Osvoboditelům dík!

Země je svobodná, když svobodné je její hlavní město. Např. Francie mohla teprve proklamovat svoji svobodu poté, co nacisté byli vytlačeni z Paříže, i když ještě část severovýchodních departmentů na své osvobození teprve čekala. Ne jinak tomu bylo v našem případě. První osvobozená obec, východoslovenský Kalinov, mohla přivítat Rudou armádu 22. září 1944. To však ještě neznamenalo osvobození naší vlasti. Cesta odtud do Prahy trvala osvoboditelům ještě přes sedm měsíců bojů, přes sedm měsíců umírání a stála na našem území životy na 144 000 rudoarmějců, na šedesát tisíc rumunských, pod vedením generála Klapálka 7300 československých, přibližně tisícovky polských vojáků a asi sto osmdesáti či dvoustovky vojáků amerických.

[o]

Počet mrtvých dokazuje, že nešlo o jednoduchou cestu k našemu hlavnímu městu. To mohlo o sobě prohlásit, že je konečně svobodné až 9. května 1945, a to dokonce po podepsání druhé kapitulace nacistických vojsk v berlínském Karshorstu, jejíž platnost měla začít už od nočních hodin z osmého na devátého května. Sovětští vojáci ještě tentýž den v ranních hodinách museli překonávat odpor nacistických jednotek nejen v prostoru pražských Dejvic a Bubenče, ale i v samém středu města u Vltavy, kde padl dokonce velitel jednoho z prvních rudoarmějských tanků poručík Gončarenko. Místo, kde padl, je pietně zachováno dodnes. Byl jedním z pěti set rudoarmějců, kteří položili své životy nebo podlehli zraněním z bojů s nacistickými bojůvkami vlastně již »v papírovém míru« při cestě do Prahy v severních a středních Čechách a v samotné Praze.

Tvrzení, že v Praze se nebojovalo, není pravdivé. I když už na Václavském náměstí šeříkem vítali osvoboditele, v okrajových čtvrtích, a dokonce v prostoru Stromovky a Holešovic se esesáci pokoušeli o odpor, a zcela regulérní válka probíhala od Smíchova směrem na jih až do podvečerních hodin, aby byla definitivně zakončena sovětskými vojáky o dva dny později u Milína padesát kilometrů od Prahy.

V barrandovských vršcích ve směru Zbraslav a Radotín padlo na padesát barikádníků a nebojujících obyvatel zdejších vesnic, kteří se provinili jen tím, že byli Češi. Některé dokonce nacisté hrůzně umučili a zohavili. Jejich jména byla napsána na památníku nad Vltavou, který, i když tu stále stojí, není udržován, protože pro vedení polistopadových radnic by znamenal potvrzení, že ještě 9. května se v Praze skutečně bojovalo. A že příchod Rudé armády nebyl vůbec zbytečný.

Země, není-li svobodné její hlavní město, svobodná ještě není. Proto pro ty, kteří ctí pravdu, je dnem našeho osvobození 9. květen 1945 a, přes vděčnost všem armádám, které se podílely na našem osvobození, náš největší dík patří Rudé armádě, jež se musela do Prahy prodírat těžkými boji, a stálo jí to 144 tisíc životů.

Stanislav GROSPIČ, místopředseda ÚV KSČM

9. 5. 2019  Stanislav GROSPIČ