Rozhovor Haló novin s poslancem a historikem Miroslavem Grebeníčkem k 70. výročí IX. sjezdu KSČ

O budovatelském nadšení i represích

Před sedmdesáti lety se konal IX. sjezd KSČ, který stanovil Generální linii výstavby socialismu v Československu. V jaké situaci byla tehdy československá společnost a komunistická strana?

Zkoumání dějinného procesu v Československu po druhé světové válce patří nepochybně k nejzávažnějším problémům historiografie. Lze dokonce tvrdit, že naše nejnovější dějiny rozhodně nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž procesem různorodých skutečností, jimiž nás mohou dostupnými prameny provést jen příslušní odborníci.

Historické proměnlivosti nebyl po únoru 1948 ušetřen téměř nikdo. Také míra začleněnosti toho kterého jedince do jednotlivých kolektivů byla z mnoha příčin různá a proměnlivá. Proto nacházíme v našem poúnorovém vývoji nesčetné případy vzájemných konfliktů lidí, jimž svědomí velelo jednat zcela protichůdně.

[obrazek]

Tento postoj byl nepochybně výsledkem konkrétních společenských vlivů, především působením výchovy a prostředí. Ne v každém byl pak bytostně a upřímně zakotven prastarý princip humanismu. Proto je vždy třeba zajistit, aby se pravda co nejrychleji poznala a uplatnila, aby se zabránilo přehmatům a aby nedocházelo ke zlovůli.

Po listopadu 1989 se historický výzkum období »státního socialismu«, jak je v poslední době toto období v odborné terminologii nazýváno, soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, zejména pak na politicky motivovanou perzekuci.

Toto směřování, byť do jisté míry pochopitelné, vedlo však až příliš často k sotva akceptovatelnému zplošťování pohledu na existenci takzvaného komunistického režimu. Dělo se tak především v různých ideologických či mediálních výstupech předkládajících poněkud černobílý obraz života společnosti.

V poslední době však můžeme sledovat rozšíření tematické škály výzkumu. V jeho centru se stále více ocitá problematika každodenního života obyvatelstva, proměny jeho životního stylu a životní úrovně.

Je faktem, že naprostá většina pracujících si vítězství komunistů či socialismu spojovala nikoliv s nějakou abstraktní beztřídní společností v daleké budoucnosti, ale s plnou zaměstnaností, solidními platy, přijatelným cenami a životní úrovní středních vrstev. A tak hlavní snahou komunistické strany bylo zajištění plné zaměstnanosti jako základu sociální stability společnosti.

Mezi klíčové rysy patřila začátkem padesátých let v Československu i snaha o kolektivnost ve všech směrech. Do veřejného prostoru se dostalo nejen stravování, ale i trávení volného času či výchova dětí. Ideál kolektivně tráveného volného času naplňovaly především výběrové rekreace a dětské tábory, což silně reflektují pamětníci. Ne, nebyl to výhradně vynucený prvek. Značná část veřejnosti vnímala jevy spojené s kolektivismem příznivě. I když nelze opomenout ani ty, kteří dávali na odiv své individualistické ego.

Vedle kolektivismu se jako další výrazný rys jevila sovětizace, což se promítlo i do propagandistického hesla: »Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.« V tomto přístupu se odráželo jak tradiční slovanství, tak především výrazný podíl Rudé armády na bezprostředním osvobození Československa od fašismu.

Jistě, v životě KSČ se odrážela i snaha respektovat ve své práci specifické podmínky Československa. Dokonce i příprava a některé závěry IX. sjezdu KSČ, který se konal ve dnech 25. až 29. května 1949 v Praze, nesly znaky samostatné politiky.

Přechod Československa k socialismu započal však ve složité mezinárodní situaci. Když kapitalistické státy a hlavně USA uvalily na Československo a ostatní socialisticky orientované země hospodářskou blokádu, tak došlo v lednu 1949 k vytvoření Rady vzájemné hospodářské pomoci. Vojenské, ekonomické a ideologické napětí se pak vyostřilo v dubnu 1949, kdy západní státy vytvořily agresivní vojenskopolitickou Severoatlantickou alianci. Následně začaly mohutné závody ve zbrojení, přičemž se mluvilo i o přípravách na třetí světovou válku. V našich podmínkách se pak objevilo nové mobilizující heslo: »Buduj vlast, posílíš mír.« A tak hlavním úkolem prvního pětiletého plánu na léta 1949–1953 bylo vybudovat materiálně technickou základnu socialismu ve všech odvětvích národního hospodářství.

