Rozhovor Haló novin s novinářem a fotografem Ivo Havlíkem

Psát kroniku obce je vzrušující žurnalistika

Co je vám bližší - vzít do ruky fotoaparát a zachytit událost jeho objektivem, nebo sednout k počítači a psát?

Jsem obojživelník, původně jsem vyrostl jako píšící novinář, ale nouze o snímky mě naučila fotografovat. Obojí je tvůrčím řemeslem, nehraju si na spisovatele, ani na umělce, byť psaní i fotografování může překročit čáru ponoru, která, jako například u Jana Nerudy nebo Egona Ervina Kische, přechází do literatury, nebo u fotoreportérů, jakými například jsou František Dostál nebo Jindřich Štreit, přeroste ve výtvarné umění.

Novinařina vás přivedla do různých médií. I já pamatuji na dobu, kdy jste v Ostravě stál v čele redakce Naší pravdy. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Jako na čas zrodu levicového tisku v nových politických poměrech. Zprvu jsme vycházeli jednou týdně, potom dokonce dvakrát týdně, až úlohu denního zpravodajství a publicistiky převzaly Haló noviny. Redakce a tiskárna sídlily v Ostravě, ale kurýr nám vozil rukopisy předních pražských novinářů, namátkou vzpomenu Jana Hrobaře, Zdeňka Hořeního, Jiřího Stana, Miloslava Vítka, Bohuše Chňoupka, Karla Sýse, Milana Blahynku, Vladimíra Soleckého, Vladimíra Hudce. Přímo v ostravské redakci jistou dobu denně k psacímu stroji usedal Ivan Sviták. Myslím, že se nám na lince Ostrava - Praha podařilo vzkřísit do země zadupanou levicovou žurnalistiku, obnovit její síly.

[o]

Těžko vytrhnout z profesního životopisu celoživotního aktivního a dělného novináře jen jednu etapu. Kde všude jste působil a kde jste to měl rád?

Původním povoláním jsem zootechnik a začal jsem jako tzv. děldop (dělnický dopisovatel) v týdeníku karvinského okresu a ostravského deníku Nová svoboda. Na kliku dveří této redakce, kterou v dubnu 1945 založil Vilém Nový, jsem poprvé sáhl 15. ledna 1970. Měl jsem třiadvacet let, říkal jsem si, co tady děláš, neznaje ni života, ni pravopisu. Byl to osudový okamžik.

Za první krůčky vděčím tehdejšímu šéfredaktorovi Jaroslavu Smetanovi. Byl jsem úplný bažant, ale on mně věřil. Už za měsíc jsem letěl na svoji první zahraniční cestu - do Volgogradu. Už za tři měsíce jsem doprovázel prezidenta Ludvíka Svobodu a maršála Rudé armády Jeremenka na nadšenými lidmi obložených cestách severní Moravy a Slezska, kam oba přijeli oslavit 25. výročí osvobození Ostravy.

Žel, později jsem prožil konflikt s novým, z krajského výboru strany dosazeným šéfredaktorem, jehož prázdné fráze, odtržení novin od života lidí a nebetyčnou nadřazenost redakčnímu kolektivu jsem kritizoval. Byl jsem proto »odložen« do týdeníku Ostravsko-karvinský horník. Nebyl to žurnál odborný, ale společenský, měl vysoký náklad 62 000 výtisků. Havíři si ho po pátečním vyfárání brali domů, o víkendu měli s rodinami co číst.

Z této redakce mám jednu vzpomínku. Vytanula mně na mysl při předvánočním výbuchu metanu ve Stonavě. V prvním týdnu května 1985 v Dole Doubrava rovněž vybuchl metan a v podzemí zahynulo pětadvacet havířů. Byl jsem ve zcela plné a ztichlé lampárně, když ředitel šachty četl jejich jména. Deníky zveřejnily pouhým nonparelem vysázenou noticku bez samostatného titulku, byla velmi strohá - v podzemí došlo k neštěstí - nic víc neřekla. Listoval jsem archivními výtisky Horníka a zjistil, že také v minulosti tento havířský list o shodné a ještě větší tragédii na Dole Československé armády v Karviné nepřinesl jediný řádek. Podobné nabrání vody do úst jsem odmítl. Sehnal jsem 25 podobenek mrtvých horníků a metéra jsem pověřil, aby všechny portréty zalomil na titulní stranu časopisu. Obvinění, že jsem zmařil nábor chlapců do hornických učilišť a že dokonce podkopávám socialismus, na sebe dlouho čekat nenechalo. Hrozilo mně odvolání z redakce. Pomohla zrovna vydaná Brežněvova kniha Celina. Psal v ní, jak dříve, jako oblastní tajemník strany, prosadil otištění dopisu traktoristy malému synkovi. Traktorista dopis napsal při čekání na smrt vyhladověním, došla mu nafta a v nekonečné dálavě ho nedokázali najít. Zpráva o tragickém skonu dělníka nábor na zúrodnění celin neohrozila. Naopak, za opuštěný volant se hlásili noví oráči.

