Rozhovor Haló novin s historikem umění Jaroslavem Sojkou

Obdivuji policisty, lékaře, řidiče dopravních prostředků...

Původně jsme se měli setkat na Pražském hradě, kde pracujete jako hlavní kurátor uměleckých sbírek Pražského hradu, ale vzhledem k zavedeným karanténním opatřením je Hrad nepřístupný. Proto si vzájemně e-mailujeme – to na vysvětlení našim čtenářům.

Máte pravdu, chtěl jsem čtenářům a čtenářkám přiblížit vystěhovanou Obrazárnu, kde bude probíhat obnova interiéru, a navíc započne restaurování celé řady obrazů od slavných malířů. Ale místo toho sedíme každý doma nebo na svém pracovišti a já si tak představuji, že stojím na zcela liduprázdném nábřeží a přes Vltavu se dívám na Pražský hrad. Na tisícileté sídlo knížat, králů a již více než sto let i prezidenta republiky. Na Hrad, který je nyní celý uzavřený. Kde jsou zamčená i rokoková vrata v bráně nazývané Gigantů, podle soch zápasícího Herkula. Stejně tak je zavřená katedrála, bazilika, Vladislavský sál nebo Císařská konírna – všechny muzejní a výstavní expozice. Kustodi jsou doma. Kolegové pracují z domova.

[o]

Nikdy jsem za patnáct let svého působení na Hradě nezažil tak zvláštní pátek třináctého (rozhovor vznikl právě v pátek 13. března – pozn. red.). Přestože svítilo slunce, po prázdných nádvořích se proháněl studený vítr. Korouhev s českým lvem na hlavní věži katedrály se otáčela a bylo slyšet každé její vrznutí. Do toho se mi náhle vybil mobil. Potom jsem jel poloprázdnou tramvají a busem, kde seděl řidič v kabině chráněné červenobílými páskami nataženými křížem krážem mezi madly, aby byl v relativním bezpečí…

Jak prožíváte situaci, kdy musíte být doma? Nestýská se vám po vaší práci?

Samozřejmě, že ano, protože přináležím k lidem, kteří rok co rok většinu dovolené nevyužijí a práci vnímám jako poslání, aniž bych přeceňoval svůj osobní význam. Po letech praxe vím, že sbírková práce je individuální a současně i týmová práce. Vždy si vážím podílu lidí, kteří včas účinně pomůžou, ať již při instalaci výstav, jejich deinstalaci, ukládání, převozech atd. Mým kritériem není plat, ale kontinuální péče o sbírkové předměty. Jsem ale klidný, protože sbírkové předměty jsou dobře uložené a Hrad má depozitáře, kterými se může pyšnit – obrazů, nábytku, uměleckého řemesla, historického textilu, tapiserií, kovů, archeologických nálezů aj. Například ten centrální ve speciální budově Jízdárny na Pohořelci je výkladní skříní naší muzejní práce.

Jak vnímáte současnou situaci v Itálii, která je evropským ohniskem koronaviru?

Velice citlivě, protože v Italské republice mám několik přátel ve Florencii, Boloni, Římě i v Benátkách, kteří za normálních okolností často jezdí i do Prahy. Zmíním především dva umělce, jeden je sochař a malíř, druhý historik umění a architekt. Oba mají své rodiny a zůstali uvězněni v těžce zkoušených oblastech. Vím, že nyní je především nutné vyslat k nim pozitivní signál přátelství. V žádném případě neobviňovat Italy, že za něco můžou, že něco nezvládají apod. Nyní je chvíle pro sounáležitost a skutečnou solidaritu. To slovo sice nerad používám, protože bylo zneužito v kampaních s uprchlíky, ale zde má své místo.

Ostatně konečně nyní, po letech, jsem pochopil italský středověk a všechny ty vysoké domy, paláce s cimbuřím a strohé věže jen s jedněmi pevnými dveřmi. Jak byli naši předci prozíraví. A jak se po staletí, různými vpády Osmanů, náboženskými válkami, pogromy na lidech nebo epidemiemi, do podvědomí uložená představa strachu, obrany a útočiště probouzí.

Koho bychom ale měli podrobit kritice, jsou nezodpovědní jedinci vracející se na poslední chvíli k nám domů – tak hlavně, že si užili lyžování. Vzpomínám si na televizní záběry, když s nimi vedli rozhovory a venku za okny silně pršelo – jako by i nebe plakalo.

