslušníků AČR a o život přišel Tomáš Procházka, před ním v srpnu Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek. Srdceryvné bylo slyšet po příletu Procházkových ostatků na pražské letiště, jak jeho pes žalem štěkal a kňučel a nechtěl se hnout od jeho rakve.

[o]

Když tenkrát bojovali v Afghánistánu vojáci Sovětského svazu pod praporem internacionalismu, nikdy sovětské velení nežádalo své spojence v armádách států Varšavské smlouvy, aby se po jejich boku bili proti mudžahedínům. Žádný voják tehdejší Československé lidové armády se bojů v Afghánistánu nezúčastnil. Ani vojáci dalších zemí bývalého socialistického bloku! Oběti tenkrát přinášeli pouze vojáci Sovětské armády. Mnoho jich tady padlo nebo bylo těžce či lehce zraněno. Než sovětské politické vedení pochopilo, že devět let jejich internacionální přítomnosti v Afghánistánu nepřineslo kýžený výsledek. A tak odešli. Ale Američané, Britové a další sem neustále zatahují své spojenecké satelity do krvavých šarvátek.

V únoru 1989 generál Boris Gromov vyvedl sovětská vojska z Afghánistánu po mostě přes řeku Amudarju směrem do Sovětského svazu. A odsunutí veteráni z této války se začleňovali do civilního života v SSSR, což pro mnohé byl obtížný psychologický proces. Jako redaktor tehdejšího Rudého práva jsem měl možnost v Moskvě hovořit s dvěma veterány, kteří ve válce pod štíty Hindúkuše málem přišli o život. Alexandrův transportér tam najel na minu, on jediný z jeho osádky výbuch přežil. V bezvědomí s popáleným obličejem ho našli, ošetřili a zachránili před smrtí zdravotníci. Jeho bojový druh Sergej měl větší štěstí. Nohy mu »jen« posekala kulometná dávka, takže se z ran snadněji vylízal dřív než Alexandr - i zbytek života ho provází znetvořený obličej. Tak nezvykle prudce kontrastuje s tváří jeho krásné ženy, jež nepřestala milovat svého Sašu - hrdinu. Saša mi tenkrát pověděl, že jako voják splnil internacionální povinnost, která se mu ale zdála zbytečná. V afghánské válce zahynulo 15 000 sovětských vojáků.

Připili na boj jen na mírovém poli

Sergej po návratu z afghánského bojiště pracoval jako předák party razičů další linky moskevského metra. Sjel jsem za nimi do podzemí na samém okraji velkoměsta. Zrovna jim končila směna. Jeden z razičů řekl, že novinář z Prahy je vzácná návštěva, a že bych si s nimi měl na přivítanou připít na zdraví a jejich dílo. Namítl jsem, že teď za soudruha Gorbačova mají suchý zákon, aby z toho nebyl nějaký malér. Chlapík s vousem ukázal palcem ke stropu raženého tunelu a odvětil: »Sem shora není vidět a Kreml je daleko. A teď už máme padla.« Všichni se rozesmáli. Veterán Sergej poznamenal: »Ten krapet nám na konci šichty neuškodí.« Za velkou hromadou zeminy pak vytáhl vousáč demižon s červeným vínem a nalil je do plecháčů. Připili jsme si na boj jen na mírovém poli, kde práce šlechtí člověka.

Když jsem pak se Sergejem hovořil o jeho službě v sovětských ozbrojených silách v Afghánistánu, pověděl, že je hrdý na poctivou službu vlasti. Ale zvítězit tady je nedosažitelné, neboť afghánští bojovníci byli ve výhodě. Měli úspěch díky své lstivosti v partyzánské válce v těžkém a nepřehledném horském terénu, plném průsmyků, stezek a propastí, skvěle znalí domácího prostředí. Navíc mudžahedínové měli silné zázemí v obyvatelstvu a především v pomoci amerických a dalších západních instruktorů, kteří je cvičili. Západ je rovněž vybavoval moderními zbraněmi – například raketami Stinger, jednoduše odpalovanými mudžahedíny z ramenou proti sovětským letadlům. Dostávali kromě podpory materiální i finanční.

Francie a Kanada vojáky stáhly

Na rodné půdě se mudžahedínům vždy s urputným nadšením dařilo bojovat proti Sovětům, kteří nedosáhli vítězného cíle při podpoře prosovětského politika Muhammada Nadžíbulláha. Ještě dříve tady vykrváceli a nezdárně odtud museli odejít Britové. A nezvítězí tady v 21. století ani Američané s NATOvskými spojenci a s přisluhovači Armády ČR. Marně a bláhově tady přeceňují svoje síly! Přitom i v samotné vládní afghánské armádě, bojující s Tálibánem, se objevují protivládní vojáci! A jak se zdá, Američané budou muset jednat i se špičkami Tálibánu, pokud budou chtít se ctí z Afghánistánu vycouvat. Vznáší se nad nimi syndrom či přízrak prohrané války ve Vietnamu. Nastává čas západním interventům z této zmučené země odejít!

Své vojáky z Afghánistánu kupříkladu už stáhla Francie či Kanada, zvažují to i další země. Ztráty jsou tady pro okupanty hrozné. Od roku 2001 dosud podle internetového serveru padlo v Afghánistánu 3556 okupačních vojáků – například 2414 Američanů, 455 Britů, 86 Francouzů, 54 Němců, 48 Italů, 43 Dánů, 41 Australanů, 40 Poláků, 34 Španělů, 29 Gruzínců, 25 Nizozemců, 24 Rumunů, sedm Maďarů, tři Slováci… A zranění a smrt tady číhá na každém kroku na další, kteří se zaštiťují bojem proti terorismu a vracívají se domů v rakvích. Již teď je to pro ně ztracená varta.

Nebude zbabělé, pokud čeští vojáci z Afghánistánu odejdou. Nechť jim k tomu zavelí generál Rozum!

Jan JELÍNEK

8. 11. 2018  Jan JELÍNEK