V současné době jste šéfredaktorem žurnálu Alarm revue hasičů a záchranářů a také kronikářem Přibyslavi, městečka v okrese Havlíčkův Brod. Každý asi zapátrá v paměti a vzpomene si – aha, tam zemřel Jan Žižka. Co všechno připomíná slavnou postavu našich dějin v Přibyslavi? Mnohé historické události v mainstreamu změnily znaménko, úlohy padouchů a hrdinů se proměnily. Pro Přibyslavské je Žižka lapkou, nebo slavným vojevůdcem?

Přibyslav je městem s obrovskou tradicí římsko-katolické víry, protestantů tady napočítáte na jedné ruce, byť v sousední obci Sázava stojí jeden z nejstarších evangelických kostelů. Ve znaku města jsou, nikoli náhodou, dva vinařské nože pobělohorského rekatolizátora, kardinála Ditrichštejna, moravského Richelieu. Strach z husitů zde byl historicky podmíněn. Městu v roce 1424 hrozila krutá odveta za to, že katolíci v nedaleké Chotěboři zaživa ve stodole upálili několik tisíc husitů. Jak známo, násilí náboženských válek ve středověku neznalo mezí, bojující strany nad sebou neměly slitování. Přibyslav se Žižkovi půl roku bránila. Byla dobyta a poničena příští den po vojevůdcově smrti.

Památka jednoho z největších Čechů je však ve městě jak se patří ctěna, samospráva ve vzorném stavu udržuje Žižkovu sochu, Kafkův originál, jehož zvětšená kopie stojí na pražském Vítkově. Ještě více město platí za údržbu Žižkovy mohyly. Wiehlovo novorenesanční dílo od roku 1874 stojí na místě legendárního hejtmanova skonu v sousední obci Žižkovo Pole, ale je majetkem města. Jedna z hlavních městských ulic se jmenuje Husova třída. V Přibyslavi občas zazní výzva k odstranění Žižkova pomníku. Je to však ojedinělý výkřik. Nikdo ho vážně nebere. Žel, častější a radikálnější bývá volání po likvidaci sochy Rudoarmějce od akademického sochaře Karla Samohrda, pomník přitom je státní kulturní památkou.

Jak se vůbec člověk stane kronikářem obce, jaké musí mít předpoklady, jaké jsou jeho povinnosti, kdo je jeho nadřízeným? Je zřejmé, že musí pracovat podle zákona o kronikách obcí, řco považujete v tomto zákoně za nejdůležitější?

Je dobré, že povinnost vést kroniku městům a obcím nařizuje zákon. Ovšem, jak samospráva dbá na to, aby kronikář práci neodbýval, už je pouze na ní. Obec musí najít schopného písmáka a pozorovatele. Přece jen to vyžaduje trvalý postřeh, stylistickou dovednost a pravopisnou znalost. A nemálo času. Považuji za pokrok, že kroniku dnes lze psát na počítači, dříve byla povinnost ručního psaní, později byl dovolen psací stroj. Já dbám i na tzv. štábní kulturu, chci, ať je kronika nejen zajímavá a čtivá, ale také hezká. V touze po jednotě obsahu a formy mám výhodu, že syn je profesionální typograf. Dnes začíná být problémem knižní vazba kroniky. Profese vazačů knih vymřela, tato odbornost se již snad nevyučuje. Vloni jsem na vazbu kroniky, která podle zákona musí být uzavřena do 30. dubna, čekal téměř půl roku.

Kde se veřejnost může seznámit s obsahem kronik? Jsou veřejné?

Výtisk je volně k nahlédnutí v městské knihovně. Dělám rovněž fotokroniku v rozsahu nejméně 200 fotografií formátu 13x18 cm. Snímky zprvu vystavuji ve skleněné vitríně na Bechyňově náměstí, uzavřené album s koncem roku odevzdám do veřejné knihovny. Zastávám názor, že je nezbytné archivovat papírové(!) fotografie. Po této digitální době, kdy je více fotoaparátů než lidí, snad žádná fotodokumentace nezbude. Nevyvolané snímky zahynou v našich počítačích nebo potřebný záběr v elektronické podobě nikdo nenajde.

Jaké události v Přibyslavi jste zaznamenal v poslední době?

