Luisa Landová Štychová – člověk moderní doby

Všichni víme, kým byla Rosa Luxemburgová. Skvělá organizátorka revolučního hnutí, vynikající řečnice a vzdělaná teoretička, která dokázala vést diskuse s oponenty i příznivci. Jediná v českých zemích této doby, která se jí přiblížila – ačkoli neměla univerzitní vzdělání, byla Luisa Landová Štychová (1885-1969), jejíž 50. výročí úmrtí si 31. srpna připomínáme. Začtěme se do výňatků eseje historika docenta Stanislava Holubce koncentrované na její politickou činnost v letech 1918-1923.

Luisa Landová Štychová, původním jménem Aloisie Vorlíčková, se narodila v obci Ratboř u Kolína. Pocházela z prostředí venkovských středních vrstev. Její dědeček i otec byli obchodníky, otec se později stal v rodné obci starostou. Luisa projevovala od dětství zájem o četbu a politiku, v čemž na ni měl prý vliv dědeček zastávající radikální názory a strýc–učitel obdivující husitství. Ambice rodičů svěřit jednou Luise vedení obchodu je vedly k rozhodnutí zapsat ji do německé dívčí klášterní školy v České Třebové.

Další rok strávila na německé měšťance v Krásné Lípě, kde se poprvé setkala se sociálními demokraty a zažila nacionální nenávist mezi Čechy a Němci. Rok poté studovala na obchodní škole v Praze a následně absolvovala několikaměsíční praxi ve Vídni v klenotnickém obchodě. Spíše než o koloniál svých rodičů se ale zajímala o politiku, literaturu a umění. Se svým otcem měla podle svých vzpomínek časté spory, například chtěla zrušit kořalnu, kterou provozoval. Když otec onemocněl, Luisa se o něj výborně starala a snad přispěla k jeho vyléčení. Uzdravený otec z vděčnosti vyhověl jejímu přání odejít do Prahy a studovat zde na dramatické škole.

Luisa se tak dostala do zemského hlavního města, kde se věnovala svým koníčkům a snila o založení revolučního divadla. Po absolvování dramatické školy vystupovala v několika pražských divadlech v menších rolích. Přes bývalou spolužačku měla kontakty na anarchisty, s nimiž se stýkala. V řadách anarchistů potkala později významné osobnosti politiky a kultury: Zubního lékaře Bohuslava Vrbenského, básníky S. K. Neumanna, Fráňu Šrámka a Jiřího Mahena, spisovatele Jaroslava Haška.

V Praze se také seznámila s Jaroslavem Štychem (1881-1941), absolventem Vysokého učení technického, který pracoval jako úředník na magistrátu. Štych pocházel z chudé rodiny, ale vlastní pílí dokázal vystudovat a získal zajištěné místo. Luisu zaujal i Jaroslavův koníček, astronomie, která byla taktéž její velkou vášní. Brzy se sblížili a v roce 1908 uzavřeli sňatek, z něhož se jim narodily dvě dcery, Jana a Jarmila. S péčí o dcery jim pomáhala Luisina matka. Osvobozena od mateřských povinností se Luisa začala naplno věnovat politické práci v anarchistickém hnutí. Z vděčnosti vůči matce si ke svému jménu přidala její příjmení za svobodna Landová.

[o]

Začátky

Hlavní těžiště Luisiny činnosti spočívalo v přednáškách na nejrůznější témata, organizování oddílů mládeže a psaní článků do anarchistických tiskovin. Záhy dosáhla jisté proslulosti a už v roce 1911 byla v tisku označována jako »známá propagátorka protiklerikálního a monistického hnutí« (jak se tehdy nazýval ateismus). Vedle bezvěrectví přednášela velmi ráda o boji proti alkoholismu a nikotinismu, o rovnoprávnosti mužů a žen a volné lásce.

Za první světové války začala v rámci svých skromných možností se svým manželem organizovat odbojové kroužky v pražské Libni, kde bydleli. Pod hlavičkou kroužku astronomů se skupina jejich příznivců scházela k politickým diskusím, později tiskli letáky.

