Vzpomínky a souvislosti

Osvobození

Bylo to v polovině února 1945. Tehdy na východě skončila »budapešťská operace« a dva nálety doslova smetly z mapy Drážďany. Můj otec a má matka a jejich přátelé zničení Drážďan Němcům přáli. Mně bylo sedm a ještě jsem si nehrál na vojáky. Nepřál jsem si tedy nic. Jen jsem musel psát svůj úkol, který jsem dostal ze školy. »Takhle se psací písmena nepíší a ‚u‘ už vůbec ne,« dostal jsem pohlavek – maminka byla od rány – a musel jsem psát znovu. A pak to přišlo. Zvuk sirény jsme znali. Někdy jsme při ní šli do sklepa, většinou však nikoli. Nebyli jsme přece Němci, nás Anglo-Američané bombardovat nebudou, mysleli si všichni. Proto jsem dál smolil své a a u.

Otec stojící poblíž okna se díval na oblohu a zdálo se mu, že je zase zbytečné se skrýt. Jenže nebylo. Po chvíli se nad Prahou objevily letecké svazy. A za chvíli začaly padat bomby. Maminka nedbajíc, že jsem nedopsal své cvičení, mě popadla a odtáhla do koupelny a nevím proč, strčila do vany, kde nebyla voda. Mezitím výbuch za výbuchem otřásal i naším domem. Začal jsem křičet, slzy mně prý tekly po tváři a nebyl jsem k utišení. Když všechno skončilo, já stále plakal, chvěl se strachem a ani nechtěl odejít z koupelny. Když mě přece jen dostala ven, uviděli jsme spoušť. Otec stál mezi sklem z okna rozsetým po celé ploše kuchyně. Tlaková vlna, bydleli jsme v Římské ulici u rozhlasu, proměnila skleněnou tabuli ve sněhové lesknoucí se vločky, které pokrývaly všechno.

Vyhlédli jsme z okna. Pod námi hořelo. Jen sto padesát dvě stě metrů jsme byli od smrti. Když jsme pak, po mém dlouhém uklidňování, vyšli na ulici, ocitli jsme se v infernu. V ulici Schwerinově, tedy Vinohradské, hořelo několik domů. Ten den zahynulo 701 lidí a 1184 bylo zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga). Bez přístřeší zůstalo 11 tisíc Pražanů.

A důvod? Přestože americká oficiální místa několikrát vyjádřila politování nad bombardováním, nepodařilo se prokázat, zda šlo o nedopatření (kvůli špatné viditelnosti a poruše na radiolokátoru hlavního navigátora letecké formace), anebo o přímý rozkaz…

Druhý den po náletu navečer jsme si šli s rodiči prohlédnout tu spoušť, kterou způsobila zcela zbytečně americká letadla. Zásah dostalo nejen několik domů na Schwerinově – Vinohradské třídě, ale i v Blanické ulici. Jedna ze škol Na Smetance prakticky přestala existovat, Raisova škola, kde spisovatel býval ředitelem, ztratila část tříd, které zničila puma a v Budečské, kde jsem měl brzy bydlet, dům, kde jsem měl mít svůj pokojík, měl zcela zničená horní patra a v nich zahynula celá jedna rodina. Ne všude nás nechali se přiblížit. Dokonce ani do Budečské jsme nesměli vstoupit. Maminka mě držela za ruku, abych snad neudělal něco neprozřetelného a zamířili jsme k Vltavě, kde, jak se zřejmě rodiče dozvěděli, přestal existovat dokonce starodávný emauzský kostel. Zdáli jsme viděli starou synagogu, jež stále ještě hořela, a přes Bělehradskou zamířili tedy na Albertov. Kupodivu střed naší čtvrti jako by se bombardování vyhnul. Až od Apolináře jsme mohli spatřit novou spoušť. Stále ještě hořel klášter Na Slovanech, zasažený Palackého most jsme neviděli. Lidé, stejně jako my, mířili směrem dolů na Albertov, kde byly budovy univerzitních nemocnic. Šli jsme tedy také tímto směrem. Před jednou budovou stálo však velké množství tlačících se Pražanů. Nezakrytá okna do místnosti hluboko pod úrovní ulice otevírala děsivý pohled. Sem byli sváženi mrtví po bombardování a přikrýváni jen bílou plachtou. Protlačil jsem se dopředu, nic jsem nechápal. Jen to, že maminka, která pochopila, oč tu jde, mě chytila za rukáv a odtáhla pryč. Ptal jsem se, co to tam vlastně bylo. »To nic, to se nás netýká.« Tehdy mně to stačilo. Dnes vím, že jsme mohli být mezi těmi tam dole, protože bomby dopadající v našem okolí vybuchovaly dvě stě, nejvýše tři sta metrů vzdušnou čarou od nás…

Zkušenost s plačícím klukem vedla mé rodiče k rozhodnutí odvézt mě, než to všechno přejde, k babičce do Tmáně u Zlonic. Zlonice – připomínám – jsou místem, kde kus svého mládí prožil Antonín Dvořák, kde chodil do školy slavný pěvec Lev, kde podle návrhu Kiliána Dientzenhofera byl postaven kostel a domek pro přestárlé, kde farářoval kronikář Václav Hájek. Tady jsem tedy měl v klidu přečkat válku. Jenže čas letěl, další bomby dopadaly zbytečně na naše města, a dokonce i na Prahu, Berlín byl obklíčen a nakonec i dobyt a sebevraždu spáchal samotný vůdce tisícileté říše Adolf Hitler.

