Koronavirová sociálně ekonomická krize

Na jaře 2020 svět upadl do hluboké »koronavirové« zdravotní a sociálně ekonomické krize. Jak hluboká bude, se zatím neví, jistě i proto, že epidemie dosud neskončila, byť se údajně Evropou již přehnala. I největší optimisté předvídají ekonomickou krizi podstatně hlubší ve srovnání s velkou krizí 2008-09, jež primárně začala jako krize hypotečního trhu v USA po krachu investiční velkobanky Lehman Brothers. Přitom měřítko krize – pokles hrubého domácího produktu – tak jako v jiných případech v první řadě zakrývá četné vážné problémy.

Je více signálů, že po dlouhé konjuktuře se ke krizi schylovalo a že epidemie koronaviru ji jen zásadně zhoršila. Velké odstávky automobilek byly sice prezentovány jako ochrana zdraví jejich pracovníků před obávanou nákazou, ale již tehdy váznoucí odbyt aut k odstávkám směřoval. Epidemie ke krizi koupěschopné poptávky přidala krizi nabídky a krizi nejistoty. S cílem omezit šíření epidemie byly zakázány četné veřejné akce, zavřeny mnohé podniky služeb a obchody, což je ruinovalo. Občané zde nemohli utrácet peníze. Od května sice dochází k postupnému rozvolňování četných karanténních opatření, ale řada opatření stále platí. Koronavirus prý je pod kontrolou, ale v Praze a na Karvinsku to není vidět. Podobně je tomu ve státech, které ho už údajně také zvládly. V dalších o jeho zvládnutí nelze mluvit ani náhodou.

Předně, koronavirovou sociálně ekonomickou krizi není možné překonat bez vyřešení jejího primárního zdroje, tedy nákazy. Účinný lék ani očkování nemáme a zřejmě jen tak mít nebudeme, šíření koronaviru napomáhá značná nekázeň části občanů a přenos přes hranice. Těmto faktorům se čelí obtížně. Tuto krizi lze přitom řešit dvojím způsobem:

1. Bojovat za relativně vyrovnaný rozpočet a krizi tak vážně prohloubit, jak činil ministr financí Miroslav Kalousek (TOP-09) za Topolánkovy a Nečasovy vlády.

2. Zapomenout na relativně vyrovnaný rozpočet a do ekonomiky pouštět velké peníze s cílem podstatně snížit její propad, v intencích keynesiánství.

Nemohu situaci zlehčovat, protože obě řešení zavání státním bankrotem. Růst schodku státního rozpočtu na letošní rok z původně schválených 40 miliard korun na 200, poté na 300 a nyní na 500 mld. Kč znamená nemalý růst zadlužení. Přitom se do ekonomiky pouští peníze i z jiných zdrojů, viz politika centrálních bank včetně ČNB. Relativně málo zadlužená Česká republika si letošní a snad i příští deficit státního rozpočtu může dovolit. Chybí ale plán či alespoň zásady konsolidace veřejných financí.

Kam pouštět veřejné peníze?

Jistě je dobře, že vláda jde druhou, keynesovskou cestou. Zásadní problém ale je, kam peníze pouštět. Oni i keynesiáni se rozcházeli – praví doporučovali dávat peníze na zbrojení, středoví na daňové úlevy podnikatelům, levicoví na vytváření sociálního státu. Po čtvrt století relativních úspěchů se kyenesovská regulace počátkem 70. let roztříštila o hlubokou strukturální krizi – potravinovou, surovinovou, ekologickou, energetickou, na kterou pumpování peněz do ekonomiky nezabíralo.

Že zbrojení je v mírových dobách hrubý nesmysl, je zřejmé, a to i když odhlédneme, že ministerstvo obrany chce kupovat zastaralé, a pro obranu území ČR často nepotřebné, nákladné zbraňové systémy. Nejde o zájmy země, ale o vazalskou daň Spojeným státům.

Danové úlevy jsou možné, ale je tu opět otázka, kde je poskytnout a kde ne. Dočasně ulevit malému a částečně i střednímu podnikání je jistě namístě. Otázkou je, jak moc postupovat plošně. Živnostenský sektor je totiž velice rozmanitý a podmínky má silně diferencované.

Investovat peníze do sociálního státu je namístě, ale opět je zde otázka, kde. Nejvíce se to jeví jako rozumné v oblasti zdravotnictví a sociální péče, ale nejde zdaleka jen o ně.

