Rozhovor Haló novin s poslancem KSČM Jiřím Valentou

Na válečné reparace z Německa máme stále nárok

V Polsku a také Řecku se v poslední době znovu otevřelo téma nevyplacených německých reparací. Má smysl toto téma otevírat i u nás?

Jsem přesvědčen, že ano. Někdo by mohl namítnout, že od ukončení druhé světové války již uplynul dlouhý čas a že se nejspíše podstatná část vítěznými mocnostmi určeného vyrovnání mezi Německem a postiženými státy zrealizovala. Bohužel, opak je pravdou, přičemž některé politické subjekty, zejména ty na evropské politické scéně orientované tzv. napravo, se snaží dělat všechno pro to, aby se na tuto jednoznačně nezpochybnitelnou tečku spravedlnosti za největším světovým válečným konfliktem postupem času zapomnělo.

Jak jste správně uvedl, nejvíce se o věci diskutuje v Polsku a Řecku. Bohužel české menšinové koaliční vládě ANO a ČSSD jsou oprávněné mnohamiliardové nároky českého státu až neskutečně lhostejné, přičemž se stále dokola, ovšem zcela neodůvodněně, odvolává na Česko-německou deklaraci.

Mají Řekové a Poláci pro své nároky nějaké podklady?

Samozřejmě. Řecký účetní dvůr, což je obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v ČR, vyčíslil válečné škody v jejich zemi na 309,5 miliardy eur, což je v přepočtu 7750 miliard korun. Ani Polsko se spravedlivého odškodnění nikdy zcela nezřeklo. »Ti, kteří si to myslí, ti se mýlí,« řekl před rokem v Sejmu předseda vládní strany Právo a Spravedlnost Jarosław Kaczyński, nejvlivnější polský politik. Lidské i materiální ztráty, které Polsku způsobili nacisté, vyčíslila analýza Sejmu na 248 miliard zlotých. To je pro změnu 1490 miliard korun. Polský prezident Duda uvedl, že se Polsko svého nároku nevzdá a Německo zaplatit musí. A zde můžeme již jasně spatřovat výrazný rozdíl v kvalitě obhajoby zájmů jejich země v přímém srovnání s »pštrosím« přístupem vlády naší. A to přesto, že se iniciativy Polska i Řecka odehrávají zatím pouze v deklaratorní rovině.

Proč se nemluvilo o reparacích po válce?

Mluvilo se o nich, a zcela jasně. Spojenecké mocnosti Velká Británie, USA a Sovětský svaz se zabývaly reparacemi na krymské konferenci, která se konala počátkem února 1945. V přijatém protokolu se uvádí: »Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války.« Protokol dále pokračoval ustanoveními o formách vymáhání reparací na Německu. Reparacemi se též zabývala postupimská konference tří vítězných velmocí. V protokolu konference se nachází příslušné ustanovení o německých reparacích. Jasně se zde říká: »V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.« Poválečný konsenzus byl tedy jasný. Jenže přišla studená válka, rozdělení Německa a vše se zadrhlo.

[obrazek]

Jaké nároky jsme tehdy vznesli my, Československo?

O škodách, které nám způsobili Němci, se jednalo už při Norimberském procesu s válečnými zločinci. Žaloba na tomto místě konstatovala, že »z českých zemí bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR, 15. března 1939, se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionu liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek«. Tak zní jednoznačný názor Spojenců, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa. Reparační nároky byly zakotveny především v Pařížské reparační smlouvě. Na rozdíl od Polska mělo být Československo za válečné škody odškodněno přímo od západního Německa. Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun, vyjádřeno v dobové měně. Naše země však doposud obdržela pouhých 230,1 milionu Kčs. Kdybychom byli nadmíru vstřícnými, a to jsme asi již přespříliš, můžeme k této částce ještě připočítat platby z Německa, které proběhly v 60. letech, a to jako odškodnění obětem lékařských pokusů a nuceně nasazeným. Ani tak se ale nedostaneme na více než čtyři procenta platných československých nároků.

Proč se téma neotevřelo po listopadu 1989, respektive po sjednocení Německa?

Vše zastavila podřízenecká, nebojím se říci protičeská smlouva z roku 1997, která relativizovala válečná utrpení a prakticky z poškozené strany udělala jakéhosi spoluviníka. Jistě, toto by se leckomu hodilo, zapomenout na mrtvé, zraněné, odvlečené, ale i na obrovské materiální škody, a to pouze k aktuálnímu prospěchu některých, ve vládní hantýrce pro blaho obou národů! Jenže dotyční jaksi úmyslně zapomínají, že oboustranně korektní vztahy mezi sousedními zeměmi mohou být realizovány přece pouze tehdy, když oprávněné a dokonce mezinárodně uznané pohledávky a závazky jsou vyrovnány. Až potom může být udělána »tlustá čára za minulostí«, tedy za systematizovaných úsilím, jež mělo vyústit v genocidu českého národa. A je mně v tomto ohledu úplně lhostejno, že část mé rodiny odešla po válce právě do západní části Německa, otčím byl Němec a moje matka v Německu po mnoho let žila. Spravedlnost nelze ničím zastínit!

