Anatomie zrady

Dvoudílný film České televize vzbudil rozpaky. »Zrada« je velmi tvrdé slovo. A pokusit se rozklíčovat, proč se člověk dostane z jedné pozice na druhou a ztratí své ideály, je nejednoduché. Máme své zkušenosti z doby polistopadové. Tehdy dokonce předseda vlády najednou »prozřel« a přestoupil na stranu vítězů. A stovky a stovky jiných, kteří byli na postech a rychle se jich vzdali, aby sáhli po postech nových. Proč však mohli »svou víru« tak najednou vyměnit? Protože ji nikdy skutečně neměli, protože se vezli »na této víře«, byla pro ně sociálním zabezpečením, uplatněním, mohli se dokonce postavit »mezi čelo proudu«, a když ten »proud« přestal být »proudem«, mohli přeskočit na jiný, třeba plynoucí úplně jinam. Jen tak můžeme pochopit cestu člověka od stoupence ideálů předmnichovské republiky k vykonavateli vůle okupantů, tedy Emanuela Moravce.

Když jsem oba díly »anatomie« pečlivě »odposlechl«, musel jsem si dát otázku, kam vlastně směřovali autoři, co bylo jejich cílem? Udělat sondu do myšlení zrádce a jako příklad si zvolit Emanuela Moravce? Anebo nějak se pokusit vysvětlit změnu v jeho nazírání? Či prostě jen natočit další »dobrodružný film«? Či dokonce Moravce tak trochu ospravedlnit? Vždyť přece »přešel« proto, že všichni se od něj odvrátili. A to po Mnichovu a v dalších už okupačních týdnech. Ztratil přece »kvůli svým názorům« práci, z armády byl propuštěn, mohl strádat a »strádal«. Neumět hospodařit s penězi, žít »na vysoké noze«, nad poměry, přece nebyl zločin. Stejně jako hloupost, nekázeň, nabubřelost, velikášství, nekázeň. Žít nad poměry se ovšem nevyplácí a Moravec žil nad poměry. Dokonce svým důstojnickým druhům dokazoval svou jistou nadřazenost. A to ne každý zapomíná.

Byl dobrým a známým publicistou. Byl přesvědčen o tom, že nad něj v oblasti vojenské publicistiky a zahraničních vztahů není. Jeho »erudice« si všiml dokonce sám Tomáš G. Masaryk a, aniž znal souvislosti (ostatně to bylo již v době jeho nemoci), inspiroval ho k napsání studie o československé armádě. To jistě mohlo vyvolat i závist. Svědčilo to však o jeho výjimečnosti? Nikoli. Jen o tom, že uměl sepsat to, co neuměli sepsat jiní. Nebyl totiž, jak se postupně ukazovalo, tak velký myslitel.

Zkusme se nad filmem trochu zamyslet. Opravdu, zkusme to...

Zamyšlení první

Zrada! Slovo, které udeří. A pokud je spojeno s nějakým jménem, pak běda zrádci. Je možné někoho jen tak obvinit? Jistě, je to možné. Rozšíří-li se okruh těch, kteří se k obvinění připojí, pak běda zrádci! S některými si to vypořádá nová státní nebo lidová moc, jiní se skryjí do pozadí a čekají, až vlna nenávisti přejde, další trpí, zvláště když se necítí vinni, a psychicky se skládají. Jsou tací, kteří ovšem svou zradu minulých ideálů povyšují na přednost. Ti první byli odsouzeni a někteří dokonce k nejvyšším trestům, pokud se dostali do rukou spravedlnosti a jejich jména dnes málokdo zná. Mám na mysli třeba protektorátního ministra Hrubého, generála Bláhu či novináře Krychtálka.

