Druhá světová… trocha rekapitulace

Druhá světová válka představuje největší válečný konflikt v historii lidstva. Jeho kořeny je nutno hledat v předcházejícím celosvětovém konfliktu – první světové válce, po níž vítězové stanovili ve Versailleské smlouvě velmi tvrdé podmínky pro poražené, aniž by zajistili s dostatečnou rázností a vojenskou silou dohled nad jejich plněním. Významnou roli v procesu rozbíjení křehkého míru hrály faktory jako postupně se projevující slabost hlavních evropských vítězů Francie a Spojeného království, nezájem Spojených států o větší angažmá v evropských záležitostech, nestabilita vzniklá kvůli celosvětové hospodářské krizi, řada národnostních třenic na území nově vzniklých států (Polsko, Československo, Jugoslávie) a snaha poražených z první světové války (Německa, Maďarska) o odvetu. K tomu se přidala snaha Japonska a Itálie o další územní a strategické zisky. Výsledkem bylo nové celosvětové vojenské střetnutí, ještě ničivější než to předchozí.

V prvé polovině 20. století se světem přehnaly dvě světové války, dvě katastrofy apokalyptických rozměrů. První světová vílka skončila v roce 1918 porážkou Německa, Rakousko-Uherska, Osmanské říše a jejich spojenců. Během ní zemřelo 10 milionů vojáků, 20 milionů jich bylo zraněno a civilní ztráty se odhadují na sedm milionů mrtvých. Válka způsobila gigantické materiální škody, které si později vyžádaly obrovské prostředky na rekonstrukci. V meziválečném období se dále prohloubil a vyostřil základní rozpor kapitalismu, který vyvrcholil krachem na burze v New Yorku v říjnu 1929. Krach předznamenal vznik celosvětové Velké hospodářské krize a dle řady renomovaných ekonomů tato krize ve svých negativech co do rozsahu a důsledků nebyla dosud překonána.

Došlo k obrovské inflaci a katastrofálnímu zbídačování obyvatelstva, sociálním nepokojům a hladovým bouřím, které byly vládnoucí mocí potlačeny i za cenu střelby do pokojných demonstrantů a stovek mrtvých. Československo nevyjímaje. Desítky milionů nezaměstnaných hledaly východiska z krize. Našly je, bohužel, v totalitárních teoriích, v ideách fašismu a nacionalismu, v militarizaci ekonomiky a válečných výbojích. Vznikla řada totalitních politických uskupení, totalitních států a diktatur, profašistických států, např. v Itálii, Německu, Španělsku, Portugalsku, v pobaltských republikách, Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii či Slovensku.

Významnou roli v meziválečném období měla sehrát Společnost národů, kdy podepsáním Versailleské mírové smlouvy v roce 1919 došlo k faktickému vytvoření této organizace. Jejím úkolem byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Společnost národů však nedokázala zabránit nástupu reakčních sil, ani přípravě na novou válku a už vůbec ne jí zabránit. Německo a Japonsko ze Společnosti národů vystoupily v roce 1933, Itálie v roce 1937. Sovětský svaz, který předložil řadu návrhů na řešení kolektivní bezpečnosti v Evropě, byl jako jediný vyloučen v roce 1939. Formálně byla rozpuštěna v dubnu 1946. V roce 1928 byl uzavřen tzv. Briand-Kellogův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedení útočné války.

Jedním z důsledků první světové války v Německu byla idea, že armáda Německa válku neprohrála, ale byla zrazena vlastí. Tato takzvaná legenda o »ráně dýkou do zad« zapustila silné kořeny. Za hlavního viníka všech obtíží byli extrémními silami označováni »strůjci Versailles«, marxisté, pacifisté a Židé. Vysoké reparace, které muselo Německo zaplatit vítězným mocnostem, měly katastrofální dopad na ekonomiku a život obyčejných Němců. Reparace v tehdejší době stanovily astronomickou částku 269 miliard zlatých marek, což je ekvivalent 100 tisíc tun zlata. Poslední splátka proběhla v říjnu 2010, tj. 102 let od konce války.

