Jiří Svoboda: Děsí mě přízrak války

Pro čtenáře Haló novin bude Jiří Svoboda asi známější spíš díky své relativně krátkodobé politické anabázi zkraje 90. let, což by ale byla velká chyba. On je, ač vystudoval nejprve strojařinu, především umělec, jeden z předních českých režisérů, vysokoškolský pedagog, který za sebou má desítky filmových i televizních titulů, z nichž řada uspěla i na mezinárodních festivalech – dokonce i v Cannes, v San Remu, v Berlíně, v Riu či v Karlových Varech.

Jakého úspěchu u filmu, ale i v životě jako celku si vážíte nejvíc?

Úspěchem byl určitě divácký ohlas filmu Skalpel prosím podle oblíbeného románu Valji Stýblové. Právě Zánik Samoty Berhof získal dvě ceny v Cannes a hlavní cenu v Karlových Varech. Krimi Jen o rodinných záležitostech, podle novely Jaromíry Kolárové, byla oceněna v Berlíně. Patří rozhodně k pilířům mé tvorby o politice, obdobně jako Jan Hus podle scénáře disidentky Evy Kantůrkové. Za úspěch počítám, že jsem schopen i v 75 letech točit filmy, které mají ohlas u diváků nebo v zahraničí. Z televizních filmů to byla jistě hlavní cena CIRCOM, kterou obdržel film Boží duha a k tomu ještě i já sám - za nejlepší režii.

V nové éře jste se prosadil zejména Sametovými vrahy, právě trojdílným Janem Husem nebo Vlnou. Hodně vysoko se jistě zařadí i Vysoká hra. Málokdo už si vás ale dnes spojí třeba i s Prokletím domu Hajnů či s Rubikovou kostkou a Spartakiádním vrahem. Který tematický žánr je vám nejbližší. Historie, literární klasici nebo právě u vás časté krimi (podle skutečných událostí)? Nebo cokoli jiného? S Modrou planetou jste se »podíval« i do vesmíru…

Filmy o významných postavách českých dějin, na které můžeme být hrdí, jsou mi velmi blízké a rád na nich pracuji, protože jsou zrcadlem současnosti. Třeba Alois Rašín, odsouzený k smrti za statečný zápas proti monarchii, a jeho syn Ladislav, kterého za boj proti německému nacismu stihl stejný osud a zemřel v nacistickém lágru několik dní před osvobozením. Bohužel, diváka televize přivykly na plytké seriály, převzaté jako modely z amerických sitcomů a tzv. mýdlových oper. Hannah Arendtová napsala před lety ve stati Krize kultury výstižně, že televizní kulturu konzumujeme jak jídlo, prochází trávicím traktem a odchází. Nevede nás k přemýšlení, k vnímání… S velkou lítostí vzpomínám na televizní pondělky z Bratislavy, na Maria a kouzelníka, Buddenbrookovy a desítky dalších inscenací, které nechávaly vyrůst herce ve velké osobnosti, stejně jako režiséry. Pokleslost masové kultury vede k obecné pokleslosti hodnot.

Proto máte na kontě i podíl na projektech věnujících se architektuře? V 10 stoletích architektury jste se věnoval zejména gotice a baroku. Nějaká osobní preference? Nebo jste byl prostě osloven…

To byl velký projekt. Ode mne tehdy nikdo žádnou práci nechtěl. S výjimkou pana Vladimíra Darjanina, který byl producentem cyklu. Vůbec jsem toho nelitoval, protože jsem se setkal s kunsthistoriky, od kterých jsem se tak mnohé dozvěděl nejen o tvarosloví architektury jednotlivých epoch, ale i o způsobu myšlení, jehož byla architektura výrazem. Už nikdy se nedostanu až na střechu Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde skulptury pokračují, byť je ze země nikdo nemůže vidět. A to má své světonázorové příčiny. Už zřejmě nikdy se nepodívám do Müllerovy vily ve Střešovicích architekta Adolfa Loose, kam míří kroky všech zahraničních zájemců o architekturu. Je tam vysoké vstupné a povolený počet návštěvníků, aby se tato úžasná stavba nepoškodila. Natočil jsem 27 dílů a o každém skvostu bych mohl vyprávět. Byla to úžasná duchovní zkušenost.