V jaké mezinárodní atmosféře a v jakém postavení se tehdy nacházela Československá republika?

To, co nenávistným protisovětským projevem odstartoval již v březnu 1946 premiér britské vlády Winston Churchill v americkém Fultonu, to bylo umocněno již zmíněným vznikem Severoatlantické aliance 4. dubna 1949.

Na Churchilla navázal papež Pius XII., který ve vánočním poselství v roce 1947 prohlásil, že je proti dělení světa na fašisty a antifašisty, a proti tomuto dělení postavil svou formulaci: »pro Krista, nebo proti němu.« Se zjevným zadostiučiněním pak přivítal založení Severoatlantické aliance shledávaje v ní »dobrou záruku budoucnosti«. A tak i zásluhou Vatikánu to ve vítězné protifašistické alianci brzy začalo skřípat, i když nikdo nepopíral, že spolu se Sovětským svazem hrál Západ rozhodující roli v porážce nacistického Německa a Japonska.

Byla to však právě vláda amerického prezidenta Trumana, která začala rozvíjet politiku studené války, jejímž oficiálním vyjádřením se stala »koncepce zadržování«. Pod tímto názvem, který byl zdůvodňován nutností zadržet údajné agresivní plány Sovětského svazu, se ve skutečnosti skrývaly globální hegemonistické plány vojensko-průmyslového komplexu Spojených států, jehož cílem bylo nejen zastavit tehdejší revoluční proces ve světě, ale zvrátit jej a oslabit jeho oporu – Sovětský svaz.

A tak v září 1949 došlo k vyhlášení postfašistické Německé spolkové republiky, přičemž vládnoucími stranami se staly Křesťansko-demokratická a Křesťansko-sociální unie. Proti tomu v dosavadním sovětském pásmu byla 7. října 1949 ustavena Německá demokratická republika.

Je pravdou, že plány Spojených států v Evropě vedením studené války nebezpečně ohrožovaly mír. Pokud nedošlo k rozpoutání skutečné války, tak to souviselo především s poměrem vojenských sil. Vedle reálné síly Sovětského svazu a jeho spojenců v oblasti konvenčních zbraní se tu projevila i skutečnost, že Sověti v roce 1949 zlikvidovali monopol Spojených států v atomových zbraních.

Zapůsobila nepochybně i skutečnost, že právě v roce 1949 došlo k vítězství lidové revoluce v Číně. Proto se také do této oblasti bezprostředně zaměřily agresivní plány vládnoucích kruhů Spojených států.

Nástupištěm se stala Korea. A to především proto, že v severní Koreji vznikla Korejská lidově demokratická republika, kdežto jižní Korea byla pod kontrolou Američanů.

Bylo to v době, kdy na prezidentský úřad ve Spojených státech nastoupil představitel Republikánské strany D. Eisenhower. Rozhodující vliv na zahraniční politiku měl však státní sekretář J. F. Dulles, který vystoupil s kritikou dosavadní politiky »zadržování«, ale ne proto, že vedla ke studené válce a válce v Koreji, ale především proto, že nesplnila naději amerických vládnoucích kruhů při uskutečňování jejich světovládných plánů.

Dulles pak vyrukoval s koncepcí »zatlačování a osvobozování«. Spojení těchto pojmů mělo zakrýt skutečnou podstatu nové doktríny, neboť za svůj cíl vyhlašovala boj za údajnou demokracii a osvobozování národů, kterým prý Sovětský svaz násilně vnutil socialistické zřízení.

