Jaký je život doktorů ve Wu-chanu?

Lékaři ve Wu-chanu, na který se kvůli epidemii nového koronaviru upírají oči celého světa, bojují s nedostatkem lůžek i ochranných pomůcek a nelehkou práci vykonávají s vědomím, že se mohou kdykoli nakazit. O své zkušenosti z jednotky intenzivní péče během epidemie se s listem The Strait Times podělil Pcheng Č'-jung, doktor z wuchanské nemocnice South Central.

S prvním pacientem infikovaným koronavirem se setkal 6. ledna. Muž do jejich nemocnice přišel poté, co ho několik dalších zařízení odmítlo. Pcheng musel s kolegy zvážit, zda ho vůbec přijmou - hrozilo, že nakazí ostatní v nemocnici. Nakonec se podařilo jeden z nemocničních pokojů upravit na karanténní zónu a o pacienta se tak mohli postarat.

"Tahle nemoc se opravdu rozšířila velmi rychle. Do 10. ledna bylo všech 16 postelí na jednotce intenzivní péče plných," popisuje Pcheng, podle kterého nemocnice svá zjištění okamžitě ohlásila. Čínské úřady však pro diagnózu nového viru nastavily příliš přísná kritéria a část infikovaných zpočátku unikla pozornosti, myslí si Pcheng. Lékař si na kritéria, která nakonec odborná komise přehodnotila, opakovaně stěžoval.

Během posledních několika týdnů si Pcheng dělal poznámky o nakažených koronavirem, kteří prošli jeho jednotkou intenzivní péče. Podle nich pacienti nejčastěji umírají na selhání orgánů či na udušení. Závažné příznaky, které mohou vést až k smrti, se objevují však jen u části pacientů. "Nemoc je vysoce nakažlivá, ale úmrtnost je malá," upozorňuje.

U pracovníků wuchanských nemocnic je riziko nákazy vysoké. Při 12hodinové směně v karanténě musí doktoři nosit ochranný oblek, kvůli jejich nedostatku však mají na den pouze jeden.

"Snažíme se během směny nejíst a nepít, protože když odejdete na toaletu, oblek přestává být ochranný," vysvětluje Pcheng. "Ze začátku to bylo nepohodlné, ale už jsme si zvykli," dodává lékař k nepřetržitému nošení neprodyšného obleku.

Nejtěžší jsou podle doktora chvíle, kdy musí odmítnout ty, kteří potřebují pomoc. "Někteří si přede mnou dokonce klekli a prosili, abych je přijal. Já jsem s tím ale nemohl nic dělat, všechny postele byly obsazené. Když jsem je odmítal, tak jsem plakal. Teď už žádné slzy nemám. Myslím akorát na to, abych zachránil co nejvíc životů," říká Pcheng Č'-jung.

(čtk)

8. 2. 2020  (čtk)