[o]

Ti druzí – ti skrývající se a klepající se při každém zazvonění u dveří – bojící se, aby se na jejich zradu nepřišlo, často přečkají složité doby a jejich činy se mohou ponořit do zapomnění. Ti třetí, i když jejich vina nebyla veliká a třeba jen nebyli schopni odporovat, často vyvozují i pro sebe velmi kruté závěry. Přitom jejich »zrada« vlastně nemusela být zradou, jen momentální zbabělostí. Ale jaký je rozdíl mezi zbabělostí a ústupem ze svých dosavadních zásad? I reakce okolí má bezesporu svůj vliv. Proto po skončení války si sáhl na život jeden z nejvýznamnějších českých historiků a jedna ze známých hereček. Neunesli tíhu »svého provinění« či reakci druhých.

Pak jsou tu čtvrtí. Ty známe z nedávna, kdy svou »uhlířskou víru« rázem pověsili na hřebík a přešli bez dlouhého čekání na stranu vítězů. O těch lze říci, že opravdu byli zrádci. Zradili ideu, kterou do té doby hájili. Jenže, jsem u již výše položené otázky. Věřili vůbec v onu ideu, když ji tak lehce mohli zradit? Nevezli se jen na její vlně, protože toužili po moci, po penězích, po ovacích, anebo to bylo »jen« pohodlné?

Je možné do některých z těchto »kolonek« zařadit Emanuela Moravce?

Zamyšlení druhé

Masarykovec? Benešovec? Byl jím Emanuel Moravec, nebo nebyl? V Rusku se prý postavil na stranu Gajdy, když šlo o odstranění Kolčaka. Byl za to později i vyšetřován. Zda za ním stál také v době, kdy právě Gajda byl na admirálově straně, není zcela jasné. Ale byl tam, kde Kolčak měl »svou říši«, a Gajda tehdy byl jedním z jeho velitelů. Tehdy tam teklo mnoho krve. Především bolševické.

Později, to už byl vojákem československé armády, psal své knihy či články podepsané jménem Stanislav Yester.

V knize, již napsal po promluvě s prezidentem Masarykem, Obrana národa, se už projevují jeho sklony »k tvrdé ruce«. Myšlenkově mu byl blízký italský fašismus. V řadě článků dokonce ani svůj obdiv k němu neskrýval. Zvláště se to projevilo v knize, kterou vydal v roce 1936 – v roce, kdy došlo k občanské válce ve Španělsku, na níž měli Italové lví podíl – Válečné možnosti i ve střední Evropě a válka v Habeši. Německo ovšem ve svých postojích nesnášel. Raději on, »odborník na válečnou vědu a mezinárodní situaci«, propagoval svazek ČSR s beckovským Polskem a Mussoliniho Itálií. To ho značně oddělovalo od peroutkovských publicistů.

Německo tedy rád neměl. Snad v tom hrála zkušenost z Velké války. Do jisté míry se názory blížil k »vlajkařům« (mimochodem těsně před okupací byl členem jejich vedení Karel Schwarzenberg, otec nedávného předsedy TOP 09). Byli pro něho však okrajovou záležitostí. Za války ovšem nebezpečným konkurentem, proto je nechal odstranit z cesty.

Proč se však zároveň stavěl na stranu Masaryka, který přece byl veskrze demokratem? A zdánlivě také na stranu Beneše? Protože jinak by se těžko dostával dopředu. Z obyčejného důstojníčka, který byl do Československé armády přijat jen proto, že přišel jako legionář z Východu, na konci republiky se stal plukovníkem dokonce přednášejícím na vysoké válečné v Praze. Z Ruska totiž přijel jako propuštěnec z armády, a to i vzhledem k jeho psychosomatickým problémům. Přesto mu jeho snažení generálské nárameníky nepřineslo.

Táhl s proudem a, až do doby pomnichovské, vyplácelo se mu to.

Zamyšlení třetí

Proč vlastně on, známý publicista, občasný komentátor Peroutkovy Budoucnosti a pravidelný komentátor Lidových novin, vojenský expert, který »okouzlil« i Masaryka, nebyl nikdy povýšen do hodnosti generála?