Že je nutné zajistit občany, kteří přišli o práci, je zřejmé. Vážným dlouhodobým problémem je katastrofální bytová politika státu, rezignující na zajišťování přiměřených podmínek bydlení pro chudé a dnes už i pro střední vrstvy obyvatel. Současně by měl stát usilovat, aby vypnutí z práce bylo co nejkratší, resp. dlouhodobá zahálka je nebezpečná. K tomu je nutné podržet všechny podniky, které mají šanci přežít. Otázkou ale je, které to jsou. V každém případě je nutné podpořit veřejné školství, zdravotnictví včetně lázní a sociální péči. Naopak je zřejmé, že tuto krizi nemají šanci přežít některé obchody (kromě poklesu nákupů je nutné počítat i s určitým přesunem z kamenných obchodů na elektronický obchod), některé podniky služeb (jde často o zbytné potřeby) a některé podniky v rámci kultury. Tedy, zánik četných šiřitelů brakové kultury by zemi jen prospěl. Problém je, že trh kvalitu kultury rozlišuje málo a nejednou vůbec. Ano, společnost citelně chudne a také vzhledem k podstatně větší nejistotě bude značná část občanů méně utrácet.

K nejpostiženějším patří podniky cestovního ruchu. Dominující zahraniční cestovní ruch je nákazou paralyzován, a ještě nějakou dobu bude. Domácí cestovní ruch přijde asi o dvě třetiny zahraniční klientely (movité ruské a čínské návštěvníky od nás navíc doslova vyhání ruso a sino fobové) a je otázkou, do jaké míry ji nahradí klientela domácí. Situaci přitom zhoršují dva faktory: mnohé služby domácího cestovního ruchu jsou předražené ve vztahu ke své kvalitě a znovuotvírání státních hranic vede část občanů opět k orientaci na zahraniční, dnes často rizikové destinace.

Krize dopravy

Ve vazbě na předchozí je ve vážné krizi i doprava, zejména osobní a z oborového hlediska letecká. Hlavní letiště v Praze Ruzyni je ale bohaté a krizi přežije. Zachraňovat někdejšího národního dopravce, toho času v převážně zahraničním vlastnictví, není nutné ani žádoucí. Problematické jsou plánované investice do letišť s výjimkou napojení letiště v Ruzyni na železniční dopravu. Brutálně prosazovaná nová dráha BIS o 1600 metrů blíže k Praze znamená vážné zhoršení veřejného zdraví na sídlišti Praha Dědina ad. Pohromou pro veřejné zdraví a životní prostředí je i prosazovaná rekonstrukce závodního letiště Vodochody u Prahy na mezinárodní dopravní. Chce-li společnost alespoň trochu chránit životní prostředí, veřejné zdraví a klima, musí leteckou dopravu citelně omezit – zrušením osvobození od placení daní počínaje (to je úkol pro světové společenství, zvláště pak pro Světovou obchodní organizaci) a zákazem letů na krátké a střední vzdálenosti konče. Kratší lety účinně vytlačuje železniční doprava, nabízí-li dostatečnou rychlost přepravy včetně té z centra města do centra jiného města. Odsun ústředního osobního železničního nádraží z centra Brna, prosazovaný brněnským vedením, je těžkou ranou efektivnímu rozvoji města a regionu.

Investice do dopravní infrastruktury jsou potřebné, ale zejména do oprav a údržby silnic a železnic, na modernizace a dostavby železniční sítě a dobudování integrovaných dopravních systémů. Zatímco ve Středočeském kraji se integrace pražské a středočeské integrované dopravy dokončuje, v Plzeňském kraji je na půli cesty, v Jihočeském kraji na začátku a v Kraji Vysočina dosud zcela chybí. Chybí i řada přestupních terminálů včetně těch multimodálních. Silně kontroverzní jsou investice do dálnic, navíc často špatně a nešetrně trasovaných a předražených. Zde selhává i odborná fronta. Dopravně neodůvodněné jsou investice do »zlepšování plavebních podmínek na Labi«. Scestný je argument, že Karel IV. rozvíjel ekonomiku stavbou »hladové zdi«. Nerozvíjel tak ekonomiku, jen tlumil sociální napětí. Jako velmi dobrý hospodář si to mohl dovolit.

Rozumná dopravní politika nesmí maximalizovat, ale optimalizovat přepravní toky (politika maximalizace dopravy Evropské unie i ČR po roce 1989 je neúnosná nejen z hlediska ochrany veřejného zdraví, životního prostředí a územní struktury obcí a přírody, ale je také v úhrnu neúnosně ekonomicky nákladná) včetně orientace na šetrné druhy a přiměřenou dopravní obsluhu celého obydleného území ČR. Současný investiční balíček je nejen nejasný v položkách dvakrát deset miliard korun jednak jako »prostředky na podporu podnikání« a jednak jako »prostředky na podporu veřejného sektoru«, ale také v položce 20 mld. Kč do rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury. Tento fond dlouhodobě financuje potřebné a někdy i nepotřebné, nákladově přiměřené i nejednou nepřiměřené stavby dopravní infrastruktury. Obvyklé rozhodování je o tom, kdo mocný si co vylobbuje.

