Vystoupení místopředsedy ÚV KSČM Stanislava Grospiče na vědecko-teoretické konferenci v Uljanovsku

Tento rok si budeme 22. dubna připomínat 150 let od narození Vladimíra Iljiče Uljanova - Lenina. Člověka, který dokázal s nezměrným úsilím vést ostré polemiky s nejrůznějšími projevy oportunismu a revizionismu, které se nabalovaly na odkaz Karla Marxe a Bedřicha Engelse. S lidmi stejně oddanými myšlence překonání kapitalismu dokázal společně vytvořit ze Sociálně demokratické dělnické strany Ruska politickou stranu, která se dokázala sjednotit a svést úspěšný boj s carismem a posléze Kerenského prozatímní vládou za nové socialistické Rusko.

[obrazek]

Označení vůdce světového proletariátu pro Vladimíra Iljiče Lenina je nutné vnímat s velkým historickým odkazem. Dělnická třída se svými spojenci pod vedením bolševiků dosáhla jako první na světě politické a následně ekonomické moci a co je podstatné, dokázala ji dlouhodobě udržet. V tom z mého pohledu spočívá základní inspirace, kterou Vladimír Iljič Lenin dokázal ukázat dělníkům, rolníkům utlačovaným národům na celém světě.

Nic však nepřichází samo o sobě. Je třeba vnímat dlouhou cestu v již Sociálně demokratické dělnické straně Ruska, od roku 1903 rozdělená na tzv. "menševiky" chtějící revizi cesty k nastolení socialismu postupnými kroky a na "bolševiky", zastánce nekompromisního boje s carismem a kapitalismem prošla.

Protože zastupuji Komunistickou stranu Čech a Moravy, v tomto ohledu mi dovolte malé připomenutí lednové konference v roce 1912 Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Konala se v Praze, tehdy hlavním městě nesamostatného českého národa, který byl součástí Rakousko Uherské monarchie. Podle současného gregoriánského kalendáře se konala ve dnech 18. až 30. ledna. Právě na této konferenci byla položena základní mez mezi bolševiky a menševiky. Sjednotila bolševické organizace, a co je nejpodstatnější, sjednotila je v jednotnou politickou stranu. Konference tak znamenala první příznaky velkého a prudkého rozmachu dělnického hnutí v Rusku a oživení činnosti strany. Po vyhnání menševiků se strana zpevnila a byla schopna vést boj proti oportunistům, očišťovat proletářskou stranu a vytvářet stranu nového typu. Rovněž je důležité, že Pražská konference ve svých usneseních stanovila minimální politické požadavky: demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu, konfiskaci statkářské půdy. Dnes po 117 letech můžeme konstatovat, že tyto požadavky ve světě neztrácí nic ze své aktuálnosti, zejména po pádu evropských socialistických a lidově demokratických zemi Východní Evropy a rozpadu Sovětského svazu.

Chci se, ale dnes rovněž zabývat otázkou, která v současné době trápí řadu komunistických a dělnických stran ve světě a ve které by osobnost Vladimíra Iljiče Lenina mohla být výrazně inspirativní.

Zdá se, že máme dostatek konkrétního materiálu, který by nás mohl o tom, že komunistické, dělnické a levicové strany sužují ve velké řadě případů závažné zdravotní problémy. Dovolím si použít příklad Komunistické strany Československa a dnešní Komunistické strany Čech a Moravy. Zjistit jejich příčiny nebude až tak obtížné, když si probereme krizí, která postihla KSČ koncem dvacátých let. Tenkrát druhou nejsilnější parlamentní stranu, KSČ, postihly pravicové tendence, které podlamovaly její vliv na masy. Demonstrační akce KSČ končily nezdarem, a odhalily její hlubokou krizí. Východisko z ní otevřel V. sjezd, na němž zvítězil program, formulovaný Klementem Gottwaldem. Jeho jádro se zakládalo na hesle „ od pasivity k aktivitě". Vnitrostranická krize se odrazila v úbytku hlasů voličů pro KSČ. Zvrat nastal, až když se strana dala do organizování masového hnutí nezaměstnaných, pochodů hladů, Mosteckou stávku, v které rozvinula myšlenku jednotné fronty. KSČ podporovala úporné zápasy ve prospěch drobných živnostníků a pokrokové inteligence. Šíří a cíl bojů zvětšovala: v třiatřicátém roce ústřední výbor vyzval sociální demokracii – československou i německou – ke společnému postupu proti nebezpečí fašismu a za hospodářské a politické požadavky dělnictva; nabídka však byla ostře odmítnuta. Komunisté odhodlaně pokračovali ve své práci, nebáli se perzekuce. Nezastavil je ani zatykač, který byl v polovině čtyřiatřicátého roku vydán na komunistické poslance. Strana přesto početně rostla.

Jaké poučení pro dnešek se z toho nabízí? Bezpochyby hlavně to, že v dobách velkých sociálních změn komunističtí vůdci musí stále hlouběji poznávat myšlení a potřeby mas, a také přemýšlet nad otázkou, co je třeba podniknout, aby se masy naučily o svá práva bojovat. Zdokonalovat se v umění jít kupředu a stát se předvojem demokratických sil. Lze vyvodit, že pro vůdce strany jsou teoretické schopnosti, revoluční odhodlanost a smělost, úzké sepětí se stranou a lidem, víra v masy a ochota učit se z jejích zkušeností, mravním zákonem.

