Přijímat či řešit jinak

Útok dvacetiletého muslima před několika dny v Londýně a skoro nesmělá reakce ministra zahraničí Petříčka v rozhovoru v televizi, jež možnost přesunu »dětí« migrantů z táborů v Řecku k nám připustila, znovu mě donutil zamyslet se nad »volební akcí« paní europoslankyně Šojdrové a dalších tzv. křesťanských havlovsky myslících humanistů. Ne, nechci se zamýšlet nad technickými problémy takového přesunu, ani nad finanční stránkou věci. I nesouhlas Řecka a potažmu Sýrie se jistě nechá překonat. Jde mně o něco jiného. Těm, kteří by měli být přesunuti a vlastně postupně převychováváni je čtrnáct až sedmnáct. Mělo by jít o chlapce, vlastně po zkušenostech, které mají, o muže. Na Blízkém východě se dříve dospívá. Muslimské dívky, jak známo, nemohou samy nikam a ani utéci od svých rodin. A žít samy v táborech? Co by tomu Alláh řekl a zvláště pak jeho sluhové na zemi, ti všechno vidící vykladatelé Koránu? Takže opravdu by mělo jít o muže.

[o]

Jde jistě o velmi populistický návrh, který má přinést body jisté skupině kandidátů pro třeba podzimní volby. To jsem schopen ještě pochopit. Účel světí prostředky, kdysi pronesl světec Ignác z Loyoly. A tady jde jistě především o účel.

Ale mám otázky. Nějak je nemohu setřást. Připomínám, že ten mladý muslim v Londýně se pokusil již kolem sedmnácti vyrobit bombu a jít zabíjet. Policie jeho snahu přerušila. Připomněl jsem si, že jiní mladí radikálové vraždili nebo útočili v dalších zemích Evropy a bylo jim jedno, koho zasáhnou. Pro ně byl nevěřící. A někteří z nich měli evropské školy, evropskou výchovu a mluvili perfektně jazykem země, kde žili. Jiní zas přišli z východu s emigrantskou vlnou a neměli ani, nebo nechtěli mít, své doklady. Ti druzí žijí v táborech v Řecku. Ani tam se často neví, kolik let jim je.

Pak je tu další otázka. Vědí prosazovatelé této myšlenky, že bojovníky Islámského státu byli i čtrnáctiletí a šestnáctiletí kluci, jimž je dnes o rok dva víc, pro něž »jejich rodinou« byl ISIS? Že může v nich být zaseta nenávist k jinověrcům nebo dokonce mají nějaký úkol?

A ještě jedna z mých pochybností. Obhájci přijetí argumentují i tím, že naše emigranty Západ po roce 1948 přijal. I to však bylo trochu jinak. Pokud někdo tam neměl v bankách finanční prostředky nebo příbuzné, kteří je měli a byli schopni emigranty přijmout, museli do táborů a tam žít třeba měsíce. Tada z mnohých »zoufalců« pak za slib peněz a víz do »půlky světa« udělali agenty, kteří se  s úkoly vraceli domů. Navíc ti, kteří utíkali od nás, měli své profese, většinou něco uměli a mohli tedy přispět k rozkvětu zemí, kam směřovali. Ti, které bychom měli přijmout, neumějí nic nebo hodně málo. Nejen jazyk, ale ani jim často o práci nejde. I to je proti »letům odchodu a přijímání« rozdíl.

Proto si myslím, že jedinou cestou není přerozdělování běženců, přijímání »dětí« a příspěvky na jejich často nicnedělání, ale dát jejich zemím mír. A to je především na těch, kteří jim v letech nedávných přinesli na svých letadlech a jiných zbraních válku. To je také názor syrské vlády a vlád zemí, v nichž se právě přestalo válčit či se stále válčí. A tady pomáhat, i když my, na rozdíl od USA, Anglie, Francie, Itálie a vlastně i Německa jsme se na devastaci nepodíleli a dokonce ani na exploatace jich zemí v koloniálním období. Proto si vážím stanoviska našeho premiéra a prezidenta republiky, kteří mírové řešení obhajují a jsem skeptický k jednorázovým přijímáním dětí, které vzhledem ke svým zkušenostem už vlastně dětmi nejsou.

Jaroslav Kojzar

10. 2. 2020  Jaroslav Kojzar