Rozhovor Haló novin s Hanou Aulickou Jírovcovou, místopředsedkyní sněmovního sociálního výboru (KSČM)

Musíme pracovat se všemi druhy péče o ohrožené děti

Poslanci sociálního a zdravotního výboru navštívili ve čtvrtek v Mostě místní kojenecký ústav. Co bylo smyslem návštěvy? A s jakým pocitem jste odcházeli?

Podařilo se mi zorganizovat společné výjezdní zasedání výboru pro sociální politiku a výboru pro zdravotnictví do Ústeckého kraje, respektive do města Most. Dopolední jednání se týkalo současně připravovaných legislativních opatření k patnácti opatřením boje s chudobou, které mají za úkol především strukturálně postiženým krajům přinést požadovanou pomoc v legislativě. Na základě projednávání ve výborech jsme zjistili, že je potřeba na všechna dotčená ministerstva zatlačit, aby jejich práce nevázla a vše se připravilo co nejdříve. Navíc je třeba říci, že pohled resortů je často odlišný od reality a praxe, proto bylo potřeba vzít poslance i další politiky a úředníky k nám do kraje, který je na tom asi nejhůře.

Další částí vašeho programu bylo téma kojeneckých ústavů, možný zákaz ústavní výchovy pro děti do tří let věku, pěstounská péče nebo i občanský zákoník v praxi. Je to tak?

Všechna tato témata spolu těsně souvisí a jsou probíranou a legislativně otevřenou problematikou. Podařilo se nám na výjezdní zasedání výborů přivést pana ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (ANO), a dopolední části byla přítomna také paní ministryně práce a sociálních věcí Michaela Maláčová (ČSSD).

[obrazek]

Právě tato ministerstva zde hrají klíčovou roli…

Hovoříme o stavu, kdy se veřejnosti představují dva tábory ústavní péče a pěstounská péče. Bohužel, vnímáme tlaky neziskových organizací a ministerstva práce, ty bezmezně obhajují pouze pěstounskou péči. Často jsou ve své prezentaci velice urputní, což se právem nelíbí zástupcům ústavní péče.

Členové výborů si však přijeli do Mostu nejen vyslechnout názory resortů, ale také diskutovat se zástupci obou ministerstev, včetně ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství o budoucnosti nejmenších dětí v náhradní rodinné péči. Není to první ani poslední diskuse, kterou zažíváme. Ostrá je již zhruba pět let a většinou jde vždy o vyhrocenou a emotivní atmosféru.

My jsme chtěli především slyšet, jak jednotlivé resorty plánují péči pro nejmenší děti do budoucna, a zároveň jsme chtěli vidět péči o děti v praxi. Při ukončení jednání asi nikdo nemohl být zcela spokojený nebo naopak. Vše je stále otevřené.

O jakých a jak starých dětech zde vůbec hovoříme?

Především je dobré říci, že nejlepší by bylo, kdyby všechny děti vyrůstaly v milující rodině, bohužel situace je jiná.

Jsou to děti se zdravotním postižením, nechtěné děti nebo děti, kde přestala rodina fungovat a nebyla jiná možnost než umístění do ústavní péče. Jde však také o početné sourozenecké skupiny.

Mluvíme o ústavní péči a pěstounské péči. Jaké jsou plusy a mínusy obojího?

Nechci hodnotit jednu péči od druhé, každá má své plusy i minusy. Jsem však přesvědčena, že jsou potřebné obě varianty.

Dobře, ale jakou péči vy osobně preferujete a proč?

Nejlepší je fungující vlastní rodina. Nemůžeme preferovat péči o ohrožené  dítě, vždy by se péče měla přizpůsobit dítěti. Zde můžeme jednoduše použít tezi – v nejlepším zájmu dítěte. Mám však pocit, že při všech diskusích je bohužel samotné dítě někde hodně daleko. Skrytě a zároveň otevřeně se bavíme o jiných hodnotách.

Sobotkova vláda se v roce 2016 zavázala, že připraví zákon, který by omezil přijímání dětí mladších tří let do ústavní péče, a kojenecké ústavy by tak de facto zrušil. Co si o tom myslíte? Co by to způsobilo?

Dle mého názoru mají obě péče o ohrožené děti v našem systému zásadní místo. Proto bychom měli hovořit o propojení a fungování všech druhů péče bez ataků a urážek. V ústavní péči pracují skvělí a kvalifikovaní odborníci, kterým je nutné nejdříve vyseknout poklonu za jejich práci a obětavost.

Zrušení kojeneckých ústavů by u nás způsobilo kolaps, máme stále více dětí, než je pěstounů. A pokud bychom neměli ústavní péči, není kam dát ohrožené děti. Je také pravda, že je nutné, aby se stát zaměřil na primární pomoc v rodinách. Osobně jsem však přesvědčena, že to celý problém nevyřeší. Kvalitní podpora by mohla snížit počet umisťovaných dětí podle mého odhadu zhruba o 20 procent. Stále je tedy nutné pracovat se všemi druhy péče o ohrožené děti, protože je jich prostě třeba.

Jak se daří děti z kojeneckých ústavů umisťovat do rodin? Případně k adopci?

Kvůli novelizaci občanského zákoníku v roce 2013 je to problém, veškeré lhůty se totiž prodloužily a nastoupila i další byrokratická nařízení. Vše plnit znamená nechat dítě v kojeneckém ústavu nebo v přechodné pěstounské péči daleko delší dobu. I jeden rok, a bohužel někdy také déle.

Umístit dítě z romské menšiny je v ČR stále velký problém, proto často tyto děti nacházejí nový start do života a domov v zahraničí. Jde především o evropské severské země. Problém je také s umístěním dětí se zdravotním postižením a se závažnou zdravotní diagnózou. Na to není příliš dlouhodobých pěstounských a adoptivních rodin připraveno. I tak je počet dlouhodobých pěstounů mnohem menší, než bychom v praxi potřebovali.

O jaké děti mají adoptivní rodiče největší zájem? A jací jsou to lidé?

V ČR se bavíme spíše o dlouhodobé pěstounské péči, adopce se velice upozadila. Adoptovat dítě se nám daří spíš do zahraničí. Nejvhodnější děti by byly asi ty z majoritní společnosti a zdravé. To však ve většině případů není realita.

Když je více sourozenců – lze je třeba umístit do jedné rodiny? Pokud ne, není pro ně ústavní péče lepší, protože zůstanou spolu?

Je to problém. V našem Ústeckém kraji je běžné umisťovat čtyř a vícečlennou sourozeneckou skupinu. Pěstouny pro tento počet dětí můžeme počítat v jednotkách. Ústavní péče je pak konečnou možností, jak hlavně zabezpečit, aby děti nebyly rozděleny a mohlo být o ně postaráno společně.

Marie KUDRNOVSKÁ

23. 2. 2019  Marie KUDRNOVSKÁ