O řvoucím děcku a furiantství

Znáte to, když se malé děcko rozhodne něčeho dosáhnout, že dokonce v hysterii si lehne na záda, vystrčí nožičky nahoru a řve a řve a řve? Jsou mámy, které to nevydrží, zvednou ho a dají mu – omlouvám se všem českým stoupencům barnevernetu – na zadek. Jsou ovšem jiné, které podlehnou, skloní se nad malým hysterikem a slíbí mu to, kvůli čemu začal »trojčit«.

[o]

A ještě jeden zdánlivě nesouvisející příklad. Jsou šéfové, kteří když něco řeknou, »nepřejede přes to vlak«. Pak se však ukáže, že neměli pravdu, že vycházeli třeba z mylných informací či se situace změnila a jejich rozhodnutí může ublížit jejich dílně či celému podniku, zůstanou furiantsky na svém. Ztráty, které vznikly, se pak všelijak dohánějí a někdy nikdy nedoženou. Jeden z mých kamarádů měl takovou povahu. Ač se jinak snažil, aby ho podřízení měli rádi, nedařilo se mu to a nemohl se divit, když byl odvolán, že pro něj »málokdo plakal«.

Nesouvisející případy? Ale ano. Související. A v současnosti úplně »jako z partesu«. Začalo to tím druhým příkladem, šéfovským. Pokračuje to tím prvním – hysterickodětským. Ten ovšem má dvě polohy. Buď matka děcku patřičně naloží, anebo zkolabuje a ustoupí požadavkům řvouna. Jaký to bude mít následek pro budoucí chování onoho děcka, se neptá, ale my to víme.

Máte pravdu. Jsme u zhrzené sociální demokracie. Napřed bylo ono rozhodnutí »pustit k vodě« ministra, jenž správně řešil, dokonce podle zákona, nepřístojnosti a nahradit ho člověkem, jenž nemá žádnou zkušenost a ani potřebnou kvalifikaci jen proto, aby pár umělců už neříkalo, že se u nás ubližuje »velikánům kultury«. Ale řekněte: Je velikánem ten vedoucí, který sám se sebou podepíše pro sebe milionový »dar« za práci, která prý ani nepřísluší jím řízené organizaci? Ti umělci snad ani nevěděli, k čemu se vlastně vyjadřují, anebo možná řídí své organizace stejně a bojí se, že i na ně »dopadne kladivo«. Přitom se stále více ukazuje, že onen ministr měl pravdu, ale uznat to? To přece by »ztratili tvář«. Když pak rozumný vrchní šéf odmítne akceptovat takové, v tomto případě dokonce vynucené, rozhodnutí, jako to děcko si »lehají do pískoviště« a hystericky řvou. Možná že sklidí vděk někoho »z laviček naproti«. Ne kvůli své zásadovosti, ale že tak znestabilizovali scénu. Ale to je krátkozraké a může zmíněné pány ještě více postihnout, než poslední volební porážky. »Velký šéf« totiž není nakloněn děcku, které si lehne na záda a řve. A že by při vyhrálo přece jen řvoucí děcko? Nevěřím. Jen další »šrám« si připíše na své pomyslné konto, tedy v tomto případě sociální demokracie, který pro ni může mít katastrofální důsledky.

Jaroslav KOJZAR

3. 7. 2019  Jaroslav KOJZAR