Nevýhodná specializace

Základní profil ekonomiky ČR, jak se utvořil po roce 1989, charakterizovaný změnou ze strojírny východního bloku na montovnu, výrobnu součástek a zpravidla silniční dopravou obsluhovanou skladovnu vyspělých kapitalistických států, je pro ČR velice nevýhodný. ČR by měla usilovat nejen o vlastnické znovuovládnutí zprivatizovaných částí odvětví technické infrastruktury, dále nemocnic, farmaceutického průmyslu, zemědělství (do českých rukou) a obchodních řetězců a o zásadní posílení zdravotnické, potravinové a energetické soběstačnosti, ale také o posilování výroby finálních výrobků na úkor výroby součástek, činěné často »ve mzdě«, kdy zisky inkasují především zahraniční finalisté příslušných výrobků.

Likvidace investičního strojírenství v rámci transformace po roce 1989 byla těžkou ranou ekonomice. Obnovovat ho bude složité. Koronakrize navíc způsobuje, že se škrtají investice včetně těch do strojů a zařízení. V této krizi nelze doporučovat zvyšování daní. Co je ale nutné udělat, resp. mělo být od začátku, je uzákonit, že v ČR může podnikat jen ten, kdo je na jejím území registrován a platí zde daň z příjmu.

Koronavirová krize zavřela četné obchody a služby, a ne všechny se po jejím současném odeznívání znovu otevírají. Varováním je Itálie, která se prý už vzpamatovala, ale má o tři miliony pracovních míst méně. Zde připadá na stát povinnost zajistit jejich dosavadním pracovníkům rekvalifikaci.

EU nám bude podrážet nohy

Zatímco většina ekologů si od stávajícího vedení EU slibuje mnohé pozitivní, já to vidím černě. Předně je každé nové vedení Unie horší než to předchozí. EU nám při vstupu nadiktovala polokoloniální podmínky v zemědělství a dodnes je odmítá narovnat. EU nám od roku 2015 vnucuje převážně islámské migranty, rozbíjí rodinu prosazováním genderového šílenství, přijala a prosazuje podivný Zelený plán pro Evropu a nyní i podivný Fond solidarity a konsolidace.

Kdybych jako ročníkovou práci předložil na Vysoké škole ekonomické (studoval jsem v letech 1976-80) materiál v kvalitě Zelené dohody pro Evropu (ropa, zemní plyn, jaderná energie a mnohé další v této dohodě o dosažení klimaticky neutrální chybí), tak by mě s ním učitel vyhodil. Právem. Vedení EU udělalo ze sebe i z druhých trubce a mnozí ekologové tomu tleskají. Těžko se oponuje názoru, že v této dohodě reálně nejde o klima, ale o záchranu či spíš zaplacení zpackané německé politiky »Energiewende« (zelené energetiky) druhými státy.

Současný návrh »Korona fondu« se státy silně postiženými koronavirem je postaven na absurdní zásadě: my, bohaté státy EU, zvláště pak Itálie Španělsko a Francie, jsme boj s koronavirem totálně projely, a vy, chudé a námi systematicky ožebračované postkomunistické státy (legální vývoz zisků jen z ČR činí asi 300 mld. Kč za rok, navíc je tu ještě skrytý vývoz zisků), které si s pandemií poradily mnohem lépe, nám budete platit na úhradu našich diletantstvím vzniklých škod solidární daň. Navíc podle podivného kritéria výše nezaměstnanosti v minulých pěti letech, kdy koronavirus neřádil. Je dobře, že vláda ČR takový podivný záměr odmítá. Doufám, že v tom vydrží.

Ono podle všeho vůbec nejde o solidaritu, ale o marnou snahu zachránit bankrotující euro a eurozónu. Měnoví odborníci se shodují: předlužená Itálie svým bankrotem smete euro a eurozónu. Kromě zrušení lisabonské ústavy a vrácení práva veta prakticky ve všech otázkách společné politiky všem členským státům je podle mě zrušení předluženého a ekonomiku většiny států eurozóny rozvracejícího eura a návrat k národním měnám základní podmínkou přežití EU. Pokud její vedení trvá na udržení společné měny za každou cenu, bude cena opravdu vysoká. Padne celá Unie. Občané si ale oddychnou, že - slovy klasika - »Tyran padl«.

Jan ZEMAN

29. 6. 2020  Jan ZEMAN