Rozhovor Haló novin s místopředsedou Českého svazu bojovníků za svobodu Emilem Šnebergem

Jde jim o to, aby se svaz stal pouhým kladečem věnců...

Útoky na Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) z »domácích lavic« se v poslední době zvyšují. Proč tomu tak, podle vás, je?

Pane redaktore, na tu otázku není jednoznačná odpověď. Jinak vám na ni odpovím já a jinak vám odpoví některý z »útočníků« (kritiků) z domácích lavic. Podle mě jedním z důvodů může být i to, že na místa přímých účastníků národního boje za osvobození nastupují ve Svazu bojovníků za svobodu jejich mladší potomci a pro státní a obecní představitele České republiky již tato nová, mladší generace nepředstavuje ty úctyhodné bojovníky z let druhé světové války, ale mnohdy politické rivaly. A ta rivalita zvenku se přenáší i do vnitřních struktur svazu.

Já osobně se domnívám, že útoky souvisejí i s tím, jakým směrem se Svaz bojovníků za svobodu dnes ubírá a jakým směrem by se měl ubírat podle diktátu některých politiků. To znamená, zda se bude i nadále zabývat zejména stále opomíjenou oblastí domácího odboje proti německé nacistické okupaci Čech a Moravy v letech 1939–1945, nebo do své působnosti svaz zahrne i tzv. třetí odboj po roce 1948. A také, zda se svaz nechá zatlačit do pozice pouhých pomníkových kladečů věnců a nebude se vyjadřovat k současnému překrucování českých dějin, protože toto už je politika a tu přece podle některých ústavních činitelů takový spolek, jako je Svaz bojovníků za svobodu, nesmí dělat.

Co je tedy vlastně cílem ČSBS?

Cíl ČSBS je uveden v jeho stanovách, a pokud byste porovnával stanovy svazu z různých let jeho činnosti, tak byste zjistil, že tento cíl se nějak moc nemění. Mění se pouze prostředky a cesty, jejichž prostřednictvím se svaz snaží svého cíle dosáhnout. Uvedu ty základní:

– usilovat o posilování národní hrdosti a lidské důstojnosti na základě principu rovnosti občanů;

– ve spolupráci se státními a samosprávnými orgány, uplatňovat práva a oprávněné nároky přímých účastníků národního boje za osvobození Československa a pozůstalých vdov, vdovců a sirotků po nich, zejména v oblasti sociální, zdravotní a občanskoprávní, bez ohledu na to, jestli jsou členy svazu nebo ne;

– vyjadřovat a prosazovat stanoviska bojovníků za svobodu k aktuálním společenským problémům a uchovávat paměť národa; zdůrazňovat nezpochybnitelnost, nedotknutelnost a neměnnost rozhodnutí přijatých vítěznými spojenci po druhé světové válce;

– usilovat, aby dějiny národního boje za svobodu Československé republiky byly pravdivě zpracovávány a aby byl objektivně hodnocen jejich význam pro současné i budoucí generace České republiky;

– seznamovat veřejnost, zejména českou i evropskou mládež, s historií a odkazem národního boje za svobodu Československa; vydávat publikace, periodika, provádět přednášky, besedy a prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků šířit odkaz československého odboje;

– zdůrazňovat jednotu domácího a zahraničního boje proti nacismu a fašismu za druhé světové války, posilovat vlastenecké uvědomění národního společenství;

– vystupovat proti snahám a útokům podrývajícím základy naší státnosti a proti účelovému zkreslování našich dějin.

[o]

Jaké akce zabezpečujete nebo se jich účastníte?

Vzhledem k tomu, že svaz je spolek s celorepublikovou působností a má více než 70 poboček (oblastních organizací), tak zabezpečujeme akce na ústřední úrovni a na úrovni jednotlivých oblastí. Ústřední akce se konají samozřejmě zejména v Praze a na jaře jsou zaměřeny na připomenutí si okupace Čech a Moravy v březnu 1939, Českého národního povstání v květnu 1945 a ukončení druhé světové války. Konkrétně bych vzpomenul například poslední hromadnou popravu v Malé pevnosti v Terezíně 2. 5. 1945, kdy bylo zavražděno 51 mladých odbojářů odbojové mládežnické organizace Předvoj, a pietní akt 8. května u pomníku druhého odboje v Praze na Klárově, dále v srpnu připomenutí si vyhlášení Slovenského národního povstání, v říjnu vznik Československé republiky 1918, vyhnání československých občanů z českého pohraničí po mnichovském diktátu a v listopadu uzavření českých vysokých škol, popravu devíti představitelů studentských spolků a internaci českých studentů v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Vedle ústředních akcí, které svaz organizuje zpravidla ve spolupráci s ministerstvem obrany, se ve městech a obcích konají pietní vzpomínkové akce pod patronací oblastních organizací Svazu bojovníků za svobodu v těchto městech působících.