Souviselo to i s jeho osobními vlastnostmi. O nich se na generálním štábu, kde mnohé významné funkce ve třicátých letech zastávali velmi zásadoví generálové, vědělo.

Moravec totiž žil nad svoje poměry, i když měl vcelku dobrý plat. Měl mnohé pletky s nedospělými děvčaty – viz nejen výběr jeho manželek, ale i několik afér.

Měl stálý problém s penězi. Za svého zakarpatského působení byl dokonce vyšetřován pro zpronevěru. Zachránila ho zřejmě jeho legionářská minulost.

Bylo tu i jeho ne zcela »ortodoxní« chápání vojenských povinností. Bylo ho těžké řídit, ostatně nějaký ten předpis nebrával moc vážně. I v napjatých mnichovských dnech tomu tak bylo. Např. odejel od své znojemské jednotky do Prahy, aby osobně intervenoval u prezidenta Beneše, k čemuž ho neopravňovalo ani členství ve vojenském Výboru na obranu republiky.

Byl neřízenou střelou, která si myslela, že jí všechno projde, protože jeho »novinový hlas« mu skýtá dostatečnou ochranu. Proto, když dostal zákaz publikování, publikoval dál.

Velikášství dokazovalo však i to, že odmítl nabízené nižší funkce poté, co z té své musel odejít. Oprávněně se ovšem bránil nařčení, že je benešovec. To skutečně nebyl. Objevilo se to i ve filmu. Byly totiž dobře známy jeho velmi kritické články a výpady proti dr. Benešovi. Ostatně přílepek benešovec by tehdy bylo možno aplikovat na velkou část našich generálů. Důvod propuštění byl v jeho vlastnostech.

Zamyšlení čtvrté

Kdy vlastně si Moravce všimla nacistická tajná služba? Těžko říci. Jistě to bylo ještě před 15. březnem a možná i v době daleko před Mnichovem. Znala jeho slabůstky, jeho velikášství, jeho obdiv k italskému fašismu. Kdy mu nabídla spolupráci, zatím nevíme. Údajně teprve po březnu 1939 ho kontaktovala SD (Sicherheitsdienst – Bezpečnostní služba SS a NSDAP). Zda si spolupráce s ní byl stoprocentně vědom, či nikoli, nevíme. Jisté je, že tato spolupráce mu umožnila znovu se veřejně vyjadřovat. Tentokrát ovšem v jiné »tónině«. Byl také spolupracovníkem tiskového úseku Úřadu říšského protektora. Konečně byl tedy i finančně zabezpečen. Nacistům v této etapě šlo totiž o to, získat některého ze známějších komentátorů pro nacistické cíle a vydíratelný Moravec–Yester takovým vhodným typem byl. Brzy ho poslali na cestu po Německu, která v něm vyvolala nadšení. Ostatně fašistický způsob vládnutí odpovídal jeho názorům. Pořádek, Ordnung obdivoval. A to nejen na ulicích, ale i při spravování Říše. Byl tedy cestou po ní nadšen.

Sblížení s K. H. Frankem bych nepřeceňoval. To Heydrich byl autorem záměru dostat Moravce do vlády, byť Frank to mohl třeba i doporučit. Co však pro zastupujícího říšského protektora nebylo jeho nápadem, to nemělo moc nadějí na úspěch.

Ministr Moravec se ovšem činil. A nešlo jen o vytvoření Kuratoria, které přes záměr nikdy nedokázalo vstřebat do sebe všechnu naši mládež, ale i o jeho pronacistická vystoupení na tribunách i v tisku. Chtěl být viditelný a také se jím stal. Mnozí další, ať již Hrubý, Bienert, Bláha, Rychtermoc, Krejčí, se chovali podobně, a dokonce snad i někteří z nich více věřili v německou nadřazenost, ale neměli to štěstí, anebo spíše podlézavost a servilnost jako Moravec.