Luisiny vzpomínky na pražskou každodennost za světové války zachycuje její deník, v němž nalézáme popisy nekonečných front na jídlo, osamělé existence žen, jejichž muži byli odvedeni na frontu, a různé politické schůze. Její deník také dosvědčuje, že od prvních okamžiků uvítala bolševickou revoluci. Rusko jí ostatně bylo už dávno blízké svou literaturou i anarchistickým hnutím.

V roce 1917 se začal aktivizovat český politický tábor. V rámci radikalizace politiky se během války začali čeští anarchisté sbližovat s národními sociály, kteří se posouvali doleva, zatímco sociální demokraté setrvávali většinou na prorakouských pozicích. V dubnu 1918 byl uskutečněn společný sjezd národně sociální strany s dalšími skupinkami, anarchokomunisty, realisty a bezvěrci, od něhož si národní sociálové slibovali zisk vedoucího postavení na poválečné české politické scéně. Nová strana si s ohledem na všeobecný posun doleva změnila název z národně sociální na socialistická. Pro anarchokomunisty byli čeští socialisté tehdy přijatelnější stranou než sociální demokraté, kteří byli částečně diskreditovaní prorakouskou orientací. Luisa zasedla do ústředního výboru strany.

Když byl v červenci 1918 ustanoven Národní výbor československý, Luisa usilovala, aby v něm zasedly za socialisty i ženy. Ve 40členném tělese měli čeští socialisté podle výsledků voleb z roku 1911 ale jen čtyři mandáty, z nichž měl být jeden přenechán zástupci pokrokářů (realistů) a jeden zástupci Moravanů. Jestliže strana chtěla vyslat do Národního výboru své dva nejvýraznější politiky, Jaroslava Klofáče a Jiřího Stříbrného, bylo zřejmé, že pro zástupkyni žen místo nezbyde. Luisa byla proto zvolena jen náhradnicí.

Ve velké politice

V září k sobě konečně nalezli cestu socialisté a sociální demokraté a založili tzv. Socialistickou radu, která měla koordinovat jejich činnost. Luisa se stala její členkou a byla zvolena do pětičlenného akčního výboru. Socialistická rada vyhlásila 14. 10. 1918 generální stávku a tato událost se pro Luisu stala později nejdůležitějším okamžikem její politické kariéry. Později mnohokrát uváděla, že se slovo republika objevilo v prohlášení Socialistické rady na její popud a že tehdy byla česká společnost nejblíže k uskutečnění podobné revoluce, k níž došlo v Rusku. Velké hnutí lidu podle jejího názoru vyznělo do ztracena, jelikož nebyli k dispozici revoluční vůdci Leninova formátu.

Když 14. listopadu vzniklo Revoluční národní shromáždění, bylo mezi jeho 269 členy devět žen, z toho dvě socialistky, Luisa a Fráňa Zemínová (1882-1962). Luisa společně s ostatními poslanci a poslankyněmi hlasovala pro vystoupení ze svazku monarchie, pro vyhlášení republiky a zvolila prezidentem T. G. Masaryka.

Druhá socialistická poslankyně Zemínová se podobně jako Luisa angažovala již před válkou v ženském hnutí, ovšem byla na rozdíl od ní dlouholetou národní sociálkou. Jejich vztah byl všechno jiné než přátelský: Luisa nazývala Zemínovou staropanenskou, která si vše prý maluje růžovými barvami manželství, neboť ho sama nepoznala: Také si stěžovala na intriky, domýšlivost a nedůtklivost Zemínové. Zároveň ji charakterizovala jako zdatnou demagogickou řečnici. Ve svém deníku se kriticky vyslovovala o jejích antisemitských postojích. O tři roky starší Zemínová na Štychovou žárlila.

Třetí významná představitelka žen u národních socialistů, Františka Plamínková (1875-1942), sice tehdy v parlamentu nezasedla, ale vedla ženskou komisi strany a její přátelství s Luisou přežilo všechny politické konflikty a skončilo až popravou Plamínkové za heydrichiády.

