Rozhovor Haló novin s historikem docentem Jaroslavem Štraitem

I dnes se hraje s »legionářskou kartou«

O československých legionářích v Rusku se znovu mluví, staly se z nich jakési ikony současného režimu. Prý byli bojovníky proti »komunismu«. Vy jste se touto problematikou hodně zabýval. Vnímáte to také tak?

Historická interpretace působení čs. legií ve Velké válce se jeví jako sinusoida. Počátkem první republiky nekritický obdiv a posléze závist. Jeden z předních »mužů 28. října« Alois Rašín na smrtelné posteli označil atentátníka za neuspokojeného legionáře. Lidé jim záviděli státní službu na poště, dráze, teplé místo v úřadech, a dokonce v tabákové továrně. V době hospodářské krize závist budily trafiky a flašinety. Většinou šlo o zapálené vlastence a za německé okupace se stali předmětem ostré represe. Byli statečnými členy Obrany národa a zahraničních armád. Našel se i koukol typu Emanuela Moravce. Po únoru 1948 se o legiích většinou mlčelo, někteří jednotlivci neunikli i perzekuci. K jisté morální satisfakci došlo až koncem 60. let minulého století zásluhou tehdejšího prezidenta generála Ludvíka Svobody.

[o]

Dnes dosáhla nekritická glorifikace čs. legionářů dalšího vrcholu. Přestávám věřit, že se česká historiografie dopracuje k objektivnímu hodnocení nejen legionářů. Je nejhorší, když se dopustí vědomého zkreslení historik. Před časem jeden historik z prestižního vojenského ústavu označil falešně fotografii, kde čs. legionáři pronásledují bolševiky. Pravda je jiná: první rota úderného praporu se přepravuje přes řeku Pojmu. (K vítězné svobodě, Praha 1928, str. 221.)

Co vlastně bylo hlavním cílem legionářů?

Prostí legionáři v Rusku neměli zájem o konflikt se sovětskou mocí z čistě pragmatických důvodů. Chtěli domů. Po vzniku republiky 28. října 1918 odmítali bojovat. To však neplatilo o velitelském sboru. Nejdříve legionářům veleli jen carští důstojníci a později důstojníci orientovaní především na Francii. Část carských velitelů ale zůstala. Na Sibiř přijel 1. listopadu 1918 Milan Rastislav Štefánik, novopečený ministr války ČSR. Z příkazu francouzské vlády. Nikoho zvlášť nepřesvědčil. Odjížděl zklamán. Mimoto se ve Vladivostoku vylodily oddíly Japonců, USA, Francie a Anglie. Čs. legie se staly součástí protisovětského bloku, který se chystal obsadit Sibiř.

Nedivím se, že i dnes se hraje s »legionářskou kartou«. Každá pomluva Ruské federace je trumf. Nedávno se objevila zpráva, že i za rasovými nepokoji v USA stojí Putin! Před časem se »vyznamenala« bývalá ministryně zahraničí USA s českými kořeny a velkými ambicemi rozparcelovat Sibiř. Za řečmi o boji čs. legionářů proti komunismu (a bolševismu) byly vždy jen ekonomické zájmy a chamtivost imperiálního kapitálu.

Proč se nehovoří o střetnutí před Bachmačí v březnu 1918? To se do krámu antikomunistů nehodí. Tam bojovali čs. legionáři spolu s ukrajinskými bolševiky proti postupující německé armádě, která spolu s armádou Rakousko-Uherska obsazovala Ukrajinu. Stejně tak se nehovoří o nasazení 2. pluku čs. legií 10. listopadu 1917 v Kyjevě, kde chránil místní statkáře a potlačil dělnické demonstrace. Legionář Karel Blatný publikoval vzpomínku: »Všechno obyvatelstvo snad bylo proti nám… Rojily se pověsti, že jestli neodejdeme, budeme postříleni do jednoho. Celý ten krátký incident (trval týden – pozn. JŠ) měl pro nás za následek ztrátu dvou drahých životů, několik raněných a na dlouhou dobu ztrátu sympatií ukrajinského obyvatelstva i bolševiků.«

Zájmy řadových legionářů a velitelského sboru byly rozdílné. Mám archivní doklady z fondu 10. pluku legií Jana Sladkého Koziny, kde velitelé rot sepisovali dlouhé seznamy legionářů, kteří se odmítali účastnit bojů. Např. dne 27. června 1919 odmítlo jít na frontu 153 vojáků pluku – 72 poddůstojníků a 81 střelců. Je dostatečně známá událost velitele 1. pluku legií Mistra Jana Husa plk. Švece, kterému legionáři 1. praporu odmítli poslušnost a on se 25. října 1918 ve stanici Aksanovo zastřelil.

