»Slušnost« a »serióznost« téměř světová

Bylo zajímavé číst poutačové výzvy demokratů na Letenské pláni zachycené televizními kamerami. Kdyby se netýkaly konkrétních osob a nebyly plné urážek, mohly by sloužit k pobavení. Takto musím jen konstatovat, že nebyly důstojné »slušných lidí«, jak se sami někteří účastníci demonstrace nazvali. Ale jde vůbec o »slušné lidi«, omlouvám se těm skutečně slušným, jestliže jejich výrazivo se nenechá akceptovat ani v námořnické krčmě na Reeperbahn? Pro ty, kteří neunesou volební porážku a demokracie je podle nich jen tehdy, když bude po jejich? Je možné mezi slušné a demokratické zařadit poutače a hesla, které nám s radostí při demonstraci natočila Česká televize? »Ve vládě čínský šváb, na Hradě ruská krysa«, »Babiš, skvrny a špíny se zbavíš«, »Zemane, trenýrky jste spálili, ale hov.. na hradě zůstalo«, »Zeman nezaslouží více, hradní pijavice«, »Samet si zašpinit nedáme«... A tak ho tedy špiní sami.

[o]

Ve stejném tónu, i když bez expresívních slov a myšlenek bylo přece jen méně, se nesla slova z tribuny. Ti, kteří tady mluvili, se dál pokoušeli vybudit masovou nenávist. Zklamali mě, jak Kolářová, tak Trojan či Polívka. Svěrák anebo Malý mě zklamat nemohli.

Pokud by se však podobné urážky staly v jiných zemích, zřejmě by trest ty, kteří je vyslovovali, neminul.

I další den tomu nebylo jinak. Podotýkám, že onu panychidu u jednoho domu na pražské Národní třídě, nemohu osobně tak, jak je prezentována, přijmout. Jde však o ukázku toho, jak stoupenci poražené opozice chápou demokracii. Skupina nejradikálnějších, nic nepamatujících si z doby před třiceti léty, když na Národní třídu přišel premiér s věncem, pískala a vykřikovala hesla jako například: »Kam se ženeš, srabe?« Pískot se ozval i při příchodu vicepremiéra Hamáčka, poslance Klause ml., zástupce Hradu. Naopak, když přišel Kalousek, křičelo se »Míra na Hrad«, když přišel Karel Schwarzenberg, skandovalo se »Karel, Karel«. Také senátor Drahoš sklidil potlesk. Nedivme se. Vybíjela se frustrace z politických proher.

Je dobře, že letošní 17. listopad je minulostí přes to, že byl poučný. Přesvědčil nás opět, že poražená pravice nemá zájem o skutečnou demokracii, že jde jen o její moc. Smířit se s volební porážkou je totiž nad její síly. Její lídři, například ti z Milionu chvilek, hrají hru, kterou jim však někdo určil. Kdo, to se zatím můžeme jen dohadovat. Je pro ně jistě příjemné mít »místo nahoře«, najednou člověk vyroste, dokonce i ve svých vlastních očích. Proto se exstudentu Minářovi nedivím. Horší bude, až bude padat z výšin.

Nenávist těch, kteří volby prohráli, však trvá. Je proto třeba být ve střehu, protože kyjevský Majdan by pro nás měl být varováním. A jak daleko od něj je k řádění pluku Azov na západě i východě Ukrajiny, k zapálení oděského odborového domu a k doslova upálení lidí v něm, atd.? Je to jen krůček.

Podotýkám, že nejsem stoupencem ani prezidenta Zemana ani premiéra Babiše, ale rád mám tuto zemi.

Jiří VÁBR

22. 11. 2019  Jiří VÁBR