Katka Herčíková ráda zelenou

S nadějnou muzikálovou zpěvačkou, herečkou, tanečnicí a lektorkou Kateřinou Herčíkovou, jednou z těch, kvůli kterým klasik kdysi zpíval, že má »hrozne dobré vlasy«, jsme vás seznámili naposledy ještě v době, kdy byla teenagerkou. Dnes už je to mladá dáma plná profesionálních zkušeností.

Naše první a poslední povídání zároveň se odehrávalo někdy před 6,5 lety. Za tu dobu určitě čtenáři našeho deníku pozapomněli na to, jak jste se postupně dopracovala ke splnění dětského snu. Připomenete?

6,5 roku? Člověk si ani neuvědomí, jak ten čas rychle letí, ale když to pak vidí černé na bílém, je trochu v šoku (udiveně).

Neřekla bych ke splnění, ale spíš k postupné realizaci, protože každý rok mi přináší nové sny, výzvy a nové zkušenosti. Nejen ty dobré, ale i špatné. Ale říkám si: Co mě nezabije…

Odmalička jsem se věnovala v ZUŠ v Kraslicích zpěvu a tanci a do toho jsem závodně lyžovala. V deváté třídě nastalo rozhodování, co se mnou dál, a umění po následném přijetí na Konzervatoř Jaroslava Ježka zvítězilo. Od roku 2009 jsem nastoupila do prvního ročníku obor muzikálové herectví KJJ v Praze. Po šesti letech jsem úspěšně - dovoluji si říct (úsměv), absolvovala a rozhodla jsem se nastoupit opět do prvního ročníku na KJJ, ale se změnou oboru, a to populární zpěv. Na konzervatoři studuji dodnes, a to konkrétně již v pátém ročníku. Od roku 2012 jsem začala hrát v profesionálním muzikálovém divadle a mým prvním projektem se stala Pomáda v Divadle Kalich, který s láskou hraji dodnes. Následovala další divadla a další krásné tituly – jako třeba Barešova verze Romea a Julie.

To naše první povídání bylo inspirované vaším výborným výkonem v kultovním muzikálu Rent Divadla Na Prádle. Od podzimu jste Na Prádle znovu ohromovala v komorním představení Ne/normální. Podle ohlasů na serveru i-Divadlo jste tady ve všech ohledech dokonalá. Jak se čtou takové divácké recenze?

Nevím, jestli dokonalá, to je silné slovo. Já samozřejmě ráda slyším pochvalu, jako snad každý, ale jen tu opravdu upřímnou a pravdivou. Jsem perfekcionista a snažím se divadlo vždy dělat na 100 %, ale lidé jsou různí, a ne všem se musí můj výkon líbit. Ráda si vyslechnu i kritiku, zamyslím se nad ní a snažím se to pak změnit. Protože vždy je na čem pracovat a čemu novému se učit! Mám k divadlu opravdu velkou pokoru a smekám před každým, kdo toto umění dělá. Proto se jezdím inspirovat třeba do Londýna, kde jsou o něco dál než my a muzikál tam má daleko delší tradici než u nás, takže jsou opravdu mistři ve svém oboru. Snažím se si ze zážitků tam odnést maximum.

Co se týká muzikálu Ne/normální, byla jsem oslovena Tomášem Vaňkem a režisérem Martinem Vokounem. Přišla jsem na konkurz, vybrali si mě a já jim tímto moc děkuji za krásnou příležitost (úsměv). S Tomášem se známe právě od Rentu, kde jsme spolu hráli, a s Martinem jsem se seznámila na muzikálu Zahrada divů v DJKT v Plzni, který režíroval.

Vy jste se ale v této zkrácené divadelní sezoně objevila také na velké scéně komerčního muzikálového svatostánku GoJa Music Hall ve světovém muzikálu Čarodějka, a oproti tomu tedy kralovala v komorním muzikálu o bipolární poruše v jedné ne/běžné rodině. Jaké to je takhle přepínat ze světel ramp do komorního prostředí mezi fajnšmekry?

Pokud jde o Wicked (u nás Čarodějka), byla a stále je to opravdu má vysněná role, kterou jsem ani nedoufala, že si někdy zahraji. Když se vypsal konkurz, tak jsem se na něj zhruba tři měsíce připravovala. Je to náročná role herecky, ale pěvecky především. Je to jedna z nejtěžších ženských rolí, co si muzikálová herečka dle mého může zahrát. Usmálo se na mě štěstí a já se vloni 8. března dozvěděla, že jsem byla vybrána a od té doby až do premiéry 14. září 2019 se opravdu vše točilo kolem Čarodějky a Elphaby, což je role zelené čarodějky, kterou v muzikálu hraji. Bylo to nejtěžší zkoušení, které jsem kdy zažila, a to po všech stránkách.

