Věčně živá historie

S blížícím se 30. výročím konce socialismu sovětského typu na našem území se nejen v mediálním prostoru začínají objevovat nové pohledy na onu dobu. Prý se jednalo o dobu nesvobody, která většinu obyvatel nějak perzekvovala. Podle některých vykladačů historie byla většina tehdejších obyvatel proti systému. Jenže nic není černobílé a je nadmíru jasné, že stabilita tehdejšího systému byla dána také tím, že se s ním lidé identifikovali.

[o]

Říká se, že vítězové píší dějiny. Nejinak je tomu v případě vítězů roku 1989. Lidé, kteří se v onu osudnou dobu postavili na stranu disentu nebo jiných odpůrců režimu, tak začali určovat chod dějin v nové dekádě budování kapitalismu v českých zemích. Naprosté odříznutí od minulosti a na oko dělaná inspirace první republikou vedla k tomu, že se do výkladu dějin začal vkrádat stín úprav. Tyto úpravy můžeme definovat jako snahu upravit minulost ve smyslu, aby nastupující generace v ní nemohla vidět téměř žádná pozitiva. Ostatně tohle se mnohokrát v naší historii již odehrálo. Ať už se jednalo o rok 1918, kdy vznikala první republika, která se snažila odříznout od minulosti Rakousko–Uherska. V roce 1939 nám pro změnu byl vnucen výklad historie podle vzoru nacistického Německa. Naproti tomu po roce 1948 došlo zase k odvrácení se od doby před rokem 1939, kdy tato doba byla vnímána jako utlačovatelská vůči dělnické třídě. Začala další úprava historie. Tentokrát ve jménu lidově demokratického zřízení. S mírnou oblevou v roce 1968 nikdo nepočítal, a tak snahy o výklad a formulaci budování socialismu po roce 1948 vzaly zasvé. Poté přišel rok 1989. Ten předznamenal věci příští, kdy se opět nikdo nechtěl moc identifikovat s historickou epochou, která právě končila.

Jak dějiny stále pokračují, tak v rámci ideologického soupeření se vede snaha o nový výklad dějin, které provázely naši zemi. Můžeme se tak dostat do fáze, kdy se začnou popírat (a do jisté míry popírají) výsledky druhé světové války. Právě ony výsledky byly základním pilířem pro formulování historie po roce 1945, kdy zde byla jasná snaha odříznout se od doby, která předcházela druhé světové válce. Jestliže začneme popírat výsledky druhé světové války tak, jak je psali tehdejší vítězové, tak se lehce můžeme dostat do fáze popírání všeho, co se během hrůzostrašné války odehrálo. Vítězové války studené se však snaží přeformulovat historii tak, aby vyhovovala současným mocenským hrátkám. Připevňování dodatkových tabulek k pomníkům, návraty symbolů Rakousko–Uherska jsou jen začátkem. Zanedlouho se tak můžeme dočkat, že obraz minulosti bude deformován ve smyslu změn budoucnosti. Je nad míru jasné, že současný systém pro obhájení sebe sama používá svůj výklad historie. Jedná se o výklad, který v minulosti hledá jen negativní stránky tehdejšího vývoje.

Někteří politici tvrdí, že se v našich podmínkách neustále vyskytuje sovětská historiografie. Jenže co onen pojem znamená? Pokud jej rozklíčujeme, tak znamená, že druhou světovou válku vyhrál primárně Sovětský svaz. A právě dle obrazu SSSR se vykládaly minulé dějiny. Jedná se však jen o částečnou pravdu, protože primárně sovětská historiografie respektovala geopolitiku po roce 1945, byť s ideologickým podbarvením studené války. Naproti tomu dnešní historiografie se snaží přepsat minulost ve jménu změn, které přišly po roce 1989. Období před »sametovou« revolucí je očerňováno, negativa zveličována, pozitiva jako kdyby neexistovala. Jedná se o ryzí démonizaci, která naši zemi provází již mnoho let. Vždy, když dojde v našich dějinách k nějakému historickému milníku, tak z onoho střetu vzejdou vítězové a poražení. Revoluce je totiž náhlá a rychlá změna, která většinou trvá krátkou dobu, a lidé si jen pomalu uvědomují, co se vlastně stalo. Ostatně uvědomoval si někdo před 30 lety, kam to všechno dospěje? Dle mého názoru si to nikdo neuvědomoval.

A tak zde budeme mít festival svobody, který nám má ukázat, že žijeme v demokratické, svobodné zemi. Což je sice částečně pravda, ale ve své podstatě jsme stále nesvobodní, protože místo závislosti na Sovětském svazu jsme se stali závislými na našich západních přátelích, kterým šéfuje USA. Na závěr můžeme říci, že historie je věčně živá a že její úpravy ve jménu nového systému, který ve zlomový okamžik nastupuje, je pouze cestou k postupnému pošlapávání minulosti pro obhájení současnosti.

Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora

29. 8. 2019  Jan KLÁN