Pro státy Dohody byl cca šedesátitisícový ozbrojený sbor v srdci Ruska a později na Sibiři velmi důležitý. Hrubé chyby se dopustil generál Stanislav Čeček, který deklaroval, že čs. sbor je určen jako předvoj spojeneckých sil a má jediný účel – vybudovat protiněmeckou frontu v Rusku.

Proč se čs. legionáři odchýlili od rozkazu T. G. Masaryka, aby do událostí v Rusku nezasahovali?

Budoucí československý prezident T. G. Masaryk měl na existenci silných legií v Rusku, Francii, Itálii a Srbsku vždy velký zájem. Šlo o důležitý argument při jednání o budoucím dělení Rakouska. Na území Ruska a později sovětského Ruska se choval korektně. Jeho odjezd z Ruska do USA (přes Japonsko) na legionáře zapůsobil negativně. Stanovisko sovětské vlády k čs. legiím, českým a slovenským zajatcům bylo velkorysé. Dohodla se i formulace, že po Rusku se budou pohybovat jako »svobodní občané«. Vše však skončilo, když se čs. legie v létě 1918 staly součástí francouzské armády. Našim legionářům polichotil francouzský prezident, že při »pochodu vlastním pořádkem« si na východ klestí cestu jako Řekové při návratu do vlasti v roce 401 př. n. l. Tažení popsal řecký spisovatel Xenofón a nazval je »anabází«. Proto se i dnes hovoří o anabázi čs. legionářů. Snadný průjezd Ruskem se smluvně dohodl mezi čs. legiemi a sovětskou vládou v Penze 26. března 1918. Bylo přesně určeno, že v každém z 63 ešalonů (vlaků) bude jedna rota vyzbrojená puškami a kulometem. Celkem bez větších problémů se dostal do Vladivostoku 5. a 8. pluk čs. legií. V té době se rodily ambiciózní legionářské hvězdy – por. Jan Syrový, por. Stanislav Čeček, kpt. Radola Gajda i nedávno vzpomínaný prezidentem Zemanem gen. Krejčí atd.

Jak skutečně chápat »čeljabinský incident«?

O tzv. čeljabinském incidentu 14. května 1918 se napsalo mnoho. Nešlo o pouhou náhodu, že nastalo otevřené nepřátelství s bolševiky. Po Brest-litevských dohodách se velmi často střetávali na magistrále němečtí, rakouští a maďarští zajatci, kteří jeli na západ, s čs. legionáři, kteří putovali opačným směrem. Tvrdit, že velmi vážné střetnutí se sovětskou mocí zavinil »kus železa«, je zjednodušení. Dohoda na podobný incident čekala. Již 20. června 1918 přišla z Paříže přes francouzské styčné důstojníky směrnice k »rozšíření ohnisek odporu«, »seskupování živlů sibiřských a kozáckých k doplnění záborů na sibiřské dráze« a k »podpoře spojenců v Rusku«. Čs. legionáři, kteří byli již ve Vladivostoku, společně s Japonci, Američany, Francouzi a Brity okupovali Vladivostok, již tehdy velmi důležitý přístav.

Pokud si správně vykládám obsah Kratochvílovy knihy Gornostaj, pak celá sibiřská anabáze skončila revoltou legionářů, a nikoli »slavnostním pochodem« domů. O tom se však mlčí. Proč?

K názorové diferenciaci mezi českými a slovenskými válečnými zajatci docházelo bezprostředně po Říjnové revoluci. Především je třeba poznamenat, že vstoupit do čs. legií bylo výrazem vlastenectví. Do legií vstoupilo jen asi 15 procent zajatců. Asi 2000 čs. zajatců najdeme mezi vojáky Rudé armády. Na řadě míst bohužel bojovali i proti sobě. Klasickým příkladem je skutečně Jaroslav Hašek. Znal jsem osobně několik rudoarmějců na Jičínsku. Najdeme je mezi zakladateli KSČ v roce 1921, ale také v odboji. Nelze však tvrdit, že čs. legionáři jednoznačně podporovali »bílé«. Problém je jinde. Sovětská moc se utvářela a upevňovala postupně.