Ve dvacátých letech 20. století se v Itálii zrodilo fašistické hnutí v čele s Benito Mussolinim. Patří sem i Mein Kampf (Můj boj) Adolfa Hitlera, který se z vězně za neúspěšný pokus o fašistický puč v roce 1923 vyhoupl do čela německé nacistické strany a v roce 1933 se stal říšským kancléřem. Tou dobou na Dálném východě imperialistické Japonsko zahájilo svou expanzivní politiku. Vedení těchto států a postupem času i dalších se tak dostalo do rukou nejagresivnějších a nejreakčnějších sil.

Vznik nových vazeb

V podmínkách ostrého třídního boje se sjednotily fašistické síly. V říjnu 1936 Německo a Itálie uzavřely pakt označený jako Osa Berlín-Řím. V listopadu podepisuje Německo s Japonskem Pakt proti Kominterně (Komunistické internacionále), v roce 1937 se k němu připojují Itálie a Maďarsko.

Vzniklo seskupení i hlavních kapitalistických států USA, Anglie a Francie, z nichž každý se snažil domluvit z Německem. Reálnější výsledky jejich politiky se projevily až v průběhu druhé světové války.

Ve třicátých letech byla fašistickým Německem podepsána řada mezinárodních dohod a smluv. První byl německo-polský pakt o neútočení, známý jako Pakt Pilsudski-Hitler z roku 1934, anglo-německá námořní dohoda z roku 1935, anglo-německá deklarace o nenapadení podepsaná Chamberlainem a Hitlerem 30. 9. 1938, mnichovská dohoda z 30. září 1938 podepsaná Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem, smlouva z 22. března 1939 podepsaná v Berlíně ministry zahraničí Litvy a Německa (připojení Klajpedy k Říši), dohoda o neútočení mezi Německem a Lotyšskem ze 7. června 1939, a poslední byla smlouva o neútočení, tzv. pakt Molotov–Ribbentrop, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939.

Dne 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán trojstranný pakt mezi Německem, Itálií a Japonskem, který byl namířen přímo proti Sovětskému svazu. Postupně se k paktu připojily Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko a Finsko.

Začátek agresí

Druhá polovina třicátých let byla charakterizována rychlým nástupem fašistické a imperialistické agrese. V roce 1935 napadla Itálie Habeš (Etiopii). V roce 1936 Německo a Itálie vojensky intervenovaly ve Španělsku a podporovaly generála Franka a jeho pučisty v občanské válce, která trvala až do porážky republikánské armády v roce 1939. Na Dálném východě pokračovala agrese Japonska proti Číně, kdy po mukdenském incidentu v roce 1931 obsadilo Mandžusko v severovýchodní Číně, které přeměnilo ve svůj loutkový stát. V roce 1937 japonská agrese pokračovala s cílem okupovat celou Čínu. V květnu 1939 Japonsko vtrhlo na území Mongolské republiky v oblasti Chalchyn-golu, odkud je vytlačila Rudá armáda a vojska Mongolska pod velením budoucího maršála SSSR Žukova.

Válečný požár se začal nezadržitelně šířit světem. V březnu 1938 následoval anšlus Rakouska fašistickým Německem a o rok později okupace zbytku okleštěného Československa a vznik protektorátu Čechy a Morava. V dubnu 1939 italská vojska vtrhla do Albánie. Stín fašismu se pomalu plížil a visel nad národy v Evropě, Asii a Africe.

Válka

Druhá světová válka začala 1. září 1939 napadením Polska Německem (3. září vyhlásily Německu válku Anglie a Francie, která vešla do dějin jako »podivná válka« – Sitzkrieg). Po nich následovala okupace dalších zemí Evropy: Francie, Belgie, Nizozemí, Jugoslávie, Řecka, Dánska, Norska, letecká válka s Anglií a 22. června 1941 věrolomné napadení Sovětského svazu vojsky nacistického Německa a jeho satelitů – plán Barbarossa. Pro sovětský lid začala Velká vlastenecká válka nebo Svatá válka. Toto datum se stalo přelomovým bodem v průběhu druhé světové války. V prosinci 1941 Japonsko napadlo námořní základnu USA v Pearl Harboru a do války oficiálně vstoupily Spojené státy.