Luisa i Fráňa Zemínová svůj poslanecký mandát obhájily v parlamentních volbách v dubnu 1920 a vedle nich tehdy zasedla do parlamentu za socialisty ještě úřednice Ludmila Pechmanová-Klosová, což znamenalo, že strana měla klub s nejvyšším podílem žen (tři z 24). Luisa kandidovala v pražském volebním kraji na sedmém místě. Zdejší kandidátku vedl Edvard Beneš. Jako své povolání uvedla Luisa při zvolení poslankyní choť úředníka. Později v dotazníku uvedla povolání žurnalistka. Jako své další funkce uváděla: »Člen ÚVV Socialistické strany, člen ženské komise této strany, redaktorka časopisu Ženské slovo, náčelnice Svazu socialistických skautek a třetí místopředsedkyně Mezinárodní komise pracujících žen (za Slovanky).« V roce 1920 byla zvolena místopředsedkyní Masarykovy ligy proti tuberkulóze.

[o]

Parlamentní iniciativy

Poprvé na sebe Luisa jako poslankyně upozornila v únoru 1919, kdy společně s Alicí Masarykovou, národní demokratkou Boženou Vikovou-Kunětickou a sociální demokratkou Boženou Ecksteinovou navrhla zavedení protialkoholní a protikuřácké výchovy do škol, stejně jako měla být pro dospívající zavedena výchova pohlavní. Školský výbor parlamentu sice souhlasil s první částí o alkoholismu a kuřáctví, ale vyslovil se odmítavě o pohlavní výchově. Naopak školský výbor doporučil, aby vláda předložila návrh zákona o zákazu kouření mládeže. Pozoruhodné bylo, že v diskusi používal předseda školského výboru obrat »páni navrhovatelé«, přestože hlavními navrhovateli byly ženy.

Druhou významnou iniciativou, kterou navrhla společně se Zemínovou a desítkou dalších poslanců v září 1919, bylo zrušení veřejných domů, stíhání tajné prostituce, povinnost hlásit nakažení pohlavní chorobou a zřizování nápravných zařízení pro bývalé prostitutky. Kampaň proti veřejným domům měla podporu většiny tisku a zákon byl v méně radikální podobě schválen v červenci 1922. Sice zrušil veřejné domy, ovšem nezavedl kriminalizaci prostituce a nezřizoval síť péče o prostitutky. Prostituce se poté rychle přenesla do barů a hodinových hotelů a kvetla nadále. Dále se Luisa podílela na návrhu absolutního zákazu podávání lihovin mládeži do 18 let, který nicméně také nebyl schválen. Podle nového zákona bylo pití piva a vína dovoleno již od 16 let a pouze tvrdé lihoviny od 18 let.

Dále navrhla s poslankyněmi Zemínovou a Pechmanovou v listopadu 1920 zákon o povinném mateřském pojištění, podle níž měly mít ženy nejméně 16 týdnů okolo porodu nárok na dovolenou. Podporovala návrhy na odluku církve od státu.

Sjezd pracujících žen

Vrcholem Luisiny parlamentní kariéry byla její cesta na Mezinárodní sjezd pracujících žen pořádaný americkými odbory ve Washingtonu v říjnu 1919. Druhou členkou čs. delegace byla spisovatelka a sociální demokratka Marie Majerová (1882-1967), na níž Luisa obdivovala velký rozhled po světě. Už na tomto sjezdu Luisa a Marie narážely se svou radikálností. Např. navrhovaly, aby sjezd požadoval zahrnout v právních normách do ženské pracovní doby i čas věnovaný péči o domácnost, což by bylo ovšem obtížně proveditelné a většina delegátek se s tím neztotožnila. Luisa odmítala požadavky zákazu práce žen v noci a argumentovala, že toto opatření mívá za následek, že ženy nejsou do takových, mnohdy dobře placených zaměstnání přijímány, a požadovala tuto regulaci jen pro těhotné ženy. Po jednom jejím projevu, který se dostal i do novin, označil jistý americký senátor čs. delegaci za »skrznaskrz bolševickou« a navrhl její okamžité vypovězení do Evropy. Šlo o projev, kde Luisa pronesla slova, že »je hanbou našeho století, jestliže si velcí lidé hrají a malé děti musí výdělečně pracovat«. Výsledkem sjezdu byla deklarace požadující vedle obvyklých sociálních práv žen také ukončení blokády bolševického Ruska. Luisa byla zvolena místopředsedkyní organizace z tohoto sjezdu vzešlé.

