Sto let nám prý lhali

Snad v souvislosti s podivným doporučením BIS, abychom se zamysleli nad výkladem svých dějin, protože ten dosavadní byl socialistický a tedy nepravdivý, nám v televizi jeden vystupující sdělil, že »sto let poněmčování« nebylo pravdou, že nám prostě ti, co o něčem takovém mluvili, sprostě lhali, což mělo zřejmě vyvolat naše antiněmectví. Chápu, že onen člověk nemyslel soustavných sto let, že měl zřejmě na mysli vybrané epizody z našich národních dějin. Ale bylo opravdu něco podobného? Nevím ani, kdy mělo začít oněch sto let, zda autor zmíněné myšlenky myslel jen na minulé století, anebo své tvrzení vkládal do uplynulých sto let od dnešního roku či dokonce mu šlo o století, které končilo, protože před tím nebyla přece »pravda a láska«, rokem 1989 a poté, po »omluvě« Václava Havla Němcům za odsun, už se s protiněmectvím »konečně skončilo«. Hádanka tedy hodná Sherlocka Holmese. Ve všech případech šlo ovšem, alespoň podle BIS, o lživou »sovětizaci výkladu našich dějin«. V tom se pisatel této zprávy s autorem výše uvedené pozoruhodné myšlenky shodoval.

[o]

Televize je zvláštní fenomén. Co se v ní vícekrát řekne - žijeme totiž v době, kdy číst jiná zpravodajství a tedy i jiné pravdy, začíná být přežitek, jak lze vysoudit z oněch demonstrací čas od času svolávaných ve volbách poraženými subjekty prostřednictvím tzv. sociálních sítí -  znamená, že se k člověku »dostala pravda«. A ta dnes je zcela jasně směrovaná, a pokud jde o ČT, pak jednosměrně orientovaná. Nesmyslům o tom, že šíří pověstnou »pravdu«, věří snad jenom uživatelé sociálních sítí majících tolik času, že namísto kloudné činnosti doslova »visí na obrazovce«. Cítí se totiž »v dění«, jsou dění účastni. I když, aniž si to uvědomují, jsou manipulováni, jak tomu nikdy nemohlo být dříve, kdy museli napřed číst a pak nad tím, co přečetli i myslet.

»Sto let nám tedy lhali o poněmčování«, tedy o snaze nás poněmčit. Pokud vezmeme minulé století a pár let před koncem toho předchozího, pak snaha zrovnoprávnit češtinu s dominující němčinou znamenala pád několika premiérů monarchie. Nešlo již však o poněmčování, ale o ponížení jednoho jazyka druhým. Tehdejší reformy se nepovedly pro odpor Němců, kteří si zrovnoprávnění nepřáli. Ztratili by totiž svou dominanci. Pak přišla ČSR. Rovnost národů byla dodržována. Velká část Němců ovšem byla proti, protože onu jazykovou dominanci ztratili. Vše skončilo Mnichovem.

A jsme u okupace, u protektorátu. Počínaje Neurathem, přes K. H. Franka až k Heydrichovi byly vytvářeny koncepce zlikvidování Čechů jako národa. V roce 1942 těsně před atentátem na »boha smrti« byla dokonce vyslovena myšlenka, že »konec konců Čech v tomto prostoru nemá co pohledávat«. Jen v době války ho potřebovali jako pracovní sílu. Řešení bylo tedy odsunuto. Ona slova vyslovil sám Heydrich, ale začali rozpracovávat jiní v orgánech nacistické moci. To nebyla podle autora našeho výše zmíněného citátu pravda? Stačí se podívat do archivů. Z této doby jsou přístupné.

Po roce 1945, i 1948, poněmčování nemohlo nastat. Většina Němců z okrajových krajů byla odsunuta rozhodnutím Postupimské dohody a ti, co zůstali, neměli sílu se ani pokusit nás poněmčit. Opačnou »pravdu« kromě zaslepenců ovlivněných zřejmě zprávou BIS by nemohl normální člověk vyřknout. Zbývá se tedy zeptat, zda na obrazovku se může dostat člověk nenormální? Může. Zvláště v období manipulace. Musí jen říkat, co se na něm chce.

Slova o »lži a poněmčení« byla tedy nesmysl, ale co třeba zamyslet se nad pokusem nás - a to už v tomto století – poameričtit? Dnes, a to jsme na samém začátku nového věku, mnohým výrazům, na rozdíl od těch »sedících na sociálních sítí«, nerozumím. Ale možná ani oni, když jim stačí výzva »pojďte křičet«, a oni jdou, aniž by přemýšleli proč a v čím zájmu.

Otakar ZMÍTKO

11. 5. 2019  Otakar ZMÍTKO