Věřím. Ale pojďme k aktuálnu. Tvůrci Vysoké hry upozornili na vaše Sametové vrahy. Tohle drsné »orlické« ohlédnutí by samo o sobě jednomu člověku stačilo na to, aby se bál v takové zemi dál žít. A vy jste se naopak do tohoto tématu pustil poté, co jste se stal obětí politicky motivovaného ohavného útoku. A teď ještě Vysoká hra. Musíte mít hodně silné nervy – hrát tak vysokou hru. Nebojíte se, že by se to lidem z podsvětí nemuselo líbit, že jim takhle veřejně profesionálně koukáte do karet?

Ne, nebojím se. Zločiny se netrestají a můžete o nich psát a točit co chcete… Kdysi mi nabídla ke zfilmování novinářka Jana Lorenzová knihu Krvavé oleje. Jmenovala tam policisty, politiky, vrahy i jejich kmotry. Byl jsem naivní a říkal jsem jí, že ji budou ti lidé žalovat, protože tam jsou popsáni jako zločinci, kteří ve vysoké politice nejen nebránili miliardovým daňovým únikům záměnou LTO a motorové nafty, ale ještě z toho brali desátky. Nikdo ji nežaloval.

Nabízel mi Yekta Uzunoglu, spisovatel, jeden ze zakladatelů organizace Lékaři bez hranic, knihu svých zkušeností z několikaletého věznění v polovině 90. let. V knize jmenuje policisty, kteří ho poutali železy k rozpálenému ústřednímu topení. Nebýt intervencí německých poslanců Bundestagu a českých poslanců Pavla Dostála a dalších, byl by tam dozajista zahynul. Nakonec byl pravomocně zproštěn všech obvinění. Říkal jsem mu: Pane doktore, ti soudci a policisté, které jmenujete i s hodnostmi, vás budou žalovat. To na sobě přece nenechají… Nikdo ho ani nezabil, ani nežaloval. Psát a točit filmy můžete o čemkoli. Ale ti, kterých se to týká, vědí, že psi kňučí a karavana táhne dál (smutně).

Vysokou hrou nicméně nepřímo odpovídáte i na otázku, proč se 2/5 obyvatel nepodílejí na řešení věcí veřejných. Děním ve společnosti, a právě možností často díky svým stykům pohlédnout do zákulisí politiky, jsou natolik zhnuseni, že to vzdali. Jak nám napsal na webu iHalo.cz jeden náš čtenář, který během týdenní pauzy od prvního dílu nejnovějšího dramatu ČT hovořil s lidmi, tak řada z nich konstatovala, že na společenskopolitický humus, ve kterém trvale žijí, se nemusejí dívat ještě v neděli večer v bedně. Věřím, že čísla sledovanosti svědčila o opaku, přesto se asi nejedná o ojedinělý názor. Jaké máte ohlasy vy?

Ohlasy jsem měl z 90 % kladné. Až na některé kritiky, kteří ale odsoudili všechny filmy, které jsem kdy natočil (úsměv). Takže žádné překvapení… Naším problémem je a byla zejména na počátku 90. let naprostá ignorance státního zastupitelství a soudů. Orlické vrahy zavřeli. Ale velké ryby plavaly ve vysokých vodách zlodějin beze strachu. Přečtěte si ten výčet nepotrestaných zločinů, který byl zveřejněn před nedávným kongresem ODS. Kdepak byli ti demonstranti z Letné (a nechodí tam jenom děti, které to nepamatují), když byl stát připraven o stovky miliard v kauze IPB? Kde byli, když se prodávalo OKD i s byty se stomiliardovou ztrátou? Kde byli, když se privatizovala Severočeská uhelná? Co všechno bylo o těch zločinech napsáno. Jak se na nich podílely ODS i ČSSD a svým dílem i ti ostatní. A stalo se něco?