Asi nejznámější Luisinou iniciativou v parlamentu z října 1920 byl její návrh legalizace potratů do tří měsíců od otěhotnění, který podala společně s většinou socialistických poslanců. Legalizace potratů patřila k dávným požadavkům feministického hnutí. Tento zákon byl poprvé na světě schválen v bolševickém Rusku ve stejném měsíci, jako jej Luisa navrhla v ČSR, a můžeme se domnívat, že její návrh byl sovětským zákonem přímo inspirován. Tento návrh byl motivován jak snahou umožnit ženám rozhodovat o vlastním těle, tak byla jeho motivem představa, že by ženy v kapitalismu neměly rodit nové otroky a vojáky do válek. Návrh byl ostře odmítnut zejména lidovou stranou a nezískal podporu ani většiny ostatních poslanců. Vzbudil velkou pozornost tisku a veřejnosti a na Luisinu hlavu se snesla kritika.

Roztržka

Luisa byla zklamána vývojem v popřevratovém Československu. V roce 1924 vyjmenovává, jaké reformy marně očekávala v roce 1918: »Úplná svoboda politická i kulturní, odluka církve od státu a vyvlastnění bez náhrady nejen jmění církve, ale i dolů, velkoprůmyslových podniků, bank, panství a velkostatků a jich socialisace. Z osvobozené vlasti měli být vypovězeni všichni nepřátelé svobody lidu, zejména šlechta, vysoké kněžstvo a známí štváči klerikální a podobná, lidu nepřátelská havěť.« Za viníky selhání těchto revolučních plánů považovala buržoazii, která se nové republiky rychle zmocnila, stejně jako oportunistické vůdce socialistických stran. Na vině byl také lid, který »… z 28. října udělal slavnost posvícenskou, a nikoliv den vyúčtování se svými tyrany a vyssavači...«

Luisa cítila sympatie k sociálnědemokratické levici. Boj o Lidový dům v prosinci 1920 jednoznačně prohloubil Luisino vzdalování od vlastní strany a vlády. Do deníku si zapsala: »V Praze se střílí, jsou mrtví a ranění. V Mostě se střílí, 10 mrtvých…. Vrátila jsem min. předsedovi Černému pozvánku na čaj do hradu s poznámkou, že nemohu být hostem představitele vlády, která dává střílet do dělníků...« Odcizení Luisy od vládní moci v ČSR dále prohloubily události ve slovenské obci Krompachy, kde došlo 21. února 1921 k policejní střelbě do davu rozzlobených dělníků nespokojených s nízkými příděly potravin, jíž padli za oběť čtyři z nich.

Za jednotnou frontu

V květnu 1921 vznikla KSČ a Luisa už v červnu vystoupila v Brně na schůzi socialistické strany, která pod jejím vlivem přijala stanovisko nespolupracovat ve vládě s buržoazními stranami, ale vytvořit s komunisty »jednotnou proletářskou frontu«. K dalšímu konfliktu došlo 13. listopadu, kdy se Luisa nechala zvolit do Rady nezaměstnaných hl. m. Prahy, která byla orientována komunisticky. O několik dnů později přednášela na komunistické schůzi na Žofíně a v letácích zvoucích na tuto schůzi byla označována za představitelku levého směru v socialistické straně.