Jenže v Praze se bojovalo. Byl 5. květen. Bydleli jsme za rohem u rozhlasu a moji rodiče tam byli. Jak se s nimi spojit? Nešlo to. Buď byly přerušeny spoje, anebo vzkaz, aby přišli k telefonu – sami jsme telefon neměli – neměl kdo doručit. Tehdy mít »rádio« nebylo pravidlem a ve vesnici ho mělo jen několik majetnějších.

Pro babičku to byla ovšem jediná spojnice s mými rodiči. Snad proto od poledne pátého května stála pod oknem sousedovic domu a poslouchala každou zprávu a zprávičku o tom, co se dělo u rozhlasu, kde žili moji rodiče. Já si tu zatím s kluky a holkami klidně hrával a vůbec nevěnoval pozornost dění tam daleko, kde možná táta s mámou už třeba ani nejsou mezi živými.

Živi byli, ale babička měla pravdu, když se o ně bála. Hned pátého otec s několika dalšími muži z okolí a strážníky, kteří přijeli z Bartolomějské, kde vzniklo jedno z center odporu, se snažili dostat do budovy rozhlasu. Skupina, v níž byl, se pokusila, jak později vyprávěl, dostat dovnitř přes jeden ze sousedních domů. Měli málo zbraní. Našly se nějaké, ale nezbyly na každého. Tatínek získal pancéřovou pěst a s ní šel s ostatními. Pod vedením jednoho důstojníka, jenž později byl nedaleko v ulici zastřelen, vnikli do onoho sousedního domu a pokusili se prokopat v jednom patře do stejného podlaží rozhlasové budovy. Venku zatím stále probíhal boj a umírali lidé. Tím prvním padlým byl strážník s příznačným jménem – Svoboda. A tatínkova skupina? Do budovy se dostala. Byla však prý pomalejší než ti, co postupovali předem.

A devátého ráno? Onoho devátého, kdy maminka s tátou už možná s natrhaným šeříkem v sadu pod hlavním nádražím vítali rudoarmějce, já…

Co já? Brzy ráno devátého mě probudila babička. Nařídila »vstávej« a já vstal. Nevěděl jsem, co se děje. Před našimi okny na návsi byl však velký shluk lidí. Neviděl jsem nic. Jen jakási divná celokovová vozidla. S babičkou, aniž jsme snídali, jsem vyběhl ven. Tam byl již děda a s ním snad celá vesnice. U potoka stál poškozený německý nákladní automobil, kus mostního ohrazení bylo zničeno a kolem nás směrem na Prahu jel tank za tankem a občas některý z tankistů hodil mezi nás čokoládu anebo konzervu vojenského jídla. My kluci se brzy na darované vrhli a nelítostně se tahali o poklad, jenž byl v této době pro nás skutečně pokladem.

Pak jeden tank zastavil. Vojáci v uniformách, které jsme neznali, ale kteří mluvili řečí, jež se nám zdála blízká, žádali vodu. Dostali ji, dokonce i mléko. A tehdy se jeden z tankistů zastavil u mne, usmál se a vyzvedl mě na tank. Byl jsem v sedmém nebi. Všichni kluci a holky mohli závidět. Dodal, když se obrátil k babičce: »Doma mám také takového« a pohladil mě po tváři.

Pak se vydali dál na svou cestu směrem ku Praze, aby tady pro ně možná skončila válka.

Později jsme se dozvěděli, že jedna nacistická jednotka se pokusila přehradit tankům cestu střelbou z malého lesíku, jenž byl nad naší vesnicí. Ti nacisté padli všichni. Svůj zbytečný boj prohráli. Tanky rudoarmějců zadržet nemohli. Stálo to ale i život jednoho z tankistů. Já to začal chápat, až prošlo ještě mnoho času a už jsem mohl dát kytičku k pomníčku se jménem rudoarmějce, nedaleko místa tohoto snad posledního střetu tankistů s nacisty.

 

Když jsem o několik dnů později ve škole na Mírovém náměstí usedl do své školní lavice, pamatuji na první náš úkol, který nám uložila naše paní učitelka. Bylo to namalovat sovětskou a americkou vlajku. Ta sovětská, jak symbolické, byla vlevo a americkou jsme zobrazili napravo…

Jaroslav KOJZAR

4. 5. 2020  Jaroslav KOJZAR