Hodně se mluví o hrobech padlých legionářů. Vy jste na Sibiři »šel« po stopách legionářů. Jak se tam zachází s jejich hroby?

Bilance anabáze přes Sibiř v letech 1918-1920 je tragická. V bojích na magistrále a jižním Uralu padlo, zemřelo na válečná zranění a nakažlivé choroby celkem 3652 čs. legionářů, dalších 739 je evidováno jako nezvěstní. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že transsibiřská magistrála je lemována hroby českých a slovenských legionářů. Do ČSR se vrátilo také 4914 invalidů. Ztráty čs. legionářů v Itálii (350) a ve Francii (630) jsou nepoměrně nižší.

Pokud jde o péči o válečné hroby, mohu napsat jediné: promarněná šance. Zhruba před deseti lety se začalo blýskat na lepší časy. Památku čs. legionářů uctili pomníkem v Čeljabinsku (2011), další pomníky byly odhaleny v Penze, Syrzani a Uljanovsku (2015), v Kurganu na Uralu (2012). Osobně jsem navštívil hrob v Kalinovce u Zborova, kde leží 192 čs. legionářů, a ve Velké Doči, kde je pohřbeno 33 Čechoslováků. Dokumentovat všechny hroby na magistrále je asi nemožné.

Uvedu příklad z Krasnojarska. Do povinností plukovní kanceláře patřila evidence padlých a zemřelých vojáků, případně i fotodokumentace. Pečlivý písař pořídil fotografii četaře Vondrážky před pohřbením. Nakreslil schéma polohy hřbitova ve městě a konečně jeho hrob na místním hřbitově. Památník čs. legionářů se prý zachoval, ale hrob nelze identifikovat. Sto let je dlouhá doba. Problém je však jinde. Pochybuji, zda místní pracovníci muzea či samosprávy v ruských městech budou dnes po hrobech intenzivně pátrat. Zvlášť když vědí, jak zacházíme s památkami a hroby rudoarmějců v České republice. Zdaleka nejde jen o Prahu 6.

Jak dnešní generace Rusů vnímá naše legionáře?

Vezmu si na pomoc ruskou učebnici moderní historie pro střední školy k událostem v polovině roku 1918. »Signálem k útokům proti vládě Sovětů posloužil transport Běločechů. S nimi se spojila vnitřní kontrarevoluce. Sibiř zachvátila občanská válka. Bílá lavina se valila na široké frontě na Jekatěrinburg, Omsk, Tjumeň…« Co dodat? Česká historiografie stále zdůrazňuje dobré úmysly T. G. Masaryka, tehdy předsedy Československé národní rady – ČNR, nezasahovat do ruských poměrů.

Realita je ovšem jiná. Po Masarykově odjezdu ČNR vyšla vstříc Dohodě, především Francii, a nasadila čs. legie vojensky. Nejprve docházelo ke srážkám s místními sověty a později ke krutým bitvám. Tažení čs. legionářského vojska vyvolala krvavá povstání proti mladé republice sovětů v Jekatěrinburgu, Tjumeni, Omsku, Tomsku, Tobolsku, Išimu a na mnoha dalších místech. Bylo nad síly místních sovětských vlád odolávat pravidelné (ale dobrovolnické) legionářské armádě, kozáckým skupinám a carským důstojníkům. Tažení na Tjumeň se zúčastnil 6. a 2. pluk čs. legií spojený s oddílem kozáckého esaula Aněnkova. Legionář František Bouška napsal: »Kozáci se mstili, jak mohli, dělali výpady do míst a pobíjeli dopadené bolševiky bez milosti jako králíky. Osmahlí, rozervaní, zarostlí, činili nevalný dojem, ač mezi nimi byla většina bývalých důstojníků… Nepřítel byl daleko před námi v Išimu. Dopředu na 60 verst jezdí náš broněvik. K trati se stahovali rozprchlí krasnoarmějci od Malinovky a od Omska a každou chvíli některého přivedli k nám. Náš velitel je předává kozákům, kteří s nimi dělají krátký proces. Za dva dny bylo tak odpraveno asi 15 krasnoarmějců… V Tjumeni kozáci dělali pořádek zcela samostatně a bolševiky bez výslechů popravovali. Legionáři měli také ztráty – padlo jich osm, ale bolševiků 150…«

