Zaplatí to občan

Letošní okurková sezóna je zvláštní. Místo tragických osudů českých učitelek na Jadranu rezonují na prvních stranách a v prestižních časech líté půtky mezi ANO a ČSSD o to, kdo více dává republice a zvyšuje blahobyt lidu (ten druhý logicky škodí natolik, že se čtenář či posluchač podivuje, jak silná musí být naše společnost, když se dosud nezhroutila). Předsedové koaličních stran si jako malí kluci, co spolu nemluví, vyměňují dopisy s vyhrůžkou o ukončení spolupráce. Což samozřejmě v zájmu občanů nemyslí vážně. Nepřehlednost politické scény je násobena tím, že zejména v ČSSD je řada skupin, které spolu bojují nebo proti sobě intrikují. To je sice i v jiných stranách a hnutích, nicméně v soc. dem. to má osobnější rozměr. V tragikomické podobě to vyvstává v půtkách kolem nejvýznamnějšího zákona roku - zákonu o státním rozpočtu.

[o]

Úmyslně hovořím o půtkách a intrikách, i když by přesnější byly tahanice batolat o lopatičku na pískovišti. Na první pohled jde o antickou tragédii: nepřidá-li ministryně financí resortům ČSSD 22 miliard navíc oproti návrhu, který mj. již schválila vláda (ministři za soc. dem. nebyli proti, nýbrž se zdrželi hlasování), bude ohrožena bezpečnost republiky a jejích občanů, nastane soumrak české vzdělanosti, kultura se omezí na hloupoučké skeče šéfa Televize Barrandov a sociální oblast bude tak oslabena, že možná dojde k vymírání populace. Ve skutečnosti jde o nepodařený a drzý pokus o frašku. ČSSD ví, že žádná síla nepřipustí pokles životní úrovně lidu a zhoršení postavení země v mezinárodním měřítku. Lídři soc. dem. se budou pyšnit penězi navíc, o které se ale vůbec nezaslouží. Navíc zlepšení zejména sociální a bezpečnostní situace bude jen fiktivní, neboť peníze, rozdělené z větší části mezi občany, budou penězi, které vláda spolu s přerozdělováním »vytáhne z peněženek« občanů (zbývající část peněz odčerpaných od veřejnosti si rozdělí resorty na odměnách, vybavení kanceláří, zlepšení podmínek pro svou vyčerpávající práci a další, jistě plně zasloužené a oprávněné výdaje).

Zdroje prý jsou. Kupodivu to je pravda. Stačí zvýšit daně, zadlužit společnost, rozprodat zbývající majetek státu. Lidu, který je dle Ústavy svrchovaným pánem státu, se ptát není třeba. Jeho zájmy dostatečně hájí demokraticky zvolení zástupci. Relativní blahobyt něco stojí. Zvýší-li se majetkové daně, daň spotřební a z přidané hodnoty, získá vláda relativně bezproblémově dost peněz na sociální experimenty. Ostatně jíst se musí, a tak si vyšší ceny zboží a služeb občan zaplatí ze zvýšeného příjmu či halasně ohlašovaných sociálních dárků. Větší příjmy budou »vyrovnány« vyššími cenami, ekonomika bude »hodnotově neutrální«. V lepším případě.

Ladislav ŠAFRÁNEK

9. 8. 2019  Ladislav ŠAFRÁNEK