Štěpán a Radek. Mladí umělci u dálnic

Po loňské přeměně čtyř velkoplošných reklamních poutačů Mattoni ve tvaru orla v umělecká díla letos v létě navázaly karlovarské minerální vody transformací dalších dvou u Keblic (dálnice D8) a u Velkého Újezdu (dálnice D35). Umělečtí orli nesou motivy studentů Akademie výtvarných umění Štěpána Rubáše a Radka Smětáka, kteří zvítězili v interní soutěži.

Jak jste se přihlásili do letošního ročníku interní soutěže o umělecké orly Mattoni, resp. kdy vás to napadlo a co vás motivovalo?

Štěpán Rubáš: Účastnil jsem se již prvního ročníku, kdy byl můj návrh zařazen do užšího výběru, ale mezi vítězné neprošel. Tento rok jsem k práci přistupoval malinko jinak, vytvořil jsem více návrhů a vyšlo to. Znovu jsem se účastnil díky stáži v ateliéru intermediální tvorby I/škola Mileny Dopitové. Spíše výzvou, nežli motivací bylo pro mě zpracování velké plochy a vypořádání se se siluetou dravce.

Radek Směták: Chtěl jsem to vyzkoušet, tak jsem se chytil příležitosti. Nebál jsem se toho, ba jsem se na to těšil, neboť jsem neměl takovou zkušenost. Možná je to dokonce moje první soutěž, které jsem se účastnil. Pamatuji si ji z minulého roku, když jsem byl na stáži, jak řeší minulý ročník. Tehdy jsem litoval, že jsem se neúčastnil. Takže tento ročník byla jasná volba.

[o]

Věřili jste v možné prvenství?

Radek: Rád bych řekl, že ano, ale ne. Doufal jsem v to. Snažil jsem se vydat ze sebe to nejlepší, co mě napadlo a co mě v tu dobu trápilo nebo mi leželo v podvědomí. Nakonec to dopadlo a byl jsem rád, že za snahu přišlo i ocenění. Okusil jsem, co soutěže obnáší a zalíbilo se mi to i přes to, že ne vždy můžou výsledky znamenat, zda jste dobrý či ne, je to zcela v rukou poroty a zadavatele. To mě na tom vlastě baví a snažím se nermoutit se, když to nevyjde. Přece jen pracujeme se vkusem zadavatele a tím naším, samozřejmě se nemusí překrývat.

Jak dlouho se rodí takový vítězný nápad a co všechno vlastně lze při zvažování konečné podoby díla využít?

Štěpán: Návrhů jsem tvořil více. S odstupem času jsem se k některým vracel, některé jsem nechával uležet trochu déle. Využil jsem fotomontáž, ilustraci, typografické kompozice, pracoval jsem se skenem. Myslím si, že lze využít spousta médií, například i malba.

Byly nějaké limity při zadávání soutěže na dálniční billboardy ze strany organizátora soutěže?

Radek: Napadá mě pouze velikost a technologie tisku. Nechali nám volnost. Myslím, že to bylo výborné rozhodnutí, u tohoto druhu projektu velmi prospívá. Osobně jsem se držel tvaru a upravoval koncept, aby pseudo-ledovcová jeskyně vypadala dobře. Ono vždy zadání nějakého úkolu je možnost pro vás zkusit věci jinak a odreagovat se od osobní tvorby.

Ve skutečnosti jsem stále ještě nebyl na místě realizace, i když jsem několikrát projížděl nedaleko. Bohužel na to zatím nebyl prostor, nyní již snad ano…

Oba jste studenty Akademie výtvarných umění. Co vás motivovalo ke studiu na tak prestižní škole a čím byste chtěli být po absolutoriu?

Štěpán: Výtvarnému umění se věnuji, protože mě to zkrátka baví. Na AVU jsem se hlásil až po jednom semestru na fakultě v Plzni, kde jsem začal pociťovat, že výtvarné umění se pro mě stává bližším a bližším. Dostal jsem se tedy o kousek jinam, a to od grafického designu k malbě. Grafickému designu se ale dále věnuji, pracuji jako grafik.

