Hilgertová: Chtěla jsem být kosmonautkou

Štěpánka Hilgertová je dvojnásobná olympijská vítězka, sedminásobná mistryně světa ve vodním slalomu, dvojnásobná vítězka celkového hodnocení Světového poháru – žena, díky níž se u nás svého času stal vodní slalom jedním z nejpopulárnějších sportů. A jejíž dnešní povídání vás snad přivede na jiné myšlenky v době, kdy veškeré sportování a pohyb jako takový nemají na růžích zrovna ustláno…

Co vlastně dělá slavná kajakářka Štěpánka Hilgertová dnes, po skončení aktivní kariéry?

Užívá si všech změn, které nastaly po skončení profesionálního sportování. A na všech těch věcech je nejvíc fajn právě to, že jsou to ZMĚNY. Protože jsem cítila, že jakkoliv mě sportování velmi naplňovalo, byla jsem zároveň už vlastně vyčerpaná – a není divu, po těch letech (úsměv). Sport má v různých podobách stále své místo v mém životě, ale je tu také nová práce, více času na rodinu, zahrádku a vše okolo.

Jak s vámi zamávala koronavirová krize?

Zvládám ji v rámci možností, snažím se nacházet pozitiva a využít čas, ale je to dlouhé. I já jako introvert už postrádám sociální kontakt a »běžný život«.

Obraťme raději list. Čím chtěla být Štěpánka Hilgertová jako úplně malé dítě?

Nebyla jsem nijak cílevědomé dítě, rozhodně jsem nebyla úzce zájmově vyhraněná. Ale jedno ze svých dětských přání si pamatuji (a dnes se mu divím) – chtěla jsem být kosmonautkou.

Co se týče vlastních sportů, nejprve jste se věnovala gymnastice a lyžování. Jak jste se vlastně dostala k vodnímu slalomu?

[o]

Dodnes to pokládám za velmi šťastnou náhodu, ale jak známo, ty »správné« náhody se občas stávají. Zkoušela jsem různé pohybové aktivity, ale všechny z nich by v mém případě zůstaly na rekreační, nebo nějaké nižší výkonnostní úrovni – vztah k pohybu jsem měla vždy, ale moje předpoklady ani somatotyp nebyly nijak vyhraněné. A jednou, na nějakém srazu kamarádů z doby studií se moje máma potkala s kamarádkou – Renátou Knýovou. Ta bývala reprezentantkou ve vodním slalomu v šedesátých letech a v té době pracovala jako trenérka mládeže. Vyzvala mámu, ať mě přivede někdy do loděnice.

Proč u vás vlastně vodní slalom zvítězil? Čím si vás získal?

Ten sport jsem si nevysnila, spíš si mne »našel«. A jakkoliv má člověk tendenci to horší zapomínat, nebyly začátky na vodě vždy jen příjemné. Modřiny a vyrážka po celých nohou ze sklolaminátu po nácviku eskymáků v bazénu, koupele v ledové vodě v dubnu… Ale Renáta byla opravdu skvělá trenérka a uměla to s námi, byli jsme všichni tak trochu její děti. Nic nám neodpustila, ale vždycky se zajímala i o naše studium i další koníčky, uměla chválit a vést nás. Tréninky byly pestré, vozila nás na soustředění a závody pod stan, byli jsme smíšená parta – holky, kluci, mladší, starší a bylo to fajn.

Reprezentační šéftrenér Jiří Pultera o vás svého času prohlásil: »Chodila první na vodu, poslední z vody.« Byla cílevědomost opravdu vaším hlavním triumfem, co se týká kariéry?

Cílevědomost a potřebná pracovitost přišly postupně, řekla bych vlastně až v dospělosti. Nikdy jsem nebyla úplně flink, to ne, ale jelikož jsem neměla žádnou vysněnou kariéru, sportovala jsem dlouho – řekla bych – přiměřeně. Vlastně, až když jsem se poprvé jako dospělá dostala do reprezentace a vyjela na významnější světové závody, uvědomila jsem si, že se nechci jen zúčastnit, že bych chtěla zkusit i něco dokázat. Velmi mě v tom podporoval můj manžel Luboš, a prakticky až ten mě dovedl k té cílevědomosti, na kterou se ptáte.

Co jste si pomyslela, když jste v šestnácti letech senzačně zvítězila na mistrovství České republiky i mezi dospělými. Už tehdy jste myslela vysoko, nebo vás nenapadlo, že byste mohla sbírat olympijské a světové medaile?

