Pandořina skříňka

Historie, tato stará dáma, která zažila své a která putuje s člověkem od té doby, co dostal rozum, je vědeckým odvětvím lidstva. Má to ale jeden háček. Co člověk, to názor. A tak zatímco matematika či geologie prostě a jasně zkoumá a popisuje počty či složení a vývoj Země na neměnných datech, výklad historie se časem mění. Ne působením gravitace, ale mnohem silnější síly – lidské vychytralosti.

Když mi tatínek u kávy vyprávěl, jaké názory mají někteří vzdělaní intelektuálové, nevěřila jsem svým uším. Zúčastnil se zajímavé přednášky a besedy s jedním restaurátorem soch, specializujícím se na opravy hlavně bronzových soch. Restauroval například sousoší Jana Husa na Staroměstském náměstí a mimo jiné instaloval zpátky na podstavec nedávno strženou sochu Jana Nerudy na Petříně.

[o]

Podle jeho názoru je za stržení Nerudovy sochy odpovědný Babiš (a myslel to vážně)! Byl to totiž Babiš, kdo zavřel večer hospody a poslal ožraly do parků.

Myslím ale, že původní záměr byl jiný a i zde několikrát omílaný. První socha, která šla nedávno u nás k zemi, byla socha maršála Koněva v Dejvicích. Následovalo poškození sochy Winstona Churchilla a pak stržení sochy Nerudy.

Tyto kroky se dají přirovnat ke kamínku, který postupně strhává lavinu. K otevření Pandořiny skříňky. A nebyl to Babiš, kdo skříňku otevřel, ale radní z Prahy 6. Ale ani oni na to nepřišli sami, nýbrž inspirovali se děním ve světě.

Podle mého je padání soch jen jedním z mnoha kroků, které jsou prováděny na základě jakéhosi »osobního« výkladu historie. Historie se mění neustále, podle toho, jak je potřeba. Vzpomínáte například, že včerejšek byl naším významným dnem? Dne 6. 10. se slavil Den Československé lidové armády. Dne 6. 10. 1944 příslušníci 1. československého armádního sboru spolu s Rudou armádou prošli Dukelským průsmykem a vešli na území Československa. Co na tom bylo špatného, že svátek musel být zrušen? To, že armáda šla z východu spolu s Rudou armádou, a ne ze západu?

Vše toto, co se děje, mazání svátků, strhávání soch a stavění pomníku zrádcům, je o nicotnosti naší státnosti. O zneužívání staré dámy, o zneužívání historie. A Nerudova socha bohužel není poslední. Pravděpodobně půjdou k zemi další sochy. A nejen sochy…

Pandořina skříňka se totiž snadno otvírá, ale se všemi rozlítanými běsy jen těžko zavírá. K uzavření potřebujete vědu, informace, chytré vzdělané lidi, kteří znají, nebo alespoň chtějí znát souvislosti, kteří se nenechají ovládat nepříčetností. Ale nemyslících, snadno ovladatelných lidí je mezi námi bohužel víc než dost…

Helena KOČOVÁ

7. 10. 2020  Helena KOČOVÁ