Válka proti fašistickému Německu a jeho souputníkům v Evropě a Asii byla válkou spravedlivou, za svobodu národů, za mír a mírové soužití národů ve světě, ale také bojem o holou existenci před plánovaným vyhlazením celých sociálních skupin – především Židů, Slovanů, Romů a dalších. Nejvýznamnější roli v rodící se antihitlerovské koalici sehrály Sovětský svaz (Svaz sovětských socialistických republik, SSSR) a Spojené státy americké.

Závěry a důsledky tohoto gigantického střetu byly kolosální! Druhá světová válka svým rozsahem a úporností, množstvím lidí v ní zapojených, množstvím a kvalitou nasazené bojové techniky, obrovskými lidskými ztrátami a materiální devastací převážila všechny doposud vedené války. Trvala šest dlouhých let a vtáhla do svého soukolí většinu států světa.

V první světové válce 1914-1918 se do válečného dění zapojilo 36 států s celkovým počtem jedné miliardy obyvatel, ve druhé světové válce 1939-1945 to bylo 61 států a jedna miliarda a 700 milionů obyvatel. Na podporu válečného úsilí se zapojily gigantické výrobní síly. Stovky tisíc výrobních podniků. Stovky milionů pracujících vyráběly letadla, tanky, děla, ponorky, válečná plavidla, kulomety, pušky, miliardy nábojů a další smrtící nástroje a prostředky k likvidaci lidí a válečné techniky.

Bojové operace druhé světové války probíhaly na třech kontinentech – v Evropě, Asii a Africe (částečně v Antarktidě) a arénou bojů se stalo území 40 států. Hlavní role byla přisouzena Evropě a rozhodující frontovou linií bojů byla sovětsko-německá fronta od Murmansku až po Černé moře, v délce přes 3000 kilometrů.

Vojenská uskupení na obou stranách válečného konfliktu dosáhla gigantických rozměrů. Jestliže v letech 1914-1918 bylo do armády a námořnictva zmobilizováno 70 milionů lidí, tak v období 1939-1945 již 110 milionů. Ještě názornější příklad je v zapojení bojové techniky a výzbroje. V období první světové války šest států – USA, Anglie, Německo, Francie, Itálie a Rusko – vyrobilo kolem 9000 letadel, přes 9000 tanků a kolem 140 tisíc dalších zbraní. Ve druhé světové válce USA, Anglie, Německo, Itálie za období 1939-1945 a SSSR za období 1941-1945 vyprodukovaly 495 800 bojových letadel, 279 800 tanků a samohybných děl, 1 758 900 dalších zbraní. Přitom účinnost, ničivá palebná síla a schopnost rychle manévrovat vojsky a technikou vzrostla mnohonásobně.

Rozhodující roli ve střetu na evropském bojišti měl Sovětský svaz a jeho Rudá armáda. Právě zde v období 1941-1945 působily rozhodující síly německé armády. V průběhu tří let působily na sovětsko-německé frontě dvě třetiny všech uskupení, které mělo tehdy fašistické Německo k dispozici. To představovalo od 153 do 201 fašistických divizí (70 až 63,2 procenta).

Do agrese proti SSSR se zapojily i další země nacistického bloku – Slovensko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Finsko, Bulharsko a dokonce i maličká Albánie. Ve wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze Španělska (Modrá divize), Švédska, Norska a Portugalska. Kromě toho bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyšska, Dánska, Norska, Holandska a Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. Kolaboranti, kteří se podíleli na genocidě vlastních národů, byli po válce vlastními soudy odsuzováni buď k trestu smrti, nebo k dlouhodobým trestům.