V tomhle věku jsem rozhodně ještě myšlenky na nějaké velké světové medaile neměla. Závod se mi docela povedl, zároveň starší soupeřky chybovaly, a tak vzniklo zdánlivě senzační vítězství. Ale kdo náš sport zná, ví, že z jednoho závodu se nedá ještě nic vyvozovat.

Byla někdy v mládežnickém věku chvíle, kdy jste chtěla s vodním slalomem, takříkajíc, seknout?

Kromě nějakých těch hodně nepříjemných chvilek v prvních, řekněme, dvou třech letech pádlování, kdy se člověk postupně učí zvládat různé obtížnosti divoké vody a překonávat strach, v podstatě ne. A pak až v posledních pár letech kariéry, ale to už byly seriózní úvahy a byly namístě.

Dala byste k dispozici i nějakou veselou příhodu z dětského věku z tréninku, závodů či z prostředí vodáků jako takového?

Těžko vzpomenout konkrétní příhodu, to byly spíš situační záležitosti. Ale třeba do určité míry stresující zážitky při prvním zdolávání obtížnějších vodních terénů, a s tím spojené časté vyplavání z lodě, jsme si dokázali »odlehčit« statistikou utopených bot za sezonu. Jezdili jsme tehdy často v takových těch typických cvičkách »jarmilkách«, a skoro vždycky se nám při vyplavání z lodě nějaká vyzula a odplavala. Takže spotřeba byla velká (úsměv).

Jaký byl váš osobní recept na sportovní dlouhověkost?

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, na kterou odpovídám (smích). Poprvé jsem do kajaku usedla poměrně pozdě, až ve dvanácti letech. Byla jsem díky předchozím pohybovým aktivitám celkem fyzicky připravená, hlavně díky gymnastice jsem uměla pracovat s vlastním tělem a byla obratná a zpevněná. S profesionální sportovní přípravou jsem začala vlastně až v dospělosti, užila jsem si běžné středoškolské mládí, chození do tanečních a podobně. Takže jsem nebyla psychicky ani fyzicky opotřebená. A měla jsem vždycky podporu rodiny – na začátku rodičů, později manžela a jeho rodiny… Tenhle recept nejspíš nepůjde aplikovat na všechna sportovní odvětví, vlastně na sport obecně v dnešní podobě. Ale snad alespoň trochu inspirovat by mohl.

Proč byste doporučila vašim následovníkům vodní slalom? Co jim může kanoistika dát do života, i kdyby u ní třeba nezůstali?

Vodní slalom je opravdu pestrý a proměnlivý sport, vyžaduje v podstatě nekončící řadu technických dovedností, pořád je čemu se učit. Nemusíte být vysloveně vytrvalostní, rychlostní nebo silový typ, skoro nejlépe je mít od všeho trochu. A jako odměnu nabízí spoustu prožitků, které nemusí vlastně vůbec souviset se závoděním nebo výsledky – svezení po vlně, správné využití vodních proudů, když vám loď klouže krásně po vodě. Je to sice sport individuální, ale stejně se převážně pohybujete ve velmi různorodém kolektivu. Víte, bude to trochu jednostranné, pokud ho doporučím já, jako úspěšná reprezentantka. Z mého pohledu jeho nejlepší vizitkou je, že do loděnice nepřestávají chodit, nebo se rádi vrací, i ti méně úspěšní závodníci, kteří nikdy žádné velké medaile nepřivezli.

Na závěr bych se rád zeptal na vaši vodáckou rodinu. Byl vždy vodní slalom hlavním tématem hovorů, nebo jste doma »profesi« dokázali vypustit?

Velmi často tématem byl, to nebudu popírat. Z jednoho úhlu pohledu to bylo trochu únavné, ale na druhou stranu si myslím, že mi často hodně pomohlo rozebrat některý moment z tréninku, závodu atd. s odstupem. Právě z těchto dodatečných debat vznikaly nápady, co zkusit jinak a lépe… Ale samozřejmě, i když jako rodina slalomářů jsme skutečně tímto tématem zatížení, uměli jsme i vypnout, minimálně o dovolených a volných dnech se nic neřešilo, čistila se hlava.

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Štěpánky HILGERTOVÉ

18. 4. 2020  Petr KOJZAR