Životní prostředí a kulhající metodiky

Stínová ministryně životního prostředí KSČM poslankyně Marie Pěnčíková si nedávno postěžovala, že jedním ze zjištění semináře k odpadovému hospodářství, který uspořádala v rámci příprav nového zákona o odpadech ve Sněmovně, je, že mnohé důležité vztahy v odpadovém hospodářství nejsou solidně zmapovány. Nejde o překvapení, jistě i proto příprava nové odpadové legislativy trvala pět let a o kvalitě návrhů jsou pochybnosti.

Není to dávno, co se resort životního prostředí přel s resortem statistiky o množství vykazovaných produkovaných odpadů v České republice. Rozdíly byly citelné. Zásadní problém je, že resort životního prostředí nemá výzkumné kapacity k problematice odpadového hospodářství. Je závislý na externích studiích. Ty ale dělají firmy, které slouží jednotlivým lobby odpadového hospodářství – skládkařů, spaloven odpadů, kompostáren, třídíren odpadu. Tam se točí velké peníze. Protože si nemálo konkurují, v zájmu zisků jde objektivita často stranou.

Dopady zemědělství?

Viceprezident Agrární komory Josef Kubiš si v rozhovoru pro Halo noviny mimo jiné postěžoval, že někteří ekologové žádají zásadní redukci beztak špatnou transformací zle zredukovaných stád skotu a dalších hospodářských zvířat, neboť prý se významně podílejí na klimatických změnách. Ano, někteří ekologové uvádí podíl živočišné výroby ČR na emisích skleníkových plynů 25 procent. Odkud takové údaje berou, čert ví. Statistická ročenka životního prostředí ČR uvádí podíl zemědělství na emisích skleníkových plynů v roce 2017 asi 6,5 %. Nejvyšší podíl na emisích skleníkových plynů mělo zemědělství ČR v roce 1990, a to osm procent.

[o]

Jinou věcí je, že v orné půdě zoufale chybí humus, který dodává zejména hnojení chlévskou mrvou. Ta ale po zásadní redukci stád nejen skotu často není k disposici. Navíc se v osevních postupech zásadně omezily půdu zlepšující plodiny (typicky pícniny na orné půdě, protože je často není kým zkrmovat), a také meziplodiny na zelené hnojení. Žalostný stav orné půdy přitom ohrožuje budoucnost našeho zemědělství, a tím i zabezpečení výživy národa.

Za zásadní problém považuji značný podíl zemědělství na narušení malého koloběhu vody v přírodě. Jde o minulé rozorání kdečeho a vytvoření velkých lánů, které jsou sice dobře obdělávatelné velkou zemědělskou mechanizací, ale vážně trpí vodní a větrnou erozí a jinou degradací půdy, významně přispívají k vysoušení půdy. Lány je nutné zmenšit vysázením, pěstováním a ochranou úzkých lesních pásů charakteru větrolamů tak, aby pole byla velká optimálně deset hektarů, maximálně 30 ha. Jde o obnovu územních systémů ekologické stability krajiny na orné půdě. V opačném případě bude dopad klimatických změn na zemědělství významně ničivější. Také voda na požadované závlahy nemusí být leckde k disposici.

Nepřímé emise EU nezajímají

Takzvaná Zelená dohoda pro Evropu ukázala, že stav datové základny emisí skleníkových plynů je žalostný i na úrovni Evropské unie. Zdaleka nejde jen o nechvalný dovoz palmového oleje coby údajného biopaliva (tropické pralesy v jeho zájmu mohou být vypalovány) a politiku biopaliv obecně (na hladu a podvýživě ve světě prý nezáleží). Jinak si některé absurdity této dohody nelze vysvětlit. Totiž, chci-li zásadně snižovat emise skleníkových plynů, musím mít věrohodně zpracovánu celou jejich vertikálu od těžby fosilních paliv a biopaliv až po jejich konečné spálení či jiný rozklad. Dosavadní přístup, kdy se vychází jen z emisí vzniklých při spalování fosilních paliv, je zjevně nedostatečný. Musí být korigován zejména emisemi skleníkových plynů, které vznikají při těžbě, zpracování a dopravně fosilních paliv na místo spálení.

Když jsem počítal možné emise skleníkových plynů někdejšího socialistického Československa, připočítával jsem na únik metanu při těžbě a zpracování uhlí 0,5 % jeho energetického obsahu, v případě dovážené ropy a zemního plynu tři procenta. Jistě jsem tím nepotěšil ekology energetiky, neboť se ukázalo, že nejhorší není uhlí, ale ropa (a to i bez zohlednění otřesné bilance četných válek o ropu), na druhém místě je hnědé uhlí a zemní plyn a nejméně špatné je černé uhlí. Někteří experti ale uvádějí, že úniky metanu při těžbě ropy a zemního plynu jsou podstatně vyšší než mnou použitá tři procenta jejich energetického obsahu. Pokud by šlo o šest procent, pak z fosilních paliv je z hlediska dopadu na klima uhlí nejméně špatné.

To je ale oheň na střeše, protože nevládní ekologové energetici jdou dnes velmi tvrdě proti uhlí, ale nikoliv proti ropě a zemnímu plynu. Podobně Zelené dohodě pro Evropu ropa, zemní plyn a v návrhu i jaderná energie nestály za zmínku!

Řešením je plyn?

Kdysi zelený, nyní obchodník s ropnými produkty pan Indráček na nedávné diskusi Společnosti pro udržitelný rozvoj k dopravě upozornil, že úniky metanu při těžbě tzv. břidlicového plynu jsou podstatně vyšší než při jeho klasické těžbě. Chcete-li, rozvojem těžby plynu z břidlic k urychlení klimatických změn! Úředně se tyto úniky v USA ale nesledují.

Zkapalňování zemního plynu za účelem jeho přepravy tankery a jeho opětné zplyňování je energeticky mimořádně náročné. Nejčastěji se uvádí, že spotřebuje jednu třetinu energie obsažené ve zkapalněném zemním plynu. Tím se dál zásadně potápí údajná klimatická šetrnost zemního plynu proti uhlí. Polsko, Nizozemí a některé další státy EU staví velkokapacitní zařízení na dovoz zkapalněného zemního plynu. Investují tak do zvyšování celkových emisí skleníkových plynů, o neomaleném vnucování tohoto paliva svým evropským spojencům nemluvě.

Máme-li racionálně snižovat emise skleníkových plynů, musíme též znát náročnost výroby a instalace jednotlivých druhů zařízení na získávání elektrické energie a tepla – elektráren, tepláren, výtopen a domácích kotelen na emise skleníkových plynů, v případě větrných elektráren i pro základní výkony, např. 0,2 MWe, 1 MWe, 5 MWe. V opačném případě riskujeme, že i podporou využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů přispějeme k růstu emisí skleníkových plynů, jak se svého času nechtěně povedlo zelenému ministru životního prostředí Martinu Bursíkovi v rámci bezhlavé podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, jež nepřekvapivě skončilo jako obří, převážně fotovoltaický tunel do peněženek spotřebitelů elektřiny i státního rozpočtu.

Uvádí se, že britské větrné elektrárny na srovnatelnou výrobu elektřiny vyžadují dvakrát více betonu a pětkrát více oceli než elektrárny jaderné. Mají přitom jen poloviční životnost proti té projektované. Přispívají opravdu k ochraně klimatu? Zřejmě nevíme (a prý nám to nevadí).

Jan ZEMAN

12. 2. 2020  Jan ZEMAN