[o]

Musel jste dlouho přesvědčovat programové ředitele v ČT, aby šli do natáčení kriminálního dramatu podle románu Václava Lásky?

Ne, nemusel. Nesetkal jsem se ani na chvíli s nějakým odporem či snahou scénář, nebo film nějak upravit.

Co máte v plánu, po profesní rovině, v nejbližší době, ev. ve vzdálenější budoucnosti? Další projekty na témata á la velký bratr v kuchyni každého z nás? Moderátorka ČT Světlana Witowská se měla vyjádřit, že svět se nemění každý den, ale doslova každou hodinu. Neděsí vás ten kalup, s kterým spěcháme do hrobu?

V roce 1970 mi řekl jeden vedoucí redakce ČST, že za dobu, co tam bude, si ani neškrtnu. Bylo mi tehdy 25 a s pocitem převahy jsem mu řekl, že v můj prospěch mluví biologie. On tam už dávno nebude a já tam budu. Ano, 10 let jsem do televize nesměl, než přišel osvícený Oldřich Janota. Dnes mne opravdu děsí ten kalup. Když ne do hrobu, tak do chvíle, kdy na práci najednou nebudu mít síly – psychické, ani fyzické. Ono se to nezdá, ale režie ty síly spotřebovává. Točíte 12 hodin, pak jedete domů a musíte se připravit na další den…

A pak mne děsí přízrak války. Především kvůli dětem a vnoučatům. Kdysi mluvívali vlivní tohoto světa o míru, dnes mluví o hrozbě válkou s dokonalejšími zbraněmi. Ta samozřejmost mě děsí.

Jak to tedy coby angažovaný filmový tvůrce, který má přehled o veřejném dění, který se nebojí odhalovat souvislosti, vidíte s budoucností nás všech? Teď také nemám na mysli jen tu českou, ale celou planetu – mj. tváří v tvář globálnímu oteplování, klimatické krizi a rizikům s tím spojeným – jako blížící se masová klimatická migrace, stěhování tropických a subtropických virů, nemocí; nebo i se svobodou a demokracií tváří v tvář robotizaci, nepříliš daleko může být doba, kdy budeme chtě nechtě očipováváni atd., atp. Má tahle civilizace vůbec ještě šanci na přežití?

Naše civilizace je na trajektorii úpadku a zániku. Nebude to poprvé ani podruhé v dějinách lidstva. Barbaři zničili říši římskou. Španělští conquistadoři zničili rozvinutou aztéckou a inckou civilizaci. Mayskou civilizaci, která dominovala 1200 let střední Americe, připomínají jen grandiózní pyramidy a svědectví vyspělé vědy.

Naše civilizace stála na třech pilířích: judaismu, křesťanství a helénské kultuře. Mocní chodí do kostela, pomodlí se a jdou do kobek, ze kterých odpalují řízené střely vraždící tisíce lidí. Někde je v desateru: Nepokradeš, nezabiješ…!

Mísení zcela nesourodých kultur, vycházejících ze zcela různých hodnot, se stává samozřejmostí. Příroda, či Bůh nás posílají na svět jako muže a ženy, ale my jako v Sodomě a Gomoře přírodou, či Bohem pohrdáme. Demokracie byla optimistickým projektem osvícenství. Dnes jakákoli menšina neuznává demokratická rozhodnutí. Chce vnutit svůj soud většině. Nebo většinu vyřadit z rozhodování. Staré lidi hodit do odpadků. Lidi, kteří nežijí ve velkoměstech, podrobit svému teroru. Atomové zbraně jsou stále dokonalejší. Mezinárodní právo není platnou normou (pokrčení rameny)…

Hospodin řekl: »Křik Sodomy a Gomory je velký a jejich hřích velmi těžký. Proto sestoupím a uvidím: pokud jednali tak, jak nasvědčuje křik, jenž se mi donesl, je s nimi konec; a pokud ne, poznám to.«

Genesis 18. (20,21).

Roman JANOUCH

FOTO – ČT/Zuzana PACHOVÁ, ČT/Miroslav KUČERA

2. 3. 2020  Roman JANOUCH