Kdo chce Lenina bít, moc toho o něm neví

Novou dobu je prý nejlépe začít novým pohledem na minulost. Říká se tomu přehodnocení minulosti. A tak se stává, že minulost je v té které době vždycky poněkud jiná, než ve skutečnosti byla.

Kde jsou ty časy, kdy francouzský filozof a reformní socialista Jean Jaurés nazval Vladimíra Iljiče Lenina »revolučním géniem«. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se pak z bytu, v němž svého času V. I. Lenin v Paříži žil, stalo muzeum. A rovněž pro levicové intelektuály z revolučního pařížského května 1968 byl Lenin osobností mimořádných kvalit.

[o]

Výjimkou mezi francouzskými intelektuály byl filozof a politolog Raymond Aron, který Lenina považoval za »zakladatele komunistického totalitarismu«. Dokonce si položil následující otázku: »Nakolik byl Lenin příkladem pro Stalina, kterého jako diktátora zpochybňuje jen málokdo?«

V roce 2013 vypuklo krvavé povstání na Majdanu, jehož jedním z důsledků bylo i to, že na Ukrajině bylo zničeno nebo odstraněno z veřejného prostoru 1200 Leninových soch. Důvod? Vlastní Leninova osobnost má prý rysy ruského šlechtice a intrikána s diktátorskými sklony.

Jistě, v praxi, jak se často ukazuje, je krajně důležité jak to, co nová společnost přejímá z minulosti, oč se opírá, tak to, od čeho se co nejrozhodněji odděluje. V dubnu 1985 o tom mluvil dokonce i M. S. Gorbačov: »V leninském pojetí znamená kontinuita důsledný postup vpřed, odhalování a řešení nových problémů a odstraňování všeho, co brání rozvoji. Tuto leninskou tradici musíme neochvějně dodržovat…«

Ano, dějinný vývoj probíhá v rozporech a prostřednictvím rozporů. V případě Gorbačova byl však zmíněný vývoj až příliš často provázen nejrůznějšími obraty a výkyvy, a dokonce i návratem zpět. A tak Leninovo varování před možnou restaurací kapitalismu nejenže neztratilo svou platnost, ale stalo se velice aktuální.

Když 16. dubna 1917 překročil vlak s Leninem a dalšími bolševickými emigranty ruskou hranici, čekal na ně i Lev Kameněv, který se vrátil ze sibiřského vyhnanství a ujal se vedení redakce Pravdy. Lenin jej oslovil: »Co to píšete v Pravdě? Přečetli jsme si několik posledních čísel a pořádně jsme vám za ně vynadali!«

Důvod? Kameněv ve stále ještě probíhající válce napsal, že »ruský lid bude stát pevně na svém místě, odpovídaje na kulku kulkou, na granát granátem«.

Po příjezdu do Petrohradu Lenin však veřejně odmítl klidnou politiku sovětů, odmítl i nastupující demokracii, protože »nemá sílu, aby nastolila všeobecný mír«. K tomu poznamenal, že »loupeživá imperialistická válka je začátkem občanské války v celé Evropě«, přičemž »není daleko doba, kdy… obrátí národové zbraň proti svým kapitalistickým vykořisťovatelům«.

Tomu však předcházelo mnohé. Třeba to, že Lenin vyrostl v poměrně zajištěné rodině, kde nejvíce času strávil četbou knih pojednávajících o společenské nespravedlnosti. Patnáctiletým Leninem pak otřásla smrt jeho otce, která představovala pro celou rodinu sociální úpadek.

Dalším šokem pro Lenina byl trest smrti pro bratra Alexandra, který se účastnil neúspěšného atentátu na cara Alexandra II. Stejně jako jeho bratr se pak Lenin nechal inspirovat myšlenkami radikální organizace Narodnaja volja (Lidová svoboda). Po demonstraci studentů v Kazani jej vyloučili ze všech škol.

