»Lidu této země«

O svátcích nás Česká televize přivedla do místa, kde je nejvýše položená železniční stanice v Česku, do Kubovy Hutě, vlastně do sedla pod Boubínem. Tam kdysi bývalo rekreační zařízení KSČ. Jezdívali sem pracovníci stranických orgánů, ale i jiní, z jiných společenských organizací, s nimiž »komunističtí« odboráři spolupracovali. Prostě výměnný obchod a tak se odborář z... mohl ocitnout v místě, kde se rekreovali odboráři odjinud a zase naopak. V těchto zařízeních nebýval přepych. Jeden pokoj pro jednu rodinu a jídelna případně herna pro všechny. Tak tomu bylo i v Kubově Huti v rekreačním objektu KSČ. Po převratu se podniky i odbory těchto zařízení pro odpočinek zbavily. Rezignovaly na péči o odpočinek odborářů. Rekreační objekty se »za pár« dostaly do soukromých rukou. Kamarádi nových odborových bossů si mohli blahopřát. Dnes vydělávají na platících hostech a ten, kdo na pobyt v nich nemá, má prostě smůlu.

[o]

Bývalé rekreační sídlo KSČ stejně jako jiný majetek tehdy vůdčí strany byl podle zákona »předán lidu této země«. Brzy však přešel do soukromých rukou a nový majitel ho připravil na novou klientelu. Už nikoli zaměření na odboráře, kteří zaplatili jen malý poplatek. A tedy i bývalá chata KSČ není pro každého. A tak tomu je nejen v Kubově Huti a ve zmíněném zařízení. Téměř každý podnik měl totiž pro své zaměstnance něco podobného. Patřilo to do »sféry péče o pracující«. Jak se ukázalo, kolektivismus toto »právo člověka« narušoval. Navíc každý se přece mohl rekreovat v Honolulu či na Seychelách. Ona zařízení byla tudíž zcela zbytečná. Dostali je »lepší hospodáři«. Já v té chvíli ovšem pochopil, co vlastně znamenají slova »lid této země«, jemuž se vrátil i takový majetek, jakým byla rekreační zařízení podniků a organizací.

Jaroslav KOJZAR

4. 1. 2019  Jaroslav KOJZAR