Jako dar k výročí »listopadu«

Slyšeli jste to také? V pondělí večer na Primě? Neslyšeli? Tak si ona slova jistého politologa či humanisty ocitujme. Předem ovšem je třeba vědět, že onen pán měl být protiváhou 1. místopředsedy ÚV KSČM, jemuž televizní tým také dal slovo. Šlo o komentování výsledků průzkumu jedné ze sociologických společností, která přisoudila na menším vzorku ANO přes třicet procent, Pirátům devatenáct a komunistům jako protiváze pět procent. Onen »mudrlant« ve svém druhém vstupu řekl: »Komunisté vymírají. Možná je to jejich dárek k 30. výročí Sedmnáctého listopadu.« No řekněte. Nejde o »humanismus« přímo příkladný?

[o]

Jistě ti, kteří prožili a pamatují minulý režim a volí komunisty, ubývají. Věk je věk. Kolo života se vrátit zpět nenechá. Ti, kteří pracovali pro blaho republiky, skutečně vymírají. Nemoci, stáří a někdy i zklamání, kam noví mocní naši republiku dovedli, jak rozprodali, co mohli, aby namísto fungujících fabrik dnes v lepším případě zbyly prázdné haly, aby výsledky práce Čechů a dalších obyvatel státu se v dividendách přesouvaly za hranice a tady jsme těžce zápasili s proplácením zdraví a připravovali méně sociálně spravedlivou důchodovou reformu, protože prý na penze nebude.

Ano, skutečně umíráme, my staří, nejen komunisté. Žili jsme většinou šťastný život, i když jistě byli i tací, kteří toužili po dalších a dalších zbytečnostech nebo po majetku, který socialistický stát jejich předkům vzal a předal všem. Tedy i ve výsledcích také jim.

Skutečně věk limituje každého. I ty dnes mladé, kteří myslí, že předělávají svět a nechávají si namluvit, že nikdy nebylo tak dobře, jako je v současnosti. Staří jsou pro ně brzdou. Připomínkou, že přece jen není všechno pravda, co se dozvědí třeba z České televize či z televize Prima. Musí tedy zmizet. Pak bude ráj na zemi. Tedy, jak pro koho. Pro ty, co čekají měsíc co měsíc na další mzdu, protože ta, kterou berou, jim stačí tak akorát do té následující, nikoli. Pro ty, co vydělávají na těch prvých, jistě bude lépe. Těch prvých je více než třicet procent. Dalších prý čtyřicet procent je střední vrstva, která si již leccos může dovolit. A zbytek? Těm se bezesporu, nedojde-li k nějaké prudké změně, bude žít stále líp. Budou moci si kupovat další jachty, kde v zimě budou odpočívat, a jimi se chlubit známým, obrazy nejprodávanějších malířů, ač výtvarnému umění nerozumí, a »zámky«, v nichž na »párty« budou moci zvát své stejně zařazené přátele. Ti první nikoho zvát nemohou, ti druzí už někdy třeba ano, ti třetí, skuteční VIP, budou moci všechno.

My staří či starší, kteří jsme skutečně žili dříve lépe, i když třeba nebylo takové množství zboží, které se stejně ve své většině ukázalo jako zbytečné, a pokud jde o potraviny, se dokonce musí vyhodit. Na nadvýrobě, konkurenci jedněch proti druhým, stojí přece kapitalismus.

Zemřeme, jistě. I onen politolog umře. Co pak bude s jeho pseudohumanismem, když pro novou další mladou generaci, vychovanou kapitalismem, bude on také brzdou? Společenská rovnost, sen Velké francouzské buržoazní revoluce a celých generací, které následovaly, je minulostí. K moci přišli lidé, pro něž je individualismus, hromadění peněz a dalšího bohatství, jediným cílem, i kdyby museli za sebou, obrazně řečeno, nechat mrtvoly. Podle výše zmíněného politologa a televize Prima by nejlépe bylo tuto cestu nastoupit hned, jako »dar k třicátému výročí slavného Listopadu«.

Ale panu politologovi bych se chtěl svěřit, že radování se z vymírání přece jen bude muset poněkud zmírnit. Stačí se totiž podívat na kandidátku KSČM do voleb do europarlamentu.

Otakar ZMÍTKO

26. 9. 2019  Otakar ZMÍTKO