Proti americko-anglickým vojskům v tomto období působilo od dvou do 19,5 německých a fašistických divizí. Po otevření druhé fronty v západní Evropě v červnu 1944 výrazně vzrostl počet divizí wehrmachtu na západní frontě. Toto opatření ale nezmenšilo zásadní, rozhodující roli sovětsko-německé fronty.

Proti Rudé armádě v červnu 1944 působilo 181,5 německých divizí a 58 divizí jeho satelitů. Proti americkým a anglickým vojskům v tomto období působilo 80 německých divizí. Před závěrečným útokem sovětských vojsk v roce 1945 stálo 179 německých divizí a 16,5 divizí maďarských. Americko-anglickým vojskům vzdorovalo 107 německých divizí.

Zásadní byla východní fronta

Zásadní vývoj pro druhou světovou válku na evropském bojišti měla jednoznačně východní, sovětsko-německá fronta, protože zde v celém průběhu války bojovalo největší uskupení německých vojsk a jeho fašistických spojenců, a to i po otevření druhé fronty v červnu 1944.

Považuji za korektní připomenout spolupráci a materiální pomoc především Spojených států v prvních letech Velké vlastenecké války formou dodávek na základě tzv. Zákona o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), který na návrh amerického prezidenta Roosevelta přijal Kongres USA 11. března 1941. Pomoc obdržely např. Anglie a Francie, Sovětský svaz, Čankajškova Čína a další spojenci. Československo obdrželo pomoc ve výši 600 milionů dolarů. Čerpání probíhalo od března 1941 do 20. září 1945. Platilo se především zlatem.

Jednotlivé prameny se v přesných počtech celkových dodávek do SSSR liší, ale přibližně bylo celkové množství zbraní a materiálu následující: více než 400 000 džípů a nákladních automobilů, asi 13 000 obrněných vozidel (cca 7000 tanků), 11 400 letadel, 35 000 motocyklů, 131 633 ks automatických zbraní, 12 997 ks pistolí, 350 000 tun výbušnin, 90 nákladních lodí, 15 417 000 párů vojenských bot, 622 100 tun kolejnic (56,5 % z produkce SSSR), 2000 lokomotiv. Dále bylo dodáno 11 000 železničních vozů, ale pouze v okupovaném území SSSR bylo ztraceno či poškozeno 428 000 vozů. Celkový vozový park SSSR před válkou dosáhl počtu 600 tisíc vozů. Dále bylo dodáno palivo, prostředky pro spojení, chemické prostředky, barevné kovy, potraviny apod. Je nutno uvést, že podstatná část dodávek do Sovětského svazu přicházela právě v období nejtěžších bojů v prvních letech války. Pokud porovnáme dodávku lend-leasu k produkci Sovětského svazu, tak představuje u dělostřelectva všech ráží 1,9 %, u tanků 7 %, u bojových letounů 13 % a u automobilů v roce 1943 5,4 % a v roce 1944 pak 19 %. Vezmeme-li v úvahu celkový objem všech dodávek spojenců, tak představoval kolem 4 % sovětské válečné výroby.

Důsledky drtivé porážky

Drtivá porážka fašistických vojsk před Moskvou, u Stalingradu a v Kurském oblouku definitivně otřásla hitlerovskou vojenskou mašinérií a Rudá armáda se definitivně chopila strategické iniciativy a udržela si ji až do Berlína, do konce války.

Rudá armáda v průběhu války zničila, vzala do zajetí nebo rozbila 506,5 německých divizí. To představuje více než trojnásobek pozemních sil, kterými fašisté napadli Sovětský svaz. Kromě nich rozdrtila 100 divizí satelitů Německa. V srpnu 1945 za pouhých 24 dnů zcela zničila milionovou japonskou Kvantunskou armádu.

Spojenci zničili v západní Evropě, severní Africe a Itálii 176 divizí. Na sovětsko-německé frontě byla zničena také podstatná část vojenské techniky protivníka – 75 procent celkových ztrát tanků a útočných děl, přes 75 procent letectva, 74 procent dělostřelectva. Německo přišlo o 10 milionů lidí, což představuje 3/4 celkových německých ztrát ve druhé světové válce. Fašistická Itálie ztratila 500 tisíc lidí.