Vidění světa prizmatem ideologického zápasu »komunismu s demokracií« vedlo k mnohým tragédiím. Dokladem byla především válka ve Vietnamu, kdy Spojené státy interpretovaly národní emancipační zápal Vietnamců jako komunistické spiknutí organizované Moskvou. Nutno podotknout, že zmíněná válka stála životy přibližně dvou milionů Vietnamců a asi 60 tisíc Američanů.

Pozoruhodným rysem tohoto období bylo i to, že vůdcové britské Labour Party otevřeli otázku takzvaného »demokratického socialismu«. Odmítali třídní boj a proti socialistické revoluci a diktatuře proletariátu stavěli evoluční vývoj v rámci transformace kapitalistického systému. Tento vývoj měl na jedné straně demokratickými zásadami překonávat nedostatky, které údajně pronikly do sovětského systému, na druhé straně měl prý sociálními reformami překonávat nedostatky typické pro americký kapitalismus.

V uvažování teoretiků »třetí cesty« byly nepochybně skryty i jisté racionální momenty. Ovšem v době »hromadné odvety« či »balancování na pokraji války« nebyly vůbec na pořadu dne.

Jaké hlavní cíle delegáti sjezdu projednávali a schválili? Byly to s ohledem na dobu a stav společnosti cíle reálné a pro občany přijatelné?

V obecné rovině šlo o systém diktatury proletariátu s vedoucí úlohou komunistické strany. I to byl možná důvod, proč z jiných politických stran vstoupilo do KSČ víc než 320 000 členů.

Připomenu i principy socialistického společenského vlastnictví základních výrobních prostředků a plánovitého rozvoje národního hospodářství. Při vytváření mechanismu »diktatury proletariátu« došlo k rozhodnutí zachovat Národní frontu jako politický prostředek vedení a organizování občanů při výstavbě socialismu. Významné postavení v ní získaly i odbory a masové společenské organizace. Z respektování politických tradic naší země vzniklo i rozhodnutí zachovat nekomunistické strany, které stály na pozicích socialismu.

Již v době jednání IX. sjezdu KSČ zahrnoval socialistický sektor 95 procent veškerého průmyslu, 83 procent stavebnictví, celé peněžnictví, zahraniční obchod, velkoobchod i podstatnou část vnitřního obchodu a dopravy.

Rozhodující převahy pak nabyl především těžký průmysl a strojírenství, což souviselo s tím, že Československo bylo první či jedinou průmyslovou zemí, která se vydala na cestu socialismu. A byl to právě Sovětský svaz, který se stal hlavním dodavatelem důležitých surovin, včetně železné rudy, mědi, vlny a obilovin.

Nelze opomenout ani zásadní úkol industrializace Slovenska, která se stala rozhodujícím článkem řešení národnostní otázky.

Postupně se prosazovala i linie socialistických přeměn na vesnici, která měla zajistit zvýšení zemědělské výroby. A tak v roce 1949 byl přijat i zákon o jednotných zemědělských družstvech, jehož realizace však probíhala cestou řady rozporů či konfliktů.

Obecně lze konstatovat, že linie výstavby socialismu se setkala s docela příznivou odezvou většiny občanů Československa. Její realizace se stala prvořadým úkolem všech složek Národní fronty. Třeba Československý svaz mládeže podněcoval iniciativu mladých lidí a organizoval budování mládežnických staveb jako například Nové huti Klementa Gottwalda na Ostravsku, Trati mládeže ve Středoslovenském kraji i Trati družby.

Na počátku padesátých let bylo u nás skutečně hodně lidí, kteří byli okouzleni myšlenkou sociálně spravedlivé společnosti. A tak se zapojili s entuziasmem, častým zejména u mladých lidí, do budování socialismu.

Kvůli obavám ze »šířícího se komunismu« a s cílem ukázat, že přerozdělování národního důchodu může provádět i kapitalistický stát, se principy »sociálního státu« začaly uplatňovat dokonce i v západní Evropě.

Co se z generální linie podařilo splnit a jak se v důsledku proměnila ekonomika, sociální a kulturní poměry?