Zachytávám všechno, raději více než méně, doba si nepodstatné sama přebere. Zatímco v žurnalistice platí - co není zajímavé, do novin nepatří, v kronikářství tomu tak není. Co se nám jeví jako zajímavé dnes, může za sto let být ničím, a naopak. A kronikář si nemůže vybírat, co v politických nebo společenských událostech je blízké jeho srdci a názorům. Jako bezvěrec musím zaznamenat i opravu kostelní kazatelnice. Musím ocenit, že v Přibyslavi nikdo moji kronikářskou práci neovlivňuje, necenzuruje, starosta města si neklade podmínku, že kroniku - jak zákon káže - podepíše teprve tehdy, až z ní něco vymažu.

Pokud se ptáte na cosi objevného v kronice roku 2018, pak se mně podařilo získat dokumentaci smrti přibyslavského rodáka, akademického sochaře Josefa Němce, který v březnu 1918 padl ve slavné bitvě u Zborova. V kronice jsem v této souvislosti opravil tradované tvrzení, že Němcova socha vědce Lomonosova dosud stojí v Kazani. Nepochybně tam byla, ale v občanské válce se ztratila, pro potřebu kroniky mně to s nemalým úsilím zjistil Martin Horn z katedry češtiny na Kazaňské univerzitě.

Jste »hommo politicus« a jistě vás nadzvedávají nějaké kauzy, vnitropolitické či zahraničněpolitické. Je něco, co obzvláště pečlivě sledujete?

Nadzvedává mně naprosto účelová protiruská hysterie. Jarek Nohavica, který nás seznámil s písněmi Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého, je skandalizován, když od demokraticky zvoleného prezidenta Ruské federace přijme státní vyznamenání za šíření kulturních hodnot. Je to již tak trapné, že významné české klavírní virtuosky se vážně ptají, jak mohla studovat hru na klavír u »okupantů« ve světově proslulé moskevské škole.

Ještě více mě znepokojuje bohorovné přehlížení nástupu neofašismu na Ukrajině. Politická reprezentace Evropské unie zejména, a České republiky zvláště, před ukrajinským fašismem nejhrubšího zrna strká hlavu hluboko do písku. Velebení, glorifikace banderovců považuji za velmi nebezpečné.

Co jste našel pod vánočním stromkem?

Kromě praktických dárků a knih mně pošta doručila CD s nahrávkou Prokofjevovy Sonáty č. 6 A dur a Brahmsovy Sonáty č. 3 f moll. Za klavír usedla a tento hudební nosič mně poslala Božena Steinerová, moje spolužačka z první třídy základní školy v Českém Těšíně. Protože jsme se nepotkali 65 let, vykáme si. Může se to zdát zvláštní, ale mě k tomu vede respekt před jejím životem a uměním. Poslouchám a souhlasím s recenzentem Mittelbayerische Zeitung: »Jen zřídka jsem slyšel tak strhující a přesvědčivou hudební řeč. Tak poctivou vyjadřovací schopnost a tak instinktivně živočišný temperament.«

Stojíme na prahu roku 2019. Co od tohoto roku očekáváte jako člověk, který má za sebou 50 let práce v médiích?

Dvacet let vedu časopis Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, nejpočetnějšího občanského spolku v zemi. Protože v lednu mám dvaasedmdesát let, chtěl jsem skončit. Hnutí však má nového starostu Jana Slámečku. Rozhodl jsem se jej podpořit a po jeho boku budu pokračovat. Kromě toho rediguju čtvrtletník Společenstva kominíků, časopis vychází od roku 1903 a významně ovlivňuje naše ekologické myšlení.

Sdělovací prostředky jsou hybnou silou společenského vývoje. Levicová žurnalistika dnes nemá na růžích ustláno, ale nepřijímám, že se máme stydět za novinářskou práci v období tzv. normalizace. Je pravdou, že v letech 1969-1989 jsme málokrát odmítli partajní diktát, ne vždy jsme se těšili důvěře čtenářů. Jednotu strany a lidu jsme si zčásti falešně namlouvali. Já si například vyčítám, že jsem neměl odvahu postavit se tehdejšímu ideologickému tajemníkovi krajského výboru KSČ v Ostravě v jeho umlčování Jarka Nohavici. S bardem jsme přitom bydleli v Českém Těšíně přes jednu ulici a navštěvovali se. Ale naše žurnalistika byla ze své plebejské podstaty (když už není radno mluvit o podvědomí třídním) mnohem čestnější než její současná většina. Výsledky průzkumu důvěryhodnosti především v Českou televizi jsou varující a politikům by neměly zůstat ukradené.

Pokud v tomto roce bude zachován mír a zablýská se na lepší obraz českého novinářství, budu spokojen.

Monika HOŘENÍ

8. 1. 2019  Monika HOŘENÍ