Není proto divu, že státy zapojené do válečných operací druhé světové války přinesly kolosální lidské oběti, materiální ztráty a škody. Podle posledních údajů celkové ztráty na životech způsobené druhou světovou válkou představují více než 72 milionů lidí, z toho Spojenci ztratili 61 milionů lidí, státy Osy 11 milionů. Civilní oběti představují 47 milionů, včetně asi 20 milionů lidí, kteří zemřeli během války v důsledku hladu a nemocí. Vojenské ztráty představují asi 25 milionů, včetně pěti milionů válečných zajatců. V německých koncentračních táborech bylo vězněno na 18 milionů lidí z evropských států, z toho 11 milionů lidí bylo ubito či umučeno.

Největší ztráty přitom nesl Sovětský svaz, až 27 milionů sovětských synů a dcer, kteří zahynuli se zbraní v ruce, v období blokády měst a v důsledku bombardování, umučených a zabitých hitlerovci na okupovaných územích Sovětského svazu a v koncentračních táborech. Fašisté srovnali se zemí 1710 sovětských měst, přes 70 000 vesnic, 32 000 průmyslových závodů, 98 000 zemědělských družstev (kolchozů) a 1876 státních statků (sovchozů). Zničili 65 000 km železničních tratí, vyvezli nebo zničili 16 000 lokomotiv, 42 800 vagonů. Ve svém důsledku se národní produkt státu propadl o 30 procent. Celkové materiální ztráty Sovětského svazu byly vyčísleny sumou dva biliony 569 miliard rublů! To vše bylo důsledkem fašistickým režimem uplatňované tzv. teorie spálené země na okupovaných územích Sovětského svazu.

Nová reálná velmoc

Přestože Sovětský svaz nesl hlavní tíhu boje s fašismem, vyšel z války vítězně a posílen. Stal se novou, reálnou světovou velmocí, se kterou se musí počítat. Naopak drtivá porážka fašistického Německa a militantního Japonska měla velký mezinárodní dopad a na desítky let zamezila vzniku dalšího světového konfliktu. Nezabránila však vzniku desítek válečných konfliktů a genocid lokálního charakteru, které přetrvávají i počátkem 21. století.

Výsledky druhé světové války, potvrzené vítěznými světovými velmocemi na konferenci v Jaltě a následně v Postupimi v roce 1945, na celá desetiletí, až do současnosti, stanovily nové geopolitické rozložení sil ve světě a vznik dvou supervelmocí, silných globálních hráčů na světové scéně – USA a SSSR. Ale to je již jiná kapitola.

Česká republika (Československo) se jako jedna z prvních stala obětí nacistického Německa. Proto si u příležitosti 75. výročí ukončení druhé světové války v Evropě připomeňme potupnou mnichovskou dohodu ze září 1938, kde nás »spojenci« Anglie a Francie předhodili Hitlerovi, v zájmu zachování míru v Evropě, jako kost psovi, a to za aktivního přispění fašistické Itálie. Národní tragédie pak byla završena rozbitím společného státu Čechů, Slováků, Rusínů a dalších národností tehdejšího Československa, v březnu 1939 vyhlášením samostatného klerofašistického Slovenského státu a okupací zbytků okleštěného českého státu vojsky hitlerovského Německa. Svůj kus území si na několik měsíců urvalo Polsko a Maďarsko. Pro občany ČR tak druhá světová válka nezačala de iure 1. září 1939 napadením Polska, ale de facto již 30. září 1938 podpisem násilné, cynické a loupežné mnichovské dohody s následnou okupací příhraničních oblastí republiky německým wehrmachtem.

Vítězství nad fašistickým Německem a jeho satelity bylo společným úsilím států antifašistické koalice, kam od počátku patřilo i Československo, a národů bojujících proti okupantům a jejich nohsledům.