A asi po týdenním vydechnutí od Čarodějky jsme hned začali zkoušet Ne/normální. Je to opravdu nádherný muzikál, s úžasnou hudbou, která je velmi krásná a nápaditě složitá. Ale hlavně ten muzikál má nádherné poslání spojené s osvětou o bipolární poruše, kterou trpí maminka rodiny, ve které se celý příběh odehrává.

Každé divadlo má něco do sebe a já jsem šťastná na každém jevišti, na kterém mohu hrát a dělat divákům radost a přenést jim něco ze sebe.

Mezitím jste se prosadila na dalších pražských scénách – v Kalichu, v Hybernii, v HDK, ale jakousi domovskou scénou se pro vás minimálně na čas stalo plzeňské prestižní DJKT, kde jste si zahrála v osmi titulech, což už je pořádná porce. Je pravda, že jste Západočeška, tak do Plzně to máte blíž než do Prahy, budete zkoušet další tituly v tamní krajské metropoli?

Ano, čtyři kalendářní roky jsem hrála v DJKT. Bylo to osm muzikálů a deset krásných rolí (úsměv). V muzikálech Kočky a Probuzení jara jsem totiž hrála po dvou rolích.

[o]

Kterou kočičku jste hrála/tancovala v mých milovaných »Cats«?

Hrála jsem Casandru a Dželínu (úsměv). V Plzni jsem zkrátka získala spoustu zkušeností, poznala nové lidi a vždy se tam proto moc ráda vracím – i jako divák. Myslím si, že v Plzni jdou opravdu poctivým a dobrým směrem a kvalita roste s každým představením. A jestli si tam ještě někdy zahraji? Já doufám že ano! DJKT vybírá opravdu dobré tituly, na které si v Praze, dovoluji si říct, netroufnou.

Samozřejmě každý divák je zvyklý na jiný formát divadla a od toho se to odvíjí. Praha je v tomhle skutečně více komerční, a tak se tam hraje trochu jinak. Stejně jako v Ostravě či Brně, které jsou také skvělým muzikálovým ohniskem se světovými tituly! Tak snad se někdy poštěstí i tam.

Ano, v Plzni jste si zahrála v tak slavných titulech jako Kočky, Bonnie a Clyde, Děj se co děj, West Side Story – vlastně samé světové pecky, z nich se vymykala snad jen Viktorka Plzeň! Anebo Jinak to nevidím – to bylo co za v dobrém slova smyslu úlet? Představíte nám tento titul?

Ano, Viktorka Plzeň byl opravdu úlet! Velký! Byl to napsaný muzikál přímo pro Plzeň, jelikož je domácí půdou fotbalového týmu Viktorie Plzeň. Celý muzikál se odehrával na fotbalovém hřišti, které se rozprostíralo po celém velkém jevišti Nového divadla. Kromě reálných postav fotbalistů tam byli ještě Gól, Míč nebo Penalta. Opravdu toto dílo musel divák brát s velkým nadhledem, dokonce nám tam chodili fanoušci Viktorky, kteří si na představení nosili i šály svého fotbalového týmu, mělo to úplně jinou atmosféru než klasičtější díla. Bylo skvělé slyšet, jak si třeba hymnu Viktorky Plzeň diváci zpívali s námi. Já tam hrála roli hlavní zlatokopky (smích). A musím říct, že ač u diváků celkově zas takový úspěch inscenace neměla, my jsme se v zákulisí opravdu dost nasmáli…

Stala se z vás skutečná sportovní fanynka Viktorky? Nebo jste jí byla už předtím?

Já moc fotbal nesleduji, takže bohužel nestala. Na fotbal chodím jen u nás v Kraslicích, kde se sice nehraje na takové úrovni, ale to mi rozhodně nevadí, protože já tomu stejně vůbec nerozumím (smích).

Naposledy jste se dostala do Evity, konkrétně českobudějovického nastudování. Jak se to podařilo a v jaké roli vás můžeme vidět tam?

Jak se mi to podařilo? Myslím, že si mne vybral sám režisér Lumír Olšovský a choreograf Lukáš Vilt, s nimiž jsem již dříve spolupracovala v Praze i v Plzni. V Evitě hraji pěveckou company, v hlavních rolích můžete vidět Michaely Noskovou a Gemrotovou spolu s Lukášem Randákem a Lukášem Adamem.

