Seriály

Prožíváme léto. Už nejen horké a slunečné, ale i té vláhy se nám od svatého Petra v posledních dnech dostalo. A já doufám, že si naši čtenáři a naše čtenářky našli čas na odpočinek. Pracovat, a ještě se třeba při tom trápit všelijakými problémy, se pořád nedá.

Politika? Má význam o ní v rozpuku léta mluvit? Já myslím, že snad ani ne. O té české politice, která se motá v kruhu, vůbec ne. Hašteření ani v létě neustalo, nyní například tahanice o státní rozpočet. Kdo by ten každý rok stejně se odvíjející seriál mohl detailně sledovat, když svítí sluníčko a venku u vody je tak hezky.

[obrazek]

Když jsme u těch seriálů, tak snad jedině ty staré TELEVIZNÍ seriály ze zlatého fondu Československé televize mají úroveň. Ne náhodou je současná veřejnoprávní televize zařazuje na léto. Šíří totiž pohodu. Přitom tato televizní tvorba byla natočena v době údajného temna, jak nám dozajista budou v roce třicátého výročí listopadového převratu mnozí tvrdit. Takoví Chalupáři, Hříšní lidé Města pražského apod. – u toho se divák opravdu potěší.

Jinak je to povětšinou v televizích v hlavním večerním čase samá detektivka, tedy násilí. Stále si kladu otázku, proč lidé baží po hrůzách. Asi jich mají v reálném životě málo. Abych sledovala kriminální zápletky, stačí zapnout zpravodajství. Všechny jistě zneklidnila dvě nalezená mrtvá těla v domku v Břeclavi. Nebo americké střílečky. To už je také seriál, ovšem děsivý. Jak pravil kdysi prezident Barack Obama, Spojené státy jsou jedinou vyspělou zemí, která má nejvíce zastřelených nevinných civilistů v důsledku velmi liberálního přístupu ke zbraním. I když jsou USA náš vzor a spojenec, snad se v tomto nebudeme po nich opičit – například v zakotvení ústavního práva na zbraň, kterým se před časem zabýval i senátní petiční výbor a o což usiluje část občanů.

Já už svůj podčárník raději zakončím, ale optimisticky. Přátelé, pobývejte, pokud je to jen trochu možné, v létě v přírodě. Poseďte si v chladivém stínku stromů a dívejte se do jejich korun. Užívejte si vycházek, výšlapů a výletů po našich úžasných památkách. Máme tolik muzeí, hradů, zámků, rozhleden, zoologických a botanických zahrad, muzejně upravených rodných domů význačných osobností, technických a jiných památek, že je za celý život nepoznáme, a to jsme malá země. »Pro to krásné nemusíme jezdit stovky a tisíce kilometrů, často to máme hned za rohem,« svěřila se v pátečním rozhovoru našemu listu ekonomka Ilona Švihlíková, a mluvila mi z duše.

Propojení naší česko-moravsko-slezské přírody, jež je v každém koutě naší vlasti jinak malebná (navzdory hyzdícím »krabicím« všelijakých skladů u dálnic a měst a řádícímu kůrovci), s památkami je unikátní a mělo by nás naplňovat radostí, že žijeme právě zde, v české kotlině. Odpočívejte a užívejte míru, relativně vysokého bezpečí a hojnosti našeho domova. Není to všude ve světě samozřejmostí.

Monika HOŘENÍ

12. 8. 2019  Monika HOŘENÍ