Lze najít paralely mezi současnou situací a historickými událostmi?

Ano, především mě napadá útěk před morem. Je jedno, zda do vesnic v kopcích nad středověkou Florencií, nebo do Plzně z Prahy za Rudolfa II. Jsem rád, že nyní z metropole odjeli studenti, kteří se jistě budou věnovat samostudiu, což říkám i tak trochu s úsměvem, a mnoho lidí je na svých chatách a chalupách. I nyní, když spolu mluvíme, pociťuji zvláštní ticho – chybí vyzvánění zvonů. Neslyším ani štěbetání ptactva...

Na internetu koluje celá řada vtipů, zlehčujících zdravotní situaci, co na ně říkáte?

Některým se zasměju, jiné považuji za trapné a mnohé za nevkusné. Mám radši kreslený humor než laciné koláže a fotomontáže. Přirozeně ale chápu, že se lidé brání stavu úzkosti smíchem. Snad se humor nezmění v cynismus.

Co jste měl původně v plánu pro letošní jaro?

Myslel jsem, že se vedle běžné práce soustředím na psaní knihy. Že zajistím restaurování nábytku navrženého Bořkem Šípkem. Že budu vést prohlídku města Litomyšle pro Společnost přátel Umělecko-průmyslového musea v Praze a vůbec, že se budeme spolkově scházet. Dále, že se budu věnovat jarnímu výletu, že navštívím výstavu vynikajícího fotografa v Mánesu, že se podívám na skalničky v zahradě domu U Fausta nebo že včas vyseju rajčata do kelímků. Ale co, možná nic z toho není významné a v porovnání se zdravím je vše zanedbatelné.

Jak vnímáte chování Pražanů v nastalé situaci?

Mnozí na mne zapůsobili kladně svým klidem a vyrovnaností. Obdivuji policisty, vojáky, lékaře, řidiče dopravních prostředků. Jiní mě zklamali svou hysterií. Nejvíce mne zranily výroky jednoho herce. Vím, že umělci jsou citliví lidé, emotivní, a to je dobře. Ale čeho je moc, toho je příliš. Lidé mu jeho slova neodpustí.

Vlastně ještě mě překvapil způsob komunikace médií s předsedou vlády ČR. Jako by ho všichni vinili, obviňovali a chtěli uštvat. Ani nechci pomyslet, kolik bude »po bitvě« generálů, kteří budou poukazovat na různé chyby a nedostatky. Ale řídit v dané situaci stát a vládu a navíc komunikovat – nevím, to nesvede každý. Proto jsem vděčný za klidná a rázná rozhodnutí některých politiků, a zvláště jedné ženy, první ministryně financí v dějinách republiky. Možná si to málo uvědomujeme, ale paní Alena Schillerová vyniká nejenom kultivovaným zjevem a mluvou.

Paní redaktorko, o politice už více nechci mluvit, protože se domnívám, že historik umění v pozici státního úředníka má být apolitický – což ovšem neznamená bez názoru a svědomí.

Co je vaším soukromým lékem na tíživé chvíle?

Především je to četba. Konečně jsem si přečetl texty svého jihočeského kolegy a vynikajícího historika umění Romana Lavičky. Umí psát o jihočeské pozdní gotice a rané renesanci jako málokdo. Navíc si čtu o historii univerzitní botanické zahrady v Padově, rozprostírající se nedaleko tamní baziliky svatého Antonína. Těším se, až nebezpečí pomine a budeme znova moci cestovat, že znovu uvidím ten malý ráj na zemi – kde rostliny spoluvytvářejí renesanční mikrokosmos lidského poznání.

A pak je tu ještě jeden lék, který se dá užívat vždy, když je nejhůř. Věnovat se zahradě, rostlinám a domácím mazlíčkům. Domnívám se, že každý má svůj lék. Někdo zájem o historii, jiný o umění, další sportuje, čte, zahradničí nebo kutí…

Původně jsem chtěl nějak pomoci ostatním, ale došlo mi, že bych jen ohrozil nejbližší. Nyní asi každý pomůže, když bude respektovat základy hygieny a lidské svornosti. Děkuji za rozhovor a přeji všem čtenářům a čtenářkám pevné zdraví!

(za)

24. 3. 2020  (za)