Demence

Dny s babičkou na chalupě mám ráda, i když vzhledem k jejímu pokročilému věku je to již kapku náročné. Co si budeme povídat, ta stařecká potvora na »D« tam prostě je. A tak, když si v rámci prázdnin urvu pár dní s dětmi a babičkou v jižních Čechách, nestarám se o své dvě, nýbrž o tři děti.

[o]

Babička si už nepamatuje, jestli si vzala prášky, nebo jestli vůbec něco snídala. Zato si ale ráda povídá a vzpomíná. A protože většinu jejích příběhů z dětství v Praze za války, nebo později v pohraničí znám již nazpaměť, jsou vděčným námětem obyčejné noviny.

Někdy ale babička sakra překvapí. To když noviny například přinesly zprávu o tom, že jacísi vandalové v rámci »uměleckého poučení českého človíčka« polili a posprejovali pomník a sochu maršála Koněva. »Bestie…« utrousila babička. Upřímně jsem nečekala nějaké konstruktivní shrnutí, ale když jde »do tuhého«, babička se nezdá. »Ti lidi by zasloužili pár facek. Vždyť to je jako naplivat do tváře všem těm Rusům, co nás tenkrát osvobodili! Já byla malá holka, ale tu atmosféru nikdy nezapomenu.« odmlčela se. »Nezapomenu, jak jsem chodila tajně pro trávu králíkům, co jsme si chovali. Jak jsem se bála, abych byla včas doma, když se nesmělo vycházet. Jak jsme zatemňovali a raději vypínali rádio, abychom neposlouchali, kdo byl zase zabit.« A bylo vidět, že si pamatuje strach. Strach, který v jejích očích zableskl i po tolika letech. »A pak přijeli. Nesměla jsem ven, ale stejně jsem utekla. Bylo to neskutečné. V ulicích byla obrovská radost. A maminka mi pak vyhubovala,« změnil se babiččin výraz ve šťastný a trochu rošťácký.

Pak se zadívala opět na noviny. »Bestie, kdo zapomíná a plive…« zamračila se, a raději se pustila do štrůdlu. A i když už toho více neřekla, bylo řečeno vše.

Poslední dny rostou jako houby po dešti zprávy nejrůznějšího ražení. A v rámci okurkové sezony nejčastěji takové, které informují o tom, kdo na koho vyšťoural jakou špínu. Aniž by dotyčný »nositel nového poznání« přihlédl, co dobrého poplivaný, respektive politý také udělal. Nebo čeho byl součástí. Neznámí vandalové s vedením Prahy v zádech plivou nejen na člověka, ale na celou armádu lidí, kterým bychom měli být vděční za životy nás a našich rodičů. Vždyť nejde ani tak o něj, jako o to, co svým příchodem roku 1945 způsobil. Jak by asi reagovali dnešní přinašeči pravdy a barvy na pomníky, kdyby museli v té době žít? Neschopnost zapamatovat si holá historická fakta, respektive je cíleně překrucovat, je znakem v lepším případě snahy oblbnout lid. V horším případě znakem jistého onemocnění těch několika vandalů…

Helena KOČOVÁ

27. 8. 2019  Helena KOČOVÁ