Zamyšlení páté

Je načase se zeptat: K čemu tento dvoudílný film? Může někdo být zrádcem myšlenek, v něž sám nevěřil? Může být jen dokladem toho, jak někteří pouze využívají proud ke svému prospěchu. Bylo cílem poněkud zmírnit náhled na Moravce a všechny ty, kteří s nacismem, ať již pod tlakem nebo bez něj, spolupracovali? Je omluvou pro spolupráci s dobyvateli, že se člověk dostal do složité osobní situace, byl bez práce a bez perspektiv, a tak »byl donucen« přijmout »záchranný kruh«? Má snad protektorátní ministr Moravec být novým Karlem Sabinou? Ten se přece stal dokonce konfidentem a vlastně tak zradil »českou myšlenku«. Jenže Sabina po odsouzení k trestu smrti za osmačtyřicátý rok a posléze po zmírnění trestu propuštěný, se ocitl doslova na dně. Jemu a jeho rodině z obavy před represemi nikdo »ani ruku nepodal«. Rodina hladověla. Podepsal či odsouhlasil skutečně spolupráci s rakouskou policií, ale nikoho neohrozil na životě, dokonce to, o čem informoval, nebylo, jak píše profesor Kočí ve své studii o Sabinovi, stoprocentně přesné a o některých věcech se nezmínil vůbec. Zradil ovšem sám sebe, své dílo, jak zdůrazňuje Julius Fučík ve svém zamyšlení nad Sabinou.

Moravec sice přišel po Mnichovu o vysoký plat, nemohl publikovat, ale neumíral, ani jeho rodina, hlady. Měl stále dost, aby přežil a mohl žít docela dobře.

Ani s »anatomií zrady« to není v jeho případě tak jednoduché. Může totiž zradit ten, kdo jen slouží a vůbec není stoupencem myšlenek, které navenek hlásá? Mám na mysli období předmnichovské republiky a její demokratičnost. Šlo mu o osobní profit, o »bohatě naplněný« život, o moc. Ani slovem »zrada« bych se v jeho případě neoháněl. Byl to »bezpáteřný člověk«, bez skrupulí, toužící po moci, dobrém bydlu a za něj byl ochoten prodat i své vlastní děti.

Mám také výhrady k leckterým historickým přešlapům filmu. Je jistě možné v »zájmu umělecké licence« leccos převyprávět jinak, než se stalo, anebo upravit. U životopisných filmů by se však neměli autoři uchýlit k nepravdám či iluzím.

K. H. Frank těžko mohl nad téměř umírajícím Heydrichem pošeptat někomu, jako byl »sluha« Moravec, slova o tom, že nyní jde o ně dva, a naznačit, že právě Moravec bude, nebo mohl by být, po Háchovi novým prezidentem. Na to byl Frank příliš opatrný. A hlavně Moravec se nikdy nemohl stát jeho důvěrníkem. K tomu by se nacionálně nadřazený sudetský Němec, jako byl Frank, nikdy nesnížil. Atd., atd.

Jaký to tedy byl film? O zradě asi nikoli. O profilu ministra Moravce? Je to možné. Ale to je skoro málo v době pětasedmdesátiletých připomínek osvobození. Spíš bych přijal nějakou novou Němou barikádu, nějaký dvoudílný film třeba o uvěznění O. Sekory a O. Nového za to, že se odmítli rozvést s neárijskými ženami, o osudu karikaturisty Bidla a francouzského básníka Desnose vězněných v Malé terezínské pevnosti...

Nevím, když tak o zmíněném dvoudílném filmu přemýšlím, nemohu si pomoci, ale napadá mě jediný závěr. Že šlo o další zbytečný pokus našich televizních tvůrců, ať již byl motivovaný jakýmkoli zadáním, a že prostředky na něj vynaložené mohly být využity účelněji. Tím, opakuji, nekritizuji výkony herců, ty byly velmi dobré. Film však zachránit nemohly.

Jaroslav KOJZAR

19. 5. 2020  Jaroslav KOJZAR