Nejprve připomenu úmrtí J. V. Stalina, k němuž došlo 5. března 1953. Stalin prý před svou smrtí opakovaně varoval své spolupracovníky, že až odejde, »zakroutí jim imperialistické mocnosti krkem jako kuřatům«. Určující osobností sovětské politiky se pak stal N. S. Chruščov. Gesta nového sovětského vedení naznačovala, že Sovětský svaz bude patrně do budoucna hledat nové cesty k prosazování svých zájmů, které nemusí nutně kopírovat přímočarou linii minulých let.

Záhy po Stalinovi zemřel Gottwald. Prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, jeho dosavadní úřad předsedy vlády převzal Viliam Široký a prvním mužem aparátu komunistické strany se stal Antonín Novotný.

Na počátku července 1953 nové sovětské vedení pozvalo do Moskvy Antonína Zápotockého, aby s ním projednalo »nereálné hospodářské plánování i přílišný důraz na těžký průmysl«, tedy přesně to, co bylo po naší ekonomice v minulých letech požadováno. A tak i v Praze bylo rozhodnuto vyhlásit nový politický kurs.

Tehdejší vedení našeho státu se začalo orientovat na odstraňování disproporcí mezi jednotlivými odvětvími průmyslu i mezi růstem průmyslové výroby a zpomalováním růstu zemědělství. Určující měl být především přesun od těžkého k lehkému průmyslu, citlivější přístup k združstevňování, důraz na zvyšování životní úrovně a také důsledné dodržování zákonnosti.

V září 1953 pak Ústřední výbor KSČ zhodnotil plnění úkolů stanovených jejím IX. sjezdem. Řeč byla i o měnové reformě, která postihla všechny pracující. V některých místech, jako třeba v Plzni, Třinci a ve Vimperku, došlo i k pouličním demonstracím.

Zároveň byl zrušen lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží a zavedeny jednotné maloobchodní ceny.

Mimo jiné bylo přijato i opatření ke zvýšení tempa růstu výroby v lehkém průmyslu, aby na trhu byl co nejdřív dostatek textilu, obuvi a potravinářských výrobků.

Aby se dosáhlo příznivého obratu v zemědělské výrobě, rozhodl ÚV KSČ urychleně zvýšit výrobu mechanizačních prostředků pro zemědělství a dodávat je nejen jednotným zemědělským družstvům a strojním traktorovým stanicím, ale i samostatně hospodařícím rolníkům. Zároveň bylo zdůrazněno, že při združstevňování je nevyhnutelné respektovat zásadu dobrovolnosti.

Mnohé se změnilo i v oblasti kultury. Vazby s kulturním děním na západ od železné opony byly zpřetrhány a socialistický realismus se stal mírou všeho dění v kultuře. Také československá věda se převážně orientovala na spolupráci se sovětskými partnery.

To vše doprovázely různé oslavy. Prvomájové průvody, vojenské přehlídky, sportovní podniky a folklórní slavnosti vždy přilákaly davy lidí, kteří se na nich skvěle bavili.

Lidem se skutečně dařilo lépe. Osobní spotřeba od roku 1953 stoupala. Spotřeba potravin na jednoho obyvatele překročila v polovině padesátých let předválečnou úroveň a její vzestup se ani v následujících letech nezastavil.

Solidní zdravotní služby byly dostupné všem, přičemž sociální a nemocenské pojištění se postupně zařadilo mezi nejkomplexnější v Evropě.

Lze něčím ospravedlnit, nebo dokonce obhajovat politické procesy, hledání vnitřního nepřítele a tvrdé potlačování odporu v období padesátých let?

Je skutečností, že u většiny československé společnosti v letech první pětiletky panovala stále značná důvěra v nastoupenou cestu. Tato většina oceňovala zejména nové pracovní příležitosti, úplnou zaměstnanost a rozsáhlé sociální jistoty.

V prvních měsících po únoru 1948 se sice v zemi objevilo mnoho letáků vyzývajících k odboji proti novému režimu, ale nejmasovějším projevem nesouhlasu s »komunistickým režimem« byla emigrace. A právě ta odcházela s představou, že v zahraničí bude vytvořen třetí odboj a že vývoj v Československu bude zvrácen v důsledku vrcholícího mezinárodního napětí i odporu vnitřních sil.