Co vláda současná? Ta by se tohoto tématu chopit nemohla?

Ve věci jsem ve Sněmovně interpeloval premiéra Andreje Babiše. Obě strany, tedy ČR a Německo, se podle textu odpovědi na moji interpelaci dohodly, že »nebudou zatěžovat současné vztahy politickými a právními otázkami společné minulosti«. Což je současně i přesná citace z výše uvedené podřízenecké smlouvy z roku 1997. Takto poslušně bychom měli, alespoň podle Babiše, prý spolupůsobit k udržení hodnot, jako je poválečné uspořádání Evropy. Ovšem tím si pan premiér zcela protiřečí. Vymáhání válečných reparací se zpochybňováním poválečného uspořádaní Evropy prakticky nesouvisí, a jestli ano, tak jej naopak podporuje a konzervuje.

Jak se na poválečné vyrovnání dívají sami Němci?

Willy Brandt v 70. letech minulého století v Praze nárokované reparace explicitně slíbil, ovšem podmínil je sjednocením Německa s odůvodněním, že »přece západní Německo nebude platit i za Německo východní«. Tato podmínka byla v 90. letech, jak známo, splněna. Hans Dietrich Genscher také přislíbil reparační nároky zaplatit, po sjednocení Německa se prý »sejdeme a rychle dohodneme«, sliboval. Ale když potom k tomu mělo dojít, raději šikovně využil efektivní nástroj v podobě Česku odrodilého Václava Havla a některých jeho kolegů, zejména knížete Schwarzenberga, k sepsání a následné signaci jakéhosi všeobecně odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil.

Takže Česko-německá deklarace z roku 1997 nám brání věc znovu otevřít?

Právě že vůbec nebrání. Tato deklarace totiž ani zdaleka nesplňuje základní právní náležitosti mírové smlouvy, která by jako jediná mohla válečné reparace prominout. Ústavní právník Václav Pavlíček tvrdí, že naše nároky můžeme kdykoliv »položit na jednací stůl«. Znovu se tedy ptám, proč to neuděláme? A to právě nyní, když je Německo ve významném rozpočtovém přebytku, který činil například v předcházejícím roce 100 miliard korun, a nejspíše by pro něj ani nebyl problém alespoň část dlužné částky uhradit.

Odpověď je přitom zřejmá. Chybí základní vlastenecká odvaha našich představitelů. Jejich neustálé odvolávání se na Česko-německou deklaraci z roku 1997 je již více než trapné.

A co když někdo řekne: no jo, ale byl tu odsun Němců. Neměl by se z našich nároků nějak »odečíst«?

Pokud by někdo chtěl z našich oprávněných požadavků odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si řádně prostudovat Pařížskou mírovou smlouvu z roku 1946. V paragrafu A je mj. uvedeno, že my, Československo, jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, a také, že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích. Ovšem toto se sudetského majetku, kterým by chtěl snad někdo argumentovat, rozhodně netýká, protože v dalším paragrafu D se již přesněji specifikuje: »Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoliv Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací«. Takže věc je jasná. Odsun s reparacemi nemůže být dáván do souvislosti, nic od reparací nelze »odčítat«, ani u nás, ani v jiných zemích, kde byly německé menšiny odsunuty.

Jenže Německo je dnes velmi mocné, naše ekonomika na něm závislá a Andrej Babiš jako zkušený byznysmen si ho nebude chtít znepřátelit. Navíc je na Západě nálepkován jako »oligarcha« a »populista« a vstřícností k Německu si chce zjednat aspoň nějakou pozici.

To mohu pochopit, ale to jsou přece osobní problémy jednoho konkrétního politika. Proti tomu stojí cosi mnohem zásadnějšího. Mám dojem, že klíčovým představitelům naší země uniká zásadní aspekt. Mezinárodní právo stojí zřetelně na naší straně – pakliže u nás nikdo nehodlá toto mezinárodní právo uplatňovat, nutně tím mezinárodní právo jako takové oslabuje. Takovouto laxností, nezájmem či dokonce nevůlí ztrácí svoji váhu. A bohužel, zdánlivá »vstřícnost« vůči Německu působí kontraproduktivně i v česko-německých vztazích. Sousedská platforma jednání »rovného s rovným« tím koroduje. Babišův postoj není postoj rovného k rovnému, je to postoj slabšího, který si nechce rozzlobit silnějšího, jak jste správně uvedl. A to naše vztahy s Německem poškozuje. Pohřbívá to možnost opravdu přátelských vztahů nezatížených minulostí – ke škodě obou národů, českého i německého! V neposlední řadě pak takový postoj relativizuje a obrací vinu. A plive do tváře válečným pamětníkům a pozůstalým po obětech.

Jan STERN

20. 4. 2019  Jan STERN