Píši podrobně o sibiřském městě Tjumeni, milionovém naftařském středisku západní Sibiře, především proto, že jsem tam v muzeu studoval a mohu potvrdit, že čs. legionáři tam nemají velký kredit, byť uplynulo století. Zcela nedávno navštívila Tjumeň skupina přátel vojenské historie z České republiky. U místních úřadů s renovací hrobů čs. legionářů neuspěla. Nedivím se, když tam jistě vědí, jak zacházíme s hroby sovětských vojáků u nás.

Zcela bez mandátu 6. srpna 1918 zajistili čs. legionáři v trezorech kazaňské státní banky sovětský zlatý poklad – tehdy 500,5 tuny. Ve víru občanské války s ním »hospodařila« Kolčakova vláda, různí atamanové a spojenci bělogvardějců. O zlato měli zájem i bývalí spojenci carského Ruska, kterým car nezaplatil válečné půjčky. Buď jak buď, v Irkutsku 15. ledna 1920 předával major čs. legií Kravák, který doprovázel »zlatý ešalon«, jen necelých 412 tun zlata do rukou místní sovětské vlády. »Předal« také admirála Kolčaka. To je však jiná historie. Osudy zlata jsou stále předmětem historického bádání a spekulací. Sto tun zlata není maličkost.

Dnes se zmíněné hroby srovnávají s pomníky rudoarmějců, s pomníkem maršála Koněva, který byl nešetrně odstraněn. Lze to vůbec srovnávat?

O významu čs. legií v Rusku, Francii, Itálii a Srbsku pro vznik Československé republiky v roce 1918 nikdo zvlášť nepochybuje. Vede se však ostrá kampaň proti Ruské federaci. Divím se, proč do vzájemné debaty nevstoupí např. ministerstvo obrany. Náměstek ministra obrany Michael Hrbata se účastnil odhalení pomníku padlým čs. legionářům v Kurganu (2012). Stejně tak i delegace vedená poslancem Petrem Gazdíkem odhalovala pomníky v Penze a Syrzani (2015). Mlčí, když byly hanobeny hroby padlých sovětských vojáků v Brně a Ostravě. Do stejné kategorie patří i památník maršála Koněva.

Znovu zdůrazňuji – promarnili jsme šanci. Bezhlavě se připojujeme k hrám zpravodajských služeb Skripal a ricin. »Otrávený« ruský »rozvědčík« se rekreuje na Novém Zélandu. Česko–ruský antagonismus si naši dědové nezasluhují. Měli na sovětské Rusko nejlepší vzpomínky, děvčata nevyjímaje. Připomínám, že můj děda Antonín strávil pět let v ruském zajetí v Tobolsku. V  červenci 1918 se přihlásil do legií a sloužil v 10. střeleckého pluku Jana Sladkého Koziny jako střelec–sanitář. Děda mé manželky Václav strávil v zajetí dva roky a poté byl příslušníkem 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi v hodnosti desátníka. Byl vyznamenán Řádem sv. Jiří IV. stupně. Než zemřel, tak si vymínil, že bude pohřben s ruským vyznamenáním. Nechci být příliš osobní, ale někteří současní vykladači historie například na Praze 6 se svými předky chlubit nemohou.

A co vy, který se zabýváte vojenskou historií, říkáte současnému především pražskému běsnění kolem pomníků a převypravování historie jako takové?

Správně nazýváte, že jde o »pražské běsnění« v přepisování historie. Nejde jen o čs. legie. Vadí mi kopie Mariánského sloupu. Nikdo nepopře, že šlo o dílo jezuitů. Připomínám, že když přicházeli fanatici Ignáce z Loyoly do Čech, vítaly je husitské Čechy kameny. Historie je věda jako každá jiná – nelze o ní hlasovat. Čekám, že si dnešní pražské zastupitelstvo odhlasuje, že si v Praze nepřejí pomník Husa a Žižky. Přes všechny »nové moudrosti« zůstávám historickým optimistou. Ať jde o Ukrajinu či rusko-české vztahy.

Jaroslav KOJZAR

24. 6. 2020  Jaroslav KOJZAR