Mám v sobě něco, co mě stále žene v před. Neumím to popsat. Určitě jsem chtěl být součástí kolektivu lidí, kteří mají rádi stejně jako já to, co dělají/studují. Kontakt s profesory a společné konzultace jsou velmi přínosné. Svými možnostmi a prostory se škola snaží podpořit práci na projektech studentů. Dodnes si pamatuji, že mě při prvním vstupu do hlavní budovy AVU pohltila atmosféra! … A Absolutorium je ještě daleko i když blízko.

Radek: Nejspíše středoškolská naivita a mladé ego. Nechtěl jsem se hlásit na jinou školu, i přes to, že je Praha od mého bydliště cca 300 km daleko. Říkal jsem si, že když chci na vysokou, tak na tu nejlepší. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl spíše štěstí, než že bych byl natolik připravený, aby mě přijali. Co už, stalo se. Nemyslím, že to vadilo, potřeboval jsem zkrotit, začít přemýšlet jiným stylem a naučit se mnoho nových věcí. Věřím, že se to daří.

A čím bych chtěl být? Již jsem vyrostl, tudíž bych měl mít jasno. Rodí se mi plán. Umělcem to nejspíše nebude, alespoň ne takovým, jakého si představí drtivá většina lidí. To jsem si uvědomil při pohledu na mé opravdu schopné kamarády. Ve skutečnosti jsem již před nějakou dobou přehodnotil své priority, pokusil jsem se o sebereflexi a zhodnotil své schopnosti a talenty… Chtěl bych se stát kreativním ředitelem. Věřím, že tímto způsobem se budu moci vyjadřovat pro širší publikum, využít svoji kreativitu na maximum. Je to pro mě výzva a konečně vyhraju nad množstvím nápadů a nedostatkem času je realizovat. Tudíž chci ještě dálkově začít studovat další školu. Opravdu jsem se pro tento nápad nadchnul.

Máte různé dosavadní životní zkušenosti. Štěpán Rubáš je i tanečníkem, Radek Směták má za sebou zase pomocné práce na archeologickém nalezišti či práci barmana a číšníka. Dají se i tyhle zkušenosti nějak naroubovat na výrobu výtvarného díla?

Štěpán: Ve svých posledních projektech právě pracuji s tancem, tělesností, pohybem a především choreografií. Tanec se stal mou nedílnou součástí už od malička. Vnímám pohyb jako nové médium, se kterým lze pracovat i v oblasti výtvarného umění. Baví mě experimentálně přistupovat k choreografii a vyvádět tanec mimo jeho typicky vyhraněné místo. Poslední mé práce se dotýkaly jak pohybové performance, výrazového tance, tak i tělesné akrobacie. Velmi využívám zkušenosti, které získávám na trénincích a parketě. Učím se zde, jak ovládat své tělo, jak tělo při pohybu pracuje, jak reaguje a jak dokáže dále předávat nějaký signál či sdělovat informaci ať už divákovi, nebo tanečnímu protějšku.

Radek: Jistě ano. Dělá to mnoho autorů a ani já nejsem výjimkou. V prvním ročníku jsem se věnoval zkušenosti za barem a tvořil jsem obličeje notorických požívačů ve spojení s povídkou Barva z vesmíru od H. P. Lovecrafta. V druhém ročníku jsem se zase snažil vyrovnat se svým dětstvím, tím, co si z něj nesu do dospělosti. Takže jistě recykluji zkušenosti a přetvářím je i podvědomě do své tvorby. To, co tvoříme, jsme my, je to naše nitro přetvořené do nějaké estetické formy, to samo budí nějaké emoce, často podobné autorovým.

Pro Radka není výhra u Mattoni prvním úspěchem, vystavoval jste na Václavském náměstí a bronz získal v soutěži o návrh sochy pro italské velvyslanectví v Praze. S čím jste se prezentoval v těchto případech. A kde socha pro Italy skončila?