S Lumírem jsme se poprvé potkali na Sněhové královně, kterou režíroval a hrál v ní hodného rádce Sněhové královny, s Lukášem jsem se seznámila hlavně v Plzni, kde choreografoval většinu muzikálových inscenací. Poprvé jsme se potkali v muzikálu v »Hello, Dolly!«, kde jsem hrála Ermengardu a Luky v ní i tančil. Byl to vlastně můj úplně první muzikál v DJKT (úsměv). Hlavně na scénu v Harmonia Garden, kde jsme spolu s mým hereckým kolegou Lukášem Ondrušem jedli naše milované a nenáviděné jednohubky (smích).

Zmínila jste Sněhovku - je pravda, že účinkujete i v dětských a rodinných muzikálech, dělala jste třeba hlavní roli ve Ferdovi Mravenci, ale mezitím jste zakotvila u Pixa Pro a díky nim jste od podzimu pronikla i do HDK v Královně Kapesce – jak se vám spolupracuje s touhle partou?

Ano, muzikály pro děti mám moc ráda, protože pro dětské publikum se hraje samo. Jsou natolik bezprostřední a upřímní v reakcích, že hned víte, na čem jste. Šťastný dětský divák je pro mne pohlazení na duši, mám radost, když děti odcházejí z představení nadšené.

U Pixových mi ke Sněhové královně přibyla ještě Královna Kapeska a později jsem naskočila i do obnovené Kapky medu pro Verunku, kde hraji opět zelenou, tentokrát ovšem ne čarodějku, ale vodnici (úsměv).

Možnost hrát v HDK je pro mne navíc dalším splněným snem. Pro mne není hezčího muzikálového divadla v České republice. A ten pohled z jeviště, který v Karlíně je, se mi asi nikdy neokouká!

No stihla jste toho ve 25 letech dost a dost. Jaké máte další plány? Ať už na jevišti či coby učitelka? Samozřejmě, až se, jak všichni doufáme, od příští sezony zase bude hrát…

Už 26! Takže žádná mladice (smích)… Já se mimochodem zapřisáhla, že nikdy učit nebudu, protože jsem si vždycky říkala, že na to nemám dostatek zkušeností a schopností, ale oslovila mne Lenka Pixová a já to zkusila a spolu s mým kolegou Filipem Hořejšem vedeme muzikálové studio Múzy. A moc mne to baví, naše děti jsou moc šikovné a jsem na ně pyšná! Protože dělají pokroky a mě baví, že je to baví! Teď naše výuka probíhá on-line a děti nám posílají nahrávky a videa a já se opravdu nestačím divit, co všechno doma vymyslí. Jelikož s nimi děláme malý muzikálový projekt, který má pak na konci roku premiéru před rodiči, tak doufám že vše bude už v pořádku a my jim zase budeme moci předvést, na čem jsme celý rok tak dřeli.

Dokonce teď budeme mít i konkurz do muzikálových kurzů v HDK, ze kterých se pak obsazují děti do muzikálů Pixa Pro. Takže neváhejte a přihlaste své děti. Informace najdete na webu pixapro.cz.

Samozřejmě mé plány se hodně odvíjejí právě od dané situace, takže pevně věřím, že od nové divadelní sezóny zas budeme stát na jevištích v plné síle!

Tak jsme se dostali ke koronavirové krizi, která zastavila život v zemi. Vy jste to, co se kolem toho děje, v naší facebookové komunikaci nazvala opičárnou, já bych byl ještě příkřejší. Jak to všechno psychicky zvládáte? Dostala jste se aspoň během Velikonoc domů do Kraslic? A malovaly jste stylově kraslice, když nic jiného nešlo?

No popravdě se na to snažím moc nemyslet a brát si z toho to nejlepší, to je volný čas na zastavení se, na rodinu a na přírodu. V půlce března jsem sbalila (to jsem ještě vůbec nevěděla, že to nebude jen na 14 dní) a odjela k rodičům do Krušných hor. Myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Mám tu klid, a hlavně všude kolem opravdu nádhernou přírodu, do které se chodím kochat každý den. Pročistit si hlavu na louky a do lesů. Máme tu opravdu krásně, takže za to děkuji!

Co se týká Velikonoc, to byl jeden velký úklid a zdobení našeho domu, vajíčka zdobila mamka, přiznávám se, já už jen pak snědla tu výbornou pomazánku, co z nich - zase mamka - udělala (smích). A ano, poprvé v životě jsem nikomu neotevřela dveře na koledu. Zvláštní pocit, najednou ty Velikonoce dostanou úplně jiný ráz. Tak snad za rok zas normálně…?

Roman JANOUCH

FOTO – Honza KVARDA, Radek JANDA a Petr FLORIÁN

25. 4. 2020  Roman JANOUCH