V rámci své osvobozovací mise v průběhu druhé světové války osvobodila Stalinem vedená Rudá armáda zcela, nebo částečně Československo, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávii, Maďarsko, Norsko, Polsko, Rakousko a Rumunsko.

Také na osvobozování Československa měla hlavní podíl Rudá armáda, ale podílely se i další spojenecké armády – USA v jižních a západních Čechách, rumunská armáda a rovněž 1. československý armádní sbor v SSSR pod vedením generála Ludvíka Svobody. Tankisté sboru se jako první probili do Ostravy 30. dubna 1945.

Toto vítězství stálo československý národ 360 tisíc lidských obětí. Na území Československa za osvobození položilo své životy 144 tisíc vojáků Rudé armády, 33 tisíc vojáků rumunské armády, 180 příslušníků americké armády a 79 příslušníků polské armády. Z československého armádního sboru založeného v Buzuluku padlo při osvobozování naší vlasti přes 3500 vojáků.

Ať se to někomu líbí nebo ne, mezi rozhodující odpůrce a bojovníky proti fašismu na všech frontách před i během druhé světové války patřili komunisté. Proto rychle rostly i jejich řady v řadě zemí. Jestliže v roce 1939 bylo v komunistických stranách organizováno kolem čtyř milionů členů, pak v roce 1945 počet členů dosáhl 20 milionů. A to přes těžké ztráty, které komunisté utrpěli v bojích s fašismem. Jen Komunistická strana Československa (KSČ) v období od roku 1939 do roku 1945 přišla o 33 tisíc členů, kteří zahynuli v bojích s fašismem na všech bojištích války, v týlu nepřítele, zahynuli v koncentračních táborech, v domácím i zahraničním odboji, byli umučeni a zastřeleni za protinacistický odboj.

Nezaprodat a nezradit

Čím více se vzdalujeme od konce druhé světové války, tím více ubývá přímých účastníků a svědků této tragédie. Tím více se některé síly a jednotlivci snaží zmenšit roli vítězů a obětí a bagatelizovat roli fašistů, nacistů, příslušníků SS a jejich pohrobků. Připomeňme si události kolem přemalování tanku na růžovo v Praze, odstranění pamětních desek osvoboditelům i sochy maršála Koněva, vytvoření pomníku vlasovcům apod. V řadě zemí opět zdvihají hlavy neofašisté, veřejně se scházejí bývalí příslušníci SS a jsou jim stavěny pomníky. Do této kategorie se řadí usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, které přispívá k falzifikaci výsledků druhé světové války.

Pokud si připomínáme výročí ukončení druhé světové války, pak si tím připomínáme, že ti, kdo položili život za naši svobodu, mají právo po nás žádat, abychom ji nikdy nezaprodali a nezradili. Nezaprodat a nezradit znamená nezapomenout a chránit to, proč miliony lidí ve válce zemřely. Proto je potřeba, aby lidé znali historii této krvavé a nemilosrdné války, aby se díky znalostem a analýze minulosti nikdo již nedopustil tak hrozivého konfliktu a došlo tím k zabránění dalším světovým střetům, které se v současné době odehrávají. Nesmíme nikdy dopustit, aby se tak hrozivý a krvavý konflikt kdykoli opakoval.

Komunisté jsou a budou, společně s dalšími občany, důslednými zastánci historické pravdy o příčinách, průběhu i důsledcích druhé světové války, o šesti letech nacistické poroby, boje s okupanty i radosti z osvobození. Budou si každoročně připomínat tento významný okamžik našich novodobých dějin i v XXI. století!

Připomeňme si slova generála Ludvíka Svobody: »Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za jakou cenu velikého úsilí a velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.«

Vzdejme hold lidem, kteří během války aktivně vystoupili proti fašismu, bojovali a umírali, a mějme je vždy v naších srdcích. Předávejme toto poselství našim potomkům. Uctěme jejich památku!

Svatomír RECMAN, zastupitel Moravskoslezského kraje za KSČM

15. 5. 2020  Svatomír RECMAN