Po vyloučení z univerzity Lenin studoval mnohá revoluční díla. Revolucionáře z něho však udělaly především práce ruského revolučního demokrata Nikolaje Gavriloviče Černyševského, který své nadání, vědomosti a rozhled postavil plně do služeb boje proti feudalismu a carismu. Viděl totiž jasně, že samoděržaví je hlavním obhájcem zájmů šlechty a jednou z hlavních překážek společenského pokroku v Rusku. Navíc byl přesvědčeným stoupencem socialismu, který v návaznosti na situaci v Rusku tvrdil, že »je nutno očekávat brzkou revoluci«. Tvrdil také, že »pokojný, tichý vývoj není možný«, neboť bez revoluce se »nikdy neuskuteční v historii ani jeden krok vpřed«.

Později Lenin navázal styky s marxistickými kroužky, což mu »vyneslo« vyhnanství na Sibiři. A tak až v emigraci se prosadil mezi předáky sociální demokracie.

Vnímal obrovské sociální kontrasty i to, že válka přinesla hlad, bídu a morální rozklad. Mluvil i o tom, že již neúspěch revoluce 1905 byl draze zaplacen, neboť carská moc odsoudila k smrti více než pět tisíc jejích účastníků, desítky tisíc jich byly uvězněny nebo poslány do vyhnanství.

Lenin se netajil ani tím, že bez první světové války by se v Rusku možná dlouhá desetiletí žádná revoluce neodehrála. A tak v noci ze 7. na 8. listopadu 1917 došlo k známému útoku na Zimní palác, při němž zahynulo pouze šest vojáků. To, co však následovalo, se vyznačovalo značnou mírou nesmiřitelnosti. A to jak na straně »bílých«, tak i »rudých«. Rozhořela se totiž krutá občanská válka, která překročila i rámec první světové války. Té války, v níž bylo zabito 8 115 000 a zmrzačeno 19 536 000 lidí. V zázemí pak další miliony pomřely hladem a na epidemie.

Když tato válka skončila, americký prezident Woodrow Wilson mluvil o »spravedlivém triumfu demokracie nad militarismem a absolutismem«. Základem nového řádu, který měl zajistit, aby se neopakovaly válečné hrůzy, se stal ideál demokracie a humanity chápaný jako protiklad autoritativního monarchismu, který svět dovedl k válečnému šílenství.

Mnozí dnes ztrácejí paměť. Ovšem ztráta paměti v politice je krajně nebezpečná. Ve vztahu k politice má historie mimořádné postavení. Vždyť v nepřeberném bohatství idejí, které nahromadila lidská věda a kultura, je množství takových, které zasluhují, aby byly znovu a znovu připomínány. A to nikoli proto, abychom je papouškovali jako zkamenělé fráze, ale abychom je stále znovu promýšleli, konfrontovali se současností a dolovali z nich stále novou posilu a zkušenost ve prospěch toho, co děláme dnes a tady.

Proto připomenu i základní metodologický pokyn V. I. Lenina, který moudře napsal, že je třeba »dívat se na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými hlavními etapami ve svém vývoji tento jev procházel, a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní«.

Pokud se vydáme touto cestou, pak Leninovo dílo budeme považovat za organickou součást úsilí celého pokrokového lidstva o revoluční přeměnu světa, o vybudování lepších společenských vztahů. Leninův přínos spočívá totiž nejen ve zobecnění a vyvrcholení toho, co lidstvo ve svém úsilí o pokrok a lepší zítřek dosáhlo, nýbrž je současně i vyjádřením jeho tehdejších revolučních perspektiv.

Proč to všechno píši? Možná proto, že v těchto dubnových dnech roku 2019 si připomínáme již 149. výročí Leninova narození. Anebo také proto, že genialita by vždy měla sloužit jen dobru.

Miroslav GREBENÍČEK

15. 4. 2019  Miroslav GREBENÍČEK