A letos vystavuji zase. Doposud ji připravujeme a probíhá v září. Vystavuji zvláštní dekonstruktivní sochu inspirovanou japonskou estetikou. Nedávno byla výstava na Náplavce, kde jsem si vyzkoušel vystavovat v extrémních podmínkách, což přineslo spoustu zkušeností. Jsem rád za tyto úspěchy. Právě tyto věci vás drží nad pomyslnou hranicí příčetnosti. Není jednoduché studovat, tvořit a nemít jakoukoliv jistotu, jestli je o vás a vaši niterní tvorbu alespoň nějaký zájem. Největší poctou a zážitkem ale pro mě byla návštěva italského velvyslanectví a setkání s velvyslancem, který je opravdový gentleman. Nicméně u této soutěže se jednalo o model, tudíž nebyl realizován. Popsal bych jej jako objekt snoubící historii a srdce italského designu neboli zaoblený tvar na třech podstavách, který některým lidem připomíná masku Alfy-Romeo.

Štěpán zase až do včerejška měl svou první autorskou výstavu s názvem Pohybem obrazu napříč okamžiku aneb Íčko tady. Proč právě íčko?

Výstava se konala v Horšovském Týně ve výstavním sále MKZ. Moje rodina je úzce spjata s Chodskem — oblastí se svérázným folklórem, udržovaným dodnes. Babička Růža pochází přímo z Postřekova. Íčko znamená: nyní, teď. Jedná se o chodské nářečí, kdy některé termíny z tohoto nářečí používám dodnes i já.

Jaké jsou vaše největší mimooborové koníčky, pánové?

Štěpán: Nejvíce se věnuju sportovnímu tanci, kdy se na tréninku věnuji například technice, a to i na individuálních lekcích s trenéry. Dále pak přes sezónu s taneční partnerkou jezdíme po soutěžích a nyní v létě nás čeká ještě několik soustředění. K tanci patří i fyzická příprava, takže mým koníčkem je sport celkově.

Radek: Rád bych řekl něco vznešeného či se vyšvihnul nějakým sportem. To nikoliv. Napadají mě dva. Jsem zcela pohlcen sebevzděláváním. Velmi rád konzumuji množství informací, snažím se číst odbornější články i knihy. Nikdy jsem nebyl příliš sportovní typ, ale za to nesmírně zvědavý. Takže si snažím držet všeobecný přehled, můj zájem se ale točí okolo psychologie, marketingu, často i sociologie a historie, i nějaká filozofie a politologie. Nejspíše jsem byl pro humanitní vzdělání stvořený. S křížovkami ale kamarád nejsem. Když už opravdu potřebuji relaxovat, hraji videohry. Přesněji si ujíždím na obřích strategiích s nutností managementu, s propracovanou diplomacií a dalšími prvky. Občas ale podlehnu i nějaké dobře hodnocené neojedinělé hře. To mi opravdu pomáhá se odreagovat a restartovat.

A jak vnímáte úroveň české kultury v prvních dvou dekádách nového milénia? Co byste zlepšili nejvíc?

Radek: To se neopovažuji ohodnotit. Jde těžce posoudit, jak velký vliv ve skutečnosti mají současně aktivní autoři. Dějí se věci, tvoří se a vystavuje, tvrdí se, že je právě zlatá éra. Bohužel z naší bubliny není možné poznat, zda se v obecné kultuře něco mění, spíše se bojím o opak. Zlepšit by se však mělo vzdělávání, to je v našich silách. Nemyslím tím školství, to je samostatná kapitola, resp. spíš celý román (smích). Jde o to vytvořit poptávku po informacích. Například v populární kultuře se to skrz reference děje. Měli bychom vyvíjet opatrný tlak na diváky či konzumenty, aby dostali chuť dozvědět se více. Je to v zájmu nás všech, jestli chceme, aby se kultura vyvíjela, ale současně zůstala stále srozumitelná.

Roman JANOUCH

FOTO – archiv a Mattoni

10. 8. 2019  Roman JANOUCH