Hodně se mluví, alespoň v některých médiích, například v  České televizi, o rozporech kolem vaší lidické odbočky. Nerozumím tamním problémům. Můžete mi je vysvětlit?

Lidická oblastní organizace je specifickou oblastní organizací Svazu bojovníků za svobodu. Jejími zakládajícími členy byly zejména lidické ženy a děti, které přežily německé nacistické běsnění. Samozřejmě nejenom lidické ženy a děti, ale i jejich rodinní příslušníci. Vše probíhalo v symbióze do doby, kdy došlo v této pobočce ke sporům, které byly vyřešeny s tím, že jedna část členů si do čela prosadila zvolení Ing. Jany Bobošíkové, která mimochodem bydlí v Praze, do čela této pobočky. Na protest proti tomuto aktu z této pobočky přestoupily do jiné pobočky svazu tři poslední žijící lidické ženy (dnes už jenom dvě). Většina lidických dětí sice v té původní pobočce zůstala a podpořily Ing. Janu Bobošíkovou, ale problémy neustaly a přenesly se až do dnešních dní. Své zkušenosti s tím, jak ovládla lidickou oblastní organizaci Svazu bojovníků za svobodu, se dnes Ing. Jana Bobošíková snaží uplatnit v ovládnutí ústředních orgánů svazu.

Podle mne bychom už konečně měli přestat s ideologizujícími postoji. Lidé, kteří bojovali a umírali za druhé světové války, umírali za nás, bez ohledu jaká politická stanoviska zastávali. Nemyslíte?

Pane redaktore, máte naprostou pravdu. Příkladem toho, co říkáte, je vývoj domácího protinacistického odboje v Čechách a na Moravě v letech 1939–1945. Zatímco v letech 1939–1942 tento odboj probíhal po politických liniích předválečných politických stran, tak pozdější představitelé protinacistického odboje se snažili sjednotit a počátkem roku 1945 se spojili do České národní rady. A to je i motto Českého svazu bojovníků za svobodu.

V oslavách osvobození se i letos málo mluvilo o těch Čechoslovácích, kteří po boku Rudé armády padli za naši svobodu. Myslíte, že v tom bylo něco víc než zapomnětlivost?

Některá média opravdu málo hovoří o 1. čs. armádním sboru, který po boku Rudé armády prošel slavnou bojovou cestu od Sokolova až na Moravu, kde se jednotky sboru, konkrétně 1. čs. samostatná tanková brigáda a 1. čs. smíšená letecká divize, vyznamenaly v bojích při osvobozování Opavy a Moravské Ostravy. Vzhledem k tomu, že se tak děje již několikátý rok, myslím si, že se jedná o něco víc než jen o zapomnětlivost. Je to obdobné jako s připomínáním si obětí domácího odboje proti německé nacistické okupaci Čech a Moravy. V tomto odboji bylo během let 1939–1945 zabito, umučeno a popraveno na 80 tisíc českých vlastenců. Nicméně média připomínají nejčastěji jenom ty, kteří se podíleli na odstranění Reinharda Heydricha.

A vy, váš svaz, vzpomněli jste si na ně?

Ano, Svaz bojovníků za svobodu si také připomíná hrdinství československých vojáků, kteří ve spolupráci s členy domácí odbojové skupiny provedením útoku na vozidlo se zatupujícím říšským protektorem protektorátu »Böhmen und Mähren« splnili svůj bojový úkol, čímž prokázali celému světu, že nesedí doma za pecí a proti německé nacistické okupaci bojují. Na 80 tisíc jich v letech 1939–1945 v tomto domácím odboji, jak jsem již řekl, bylo za svůj odboj zabito, umučeno a popraveno. Ano, pane redaktore, právě tyto oběti si Svaz bojovníků za svobodu každoročně připomíná.

Stále – když už jsme u toho osvobození – přetrvává akcent na příchod americké armády do Plzně. Nemyslíte, že bychom přece jen neměli poděkovat všem se stejným akcentem, protože bez nich, tedy těch osvoboditelů, kteří tady u nás ve velkém položili své životy, bychom my potomci asi nežili?

Pane redaktore, nejenom americká a sovětská armáda osvobozovaly. Byly to také rumunská armáda, bulharská armáda a polská armáda, které se v řadách Rudé armády, obdobně jako 1. čs. armádní sbor, zúčastnily osvobozování Československa. Opět máte pravdu, že bychom měli všem, kteří se o naši svobodu zasloužili, vzdávat svůj hold. A to je to nejmenší, co pro ně můžeme dělat.

Závěrem pouze doplním, že pro Slovany měli nacisté připraven obdobný osud. V rámci tzv. Generalplan Ost se od počátku roku 1939 připravovaly jednotlivé dílčí plány konečného řešení pro Poláky, Čechy, Rusy a další. Konečné slovo v připravované genocidě Slovanů měl Reinhard Heydrich.

Jaroslav KOJZAR

3. 6. 2019  Jaroslav KOJZAR