Lidická hrušeň i její dcery se mají čile k světu

Jsou spolky, dobrovolná sdružení občanů, která sledují humanistický cíl své činnosti a v rámci jeho naplňování ukazují veřejnosti autory zapůjčená, tematicky zaměřená umělecká díla. Nutno dodat, že všechna vytvořená horoucím srdcem. Takto vznikla a postupně se rozrůstá expozice vystavovaných obrazů, grafik, fotografií, keramiky a plastik s tematikou Lidické hrušně v péči OS Lidice.

Občanský spolek Lidice pečuje o památku a protiválečný odkaz Lidické hrušně - jediného živého ovocného stromu vysazeného uprostřed bývalé obce, který přežil její vyhlazení v červnu 1942 Němci. Duší sdružení je Antonín Nešpor, sám potomek přeživší lidické ženy paní Anny Nešporové, které se narodil až po válce. Se svými spolupracovníky je aktivním organizátorem vysazování roubů Lidické hrušně (»Poslů naděje«) v různých místech a městech ČR i v zahraničí.

[o]

Péče o Lidickou hrušeň, která je od roku 2007 památným stromem České republiky evidovaným pod číslem 4930, a pořádání každoročních setkání pod její vzrostlou korunou, je jednou z náplní spolku. Vždy v jeden jarní den se lidé setkají na pietním území pod hrušní a zaposlouchají se do slov některého z hostů a zpěvu pěveckého souboru – letos proběhl již 12. ročník - a pak přejdou do prostor moderního lidického Domu seniorů Oáza, kde »načatý den« prodlouží koncertem a vernisáží obrazů a obrázků, jež spojuje jednotící téma: Lidická hrušeň, Lidice a osud jejich obyvatel, memento války.

»OS Lidice nenásilným způsobem bez bombastické reklamy rozšiřuje povědomí o lidické tragédii, ale i o životaschopnosti stromu, krajiny, národa,« říká pan Nešpor.

Měla jsem možnost již podvakrát se účastnit této malé milé slavnosti. Nesejdou se celebrity ani státníci, ale dobří lidé, kteří mají co společného s Lidicemi, Lidickými a jejich světlou památkou.

Prvním kdo pochopil nezbytnost ukazovat přeživší hrušeň pohledem umělců, byl kladenský fotograf Jiří Hokův. Antonín Nešpor dokáže o každém vystaveném předmětu barvitě vyprávět. I to nejmenší dílko žáků z výtvarných kroužků má svůj příběh, vždyť ho jeho tvůrci vytvořili s určitým záměrem a pak se rozhodli jej poskytnout ke společnému vystavení.

Tu se pan Nešpor rozpovídá o počinu malíře Karla Karase, jenž s nasazením vlastního života namaloval 12. června 1942 hořící Lidice. Velmi riskoval, protože nacisté zakázali jakoukoli dokumentaci svého zločinu, obec přece musela beze stopy zmizet ze světa. Autorem zajímavého triptychu s výmluvným názvem Již nikdy válku! je kladenský sochař Ladislav Novák (části Utrpení, Oběť, Vítězství). Pražská výtvarnice Jana Jíšová nabídla svou krajkovou hrušeň, kterou nazvala Posel naděje. Ne náhodou jsou právě pod tímto názvem vysazovány dceřiné hrušně všude tam, kde si u nich v budoucnu budou Lidice připomínat ti, kteří je zasadili. Většinou jde o školní mládež, což je dobrá zpráva.

Umělci, ale i amatéři svá díla poskytují k vystavení. Jako například kolektiv dětí z Domu dětí a mládeže Mraveniště z Tachova, které svýma rukama vytvořily keramickou Lidickou hrušeň. Pod obrazy je možno číst i další jména: Raisa Alžběta Čampulková, Nezapomenutelná vzpomínka; Jana Kotová, Lidická hrušeň; Miroslav Kubový, Hrušeň a hruška. Novějšími exponáty jsou akvarel Pro Lidice od Stewe Shawa, grafický list od Herberta Kiszky ad.

Vysazené hrušně dobře prospívají. V Genových sadech Tachova mají první z 28 vysazených dceřiných hrušní, a ta už kvetla a měla plody. Hrušeň v Lidicích se má čile k světu!

Monika HOŘENÍ

FOTO - autorka

15. 5. 2019  Monika HOŘENÍ