Definitivní roztržka nastala následkem hlasování o návrhu zákona na ochranu republiky, který byl vládou navržen v reakci na atentát na minstra financí Rašína (1923). Paradoxní bylo, že s myšlenkou zákona na ochranu republiky přišla původně Luisa s ostatními kolegy z řad levice socialistické strany a tento měl být namířen proti pozůstatkům rakušanství. Nový návrh zákona však byl konstruován především proti radikální levici. Parlamentní schůze o návrhu zákona proběhla 6. března 1923 a byla bouřlivá. Komunisté předložili řadu pozměňovacích návrhů, které byly ostatními odmítnuty. Proti hlasovali komunisté a čtveřice socialistů, mezi nimi i Luisa. Ještě téhož dne vyloučil socialistický poslanecký klub tyto čtyři poslance ze svých řad a následně i ze strany. Poté, co volební soud zbavil vyloučené poslance také mandátů, včetně Landové Štychové, vytvořili si novou platformu - Nezávislí socialisté. Tento subjekt se poté zúčastnil komunálních voleb a získal v několika obcích v Lounské župě starostu, ale jinde byl slabý.

Luisa od počátku snila o spojení s KSČ. Když psala v roce 1951 své vzpomínky, zdůrazňovala, že měla zájem přestoupit už v roce 1923 rovnou do KSČ. Jak se blížily parlamentní volby v roce 1925, bylo zřejmé, že Nezávislí socialisté nemohou pomýšlet na zisk mandátů. V listopadu 1924 schválilo jejich předsednictvo rozhodnutí požádat sjezd strany o sloučení s KSČ. Návrh podala právě Landová Štychová. V parlamentních volbách z bývalých představitelů Nezávislých socialistů byla kandidována a zvolena mezi 41 poslanci KSČ pouze Luisa, jež se nacházela na třetím místě kandidátky v druhém pražském volebním kraji.

Zázrak?

Luisa je příkladem člověka moderní doby hluboce prožívajícího politizaci společnosti, kterou přinesl vznik parlamentarismu a politických stran. V době jejího mládí byla masová politika stále novinkou. Pro Luisu bylo klíčovým zážitkem zavedení všeobecného volebního práva (1907), vzestup sociální demokracie a kritika této strany zleva. Když v roce 1918 zasedla do Revolučního národního shromáždění a stala se tak první generací českých političek, musela to nutně vnímat jako zázrak.

Dobová svědectví zdůrazňují Luisinu radikální povahu. Pravděpodobně ji hluboce oslovila ruská revoluce roku 1905 a tradiční české rusofilství se u ní pojilo s obdivem k zdejším anarchistům-nihilistům. Ačkoli rozhodně nepocházela z proletářského prostředí, byla empatickou k problémům nižších společenských vrstev. Je překvapivé, že Luisu, zdá se, příliš neproměnilo rodičovství, které bývá koncem mnoha mladých bouřliváků. Soudě alespoň podle jejího psaní jí byl revoluční ideál snad i milejší než její dcery.

Zjištění, že se každodennost s jejími ideály neslučuje a společnost se nevyvíjí směrem, po kterém toužila, vedly u ní k pocitům neporozumění ze strany druhých a dlouhodobé frustraci. Léta strávená v řadách socialistů popisuje v deníku jako nešťastná. V její pozůstalosti se však nenalézají deníky komentující její působení poslankyně v řadách KSČ v letech 1925-1929 a ve 30. letech funkcionářky Rudé pomoci.

Mnohé z věcí, o něž celoživotně usilovala, se uskutečnily. Téměř všechny parlamentní inciativy, se kterými Luisa přišla, se později provedly. Příkladem je rovné postavení žen a mužů v oblasti práva, pronikání žen do vysokých funkcí, legalizace potratů, zákaz kouření ve veřejných prostorech, pohlavní výchova ve školách, zákaz podávání alkoholu mládeži, koedukace žáků, genderové kvóty, kampaně proti sexismu. Luisa nedokázala postřehnout schopnost kapitalismu reformovat se a využít emancipaci žen a mládeže ve svůj prospěch. Při pohledu na dnešní západní společnosti by u ní nepochybně převažovalo zklamání.

FOTO - archiv

29. 8. 2019  Stanislav HOLUBEC