Československý exil však nevystupoval jednotně, trpěl vnitřními rozpory projevujícími se i v rozdílném hodnocení úlohy osobnosti Edvarda Beneše, odsunu provinivších se Němců i politiky údajně demokratických stran v období 1945-1948. Proti »komunistickému« Československu pak začaly vysílat rozhlasové stanice Svobodná Evropa z Mnichova a Hlas Ameriky z Washingtonu.

V době, kdy vrcholilo mezinárodní napětí, kulminoval i odpor vnitřních sil. Vedení KSČ reagovalo vyhlášením »ostrého kursu proti reakci«, jehož výrazem se stal zákon na ochranu lidové republiky.

Představa o nutnosti potlačit v dané historické situaci jakýkoliv odpor dostávala postupně zcela konkrétní podobu, do níž se promítly i morální důsledky druhé světové války. Nelze opomenout ani porevoluční víru budovatelů »zcela nové společnosti« ve vlastní neomylnost či správnost vybraných postupů.

Politickými procesy byly postiženy nejrůznější vrstvy obyvatelstva včetně představitelů KSČ. Logicky se setkaly s velmi negativní reakcí v zahraničí. Navíc představovaly dlouhodobou diskreditaci socialismu.

I když dnes už víme, že politické procesy byly i u nás vyvolány především vnějším tlakem, aktivní činností sovětských poradců, nemůžeme je nijak omlouvat nebo zamlčovat. Vždyť šlo o zbavování osobní svobody, o rozsudky k mnohaletému vězení, ale v řadě případů i k trestu smrti.

Historik K. Kaplan ve své knize Nekrvavá revoluce ovšem připomíná, že i agenti západních zemí »vyslaní do Československa měli utvořit a řídit mnoho skupin a provádět či připravovat rozsáhlé protistátní akce včetně ozbrojeného odporu a svržení režimu«.

Nelze pak zapomínat, že mnohdy došlo ke špionáži, politickému teroru vůči prosocialisticky orientovaným občanům a k vraždám příslušníků Sboru národní bezpečnosti.

A bratři Mašínové a jim podobní? Ve kterém státě lze zabít účetního, vzít mu peníze, ve které zemi lze zavraždit policistu, aby vrah nebyl stíhán, ale naopak oslavován?

Ne, nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů. Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat. Nelze však ani bez ztráty tváře účelově o historii lhát. Vždyť k podobným procesům docházelo i ve Spojených státech.

Má historická zkušenost z tehdejších záměrů a následného vývoje nějaký význam pro dnešek a do budoucna?

Síla poválečné komunistické strany vyrůstala ze schopnosti představit mladé a střední generaci srozumitelné vysvětlení nejdůležitějších zkušeností – velké hospodářské krize, fašismu a války. Navíc zde byla živá vzpomínka na hrdinství Rudé armády a vize sociálně spravedlivé společnosti.

Socialismus pak skutečně umožnil sociální vzestup nejnižším sociálním vrstvám, kterým se již v padesátých letech otevřela možnost vyššího vzdělání i kulturního vyžití.

To vše se v listopadu 1954 nepochybně promítlo ve volebním výsledku do Národního shromáždění a do Slovenské národní rady. Pro kandidáty Národní fronty hlasovalo 97,89 procenta voličů.

A poučení pro budoucnost? Život údajným strašidlům dávají ti, kdo se jich bojí. Když třeba Hegel oslavil Velkou francouzskou revoluci jako »nádherný východ slunce«, ukázal na vážný problém. A to na přirozenost nedokonalého lidského poznání a lidských zájmů. Revoluce pak mohou přinášet jen nový typ nedokonalosti. Ty lepší očividně přinášejí pro více lidí více rovnosti, sociální spravedlnosti a svobody. Ty druhé dávají větší moc a majetek poměrně malé skupině oligarchie.

A budoucnost České republiky? Určující bude především nová životní zkušenost mladé a střední generace. A také poměr mezinárodních a vnitřních sil, a to jak ve sféře politické, tak i ekonomické.

Jaroslav KOJZAR

27. 5. 2019  Jaroslav KOJZAR