Logicky by se očekávalo, že komunistické strany, které nemají nic jiného než budoucnost doplněnou o řadu historických zkušeností, zvláště pokud si prošly čtyřicetiletým a víceletým obdobím snahy vybudovat socialistickou společnost, se budou se snažit upravovat cesty k této budoucnosti s přihlédnutím ke zkušenostem z minula. Jenže často opak bývá pravdou a skutečnost je velice často jiná. Na překvapení vědomí a jednání vedoucích činitelů mnohých komunistických a dělnických stran se rozhodly odloučit od učení Marxe a Lenina, a tím i od aktivizace komunistů za spravedlivý svět. Porážka socialismu ve východních evropských zemích a s tím i řady národně osvobozeneckých hnutí vedla k opětovným iluzím spojeným s šířením pseudo teorií, přeceňování a mnohdy idealizování kapitalismu. Otevřela dveře oportunismu a revizionismu. Zapomnělo se na práci Lenina "Dva kroky vzad a jeden krok v před" i na "Dětskou nemoc levičáctví". Občasné sliby lepší budoucnosti nemají být vybojovány, nýbrž jen trpělivě vyčkané. „Moderní" představitelé stran místo studia marxismu-leninismu pachtí po „moderních" výkladech světa, protože všechno, co by mohli o něm říci marxisté, bylo by jen „dogma". Nepřijde jim na um, že táto výtka je již sama o sobě dogma, neboli prázdným tlachem. Tak se pod záminkou zaostalosti odpravují vědecké zásady a komunistické přesvědčení. Inspiraci, poučení a východiska však ne musíme hledat jen u Vladimíra Iljiče Lenina. Nalezneme ji i u řady jiných představitelů dělnického hnutí po celém světě, v České republice u Klementa Gottwalda a jeho snahy o specifickou cestu lidově demokratickou k socialismu, u Ho Či Mina a boji Vietnamského lidu proti kolonializmu, sjednocení a socialismus. Inspirativní je cesta Kuby, Číny a dnes i třeba Nepálu.

Kritizovat není pomlouvat: kritizovat je funkce vědecká. Jako příklad možno uvést tiskové materiály řady rádoby teoretiků, přešlapování řady evropských letcových stran, které se zřekly třídního pohledu na svět. V zájmu konformity jej vyměnily za koexistenci a oj za sociálně spravedlivou společnost v lůně kapitalizmu. Základním problémem je, že přistupují k popírání existence socialismu, přejímají jeho buržoazní kritiku a nejsou schopny svést boj s antikomunismem tak, aby jim lidé rozuměli. Jejich mimořádná aktuálnost byla podepřena lží, podle které zlí dogmatici nechtějí pochopit, že příští socialismus půjde výš než „reálný socialismus", zatímco pravda je taková, že pouze k tomu dodávají, že zákonitě půjde výš, avšak že půjde jeho směrem. Vady těchto „teorií" se postupně stávají zřejmé. Komunisty již tolik neokouzlují, a vzletné „tlachání" vysvětlují slabostí myšlení „moderních teoretiků".

Politický kartel mezi komunistickými a dělnickými stranami a reformisty by vedl v praxi k všeobecnému zmatení, neboť by přispěla k rozmazávání hranic mezi levici a pravici. Smíšeně užívaný koaliční potenciál – zbavený ideového rozměru – by vedl nutně k odcizení oficiální stranické politiky od strany. Postupně by rétorika profesionálních politiků ještě víc než nyní vedla pod znamením „kompromisů" k zakrytí osobních a skupinových zájmů. Komunisté by se prostě "přizpůsobili". Proto ona filozofie "členů teoretického zázemí" : prý názor jednotlivce je víc než názor kolektivního vedení.

Skutečnost je taková, že mnozí komunisté dnes jako by už nebyli schopní obnovy socialismu, jako by v temnotách západní „civilizace" pozbyli paměti a tápali slepě v labyrintu starostlivého, téměř nerozlišitelného od různých pro-systémových hnutí a srocení zaslepenců světa. Ne, frázemi nelze vystihnout realitu úplně. Pomoci frází lze vystihnout jen to, co je na povrchu, nikoli co je uvnitř. A to je pro teoretika málo. Nebylo by snad na vadu ani to, aby se místo dlouhého meditování o dílčích otázkách, raději zamyslel nad hlavními charakteristikami současného kapitalismu - se vším, co v něm právě začíná, i se vším, co v něm právě zaniká.

Nezbývá, než se znovu zamýšlet nad východiskem. Od kontrarevoluce uplynuly dvě tři desítky let, nastávají nové otázky a problémy. Stávají se zřetelnějšími omyly. A přitom hlavní vězí v nepochopení, že kapitalismus stárne, chátrá, poddává se síle času. Za této situace komunistům zbývá povinnost vytrhávat ze svého prostředí věčně přizpůsobivou rmuť života v nespočetných proměnách zbabělosti a licoměrnosti. V řadě zemí však socialismus nebyl poražen a prokázal svou životaschopnost.

Na tomto pozadí se jasněji vykresluje ponaučení: chce-li strana získat ve společnosti autoritu, musí být příkladem boje za spravedlnost, za naplnění svých ideálů, a nikoli nápodobou reformistických stran a hnutí. Nelze se soustřeďovat jen na volební klání a rezignovat na trvalou práci s lidmi. Dějiny si ztropily takový žert, že jestliže před kontrarevoluci marxismus falšovali západní reakční ideologové, po ní to samé provádějí komunističtí reformisté. Právě ony jsou oním krtkem, kdo podkopávají ideovou jednotu, akceschopnost, vnášejí do stranických řad maloburžoazní bezcharakternost a propastnou bezmyšlenkovitost. Taková strana si nemůže dělat nárok na vážnější autoritu a vliv mezi veřejností.

Odkaz osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina je proto stále živý.

29. 4. 2020  Stanislav Grospič