Ve jménu normálnosti?

Za poslední desetiletí jsme konfrontováni s tím, co je vlastně v naší společnosti normální. Co bývalo před rokem 1989 normální, je dnes nenormální, a obráceně. V zásadě můžeme tvrdit, že dnes je normální téměř úplně vše, co dovolují zákony, které jsou mnohdy nedokonalé. Právě nedokonalost zákonů, které lze jednoduše obcházet, vede k nárůstu patologické normálnosti, kdy vyváznou bez trestu lidé, kteří rozkrádali státní majetek, obohacovali se na úkor druhých atd. Současná podoba liberální demokracie je postavena právě na těchto normálnostech, které vidíme dnes a denně v médiích. Všichni si poté říkáme, zda je tohle opravdu normální. Vzpomínám si na pořad Možná přijde i kouzelník, kde Oldřich Kaiser a Jiří Lábus hrají scénku s Luďou. Oldřich Kaiser v jednu chvíli odpovídá Luďovi: »Luďo, to je ale naprosto normální«. Když tuto scénu napasujeme na dnešní dobu, tak normální bude všechno – od prohlížení a stahování pornografie, šíření nenávisti na sociálních sítích, ničení pomníků a odstraňování soch, deformování výkladu minulosti apod. Ano, to vše je v dnešní ryze liberálně kapitalistické společnosti onou normou.

[o]

Je možné, že ne všichni to takhle vnímají a říkají si, že je to vlastně důsledek vývoje kapitalismu. Na jednu stranu je to pravda, protože kapitalismus, který je skrytý právě za liberální demokracii, kde vládne neoliberalismus jakožto ekonomický model, se snaží zpeněžit vše, a akumulovat tak své zisky. Je mu v zásadě jedno, co je normální nebo nenormální. Hlavní je, když se z dané věci vytváří určitý profit. Je tedy jasné, že v dnešní společnosti se nenosí morálka, která by určovala limity normálnosti. Jedná se o silný kontrast s dobou před rokem 1989, kdy se sice ve společnosti rovněž vyskytovalo mnoho nenormálností, ale tvrdé vymáhání zákonů způsobovalo, že mnoho patologických jevů bylo trestáno a nestávalo se normou.

S nabytou svobodou po revoluci »nápodoby« z roku 1989 jsme se jako společnost snažili co nejvíce podobat vysněnému Západu, který byl pro všechny symbolem normálnosti. Veškeré věci, které byly vlastní západním kapitalistickým zemím, jsme rychle importovali do našich podmínek ve jménu normálnosti. Nastala kapitalistická normalizace, abych obrátil vzhůru nohama klasické pojetí normalizace po roce 1970. Tento nový typ normalizace byl utvářen novou normálností, kdy se stalo běžnou praxí rozkrádání státního majetku a nástup bývalých kariérních komunistů na pozice ve státní správě. Tyto věci byly známé ze západních zemí, kde se do rozhodovacích pozic vkradli zástupci soukromého sektoru (namísto kariérních komunistů jako v našem případě) a začala postupná likvidace státu jako takového. Nicméně naše společnost, která byla uchlácholena nastupující demokracií, si těchto nenormálností nevšimla, byť se o nich často mluvilo v době před rokem 1989. Nastal tak postupný posun naší společnosti směrem k té západní se všemi klady i zápory. Ocitli jsme se v éře  normálních nenormálností, které si stěží někdo před desítkami let dokázal jen představit.

Otázka na závěr zní, zda lze s tímto stavem ještě něco udělat. Jedno přísloví říká: I chcíplá koza jde. Buď zakopat, nebo stáhnout z kůže. Stejné je to i v případě vývoje společnosti. Ta je totiž primárně řízena buď vládou a parlamentem, nebo autoritativně. Jestliže selhává klasické řízení pomocí demokratického státního aparátu, tak je čím dál větší volání po autoritě, která by všechny věci vzala na sebe a zařizovala chod státu a společnosti. Je tedy jasné, že pokud nezačne demokraticky volený státní aparát jasně určovat, co je ve společnosti normální s jasnými restrikcemi, tak dříve nebo později přijde »nový vůdce«, který bude postupně omezovat demokratické prvky. Z minulosti známe mnoho takových příkladů. Hitlerem počínaje a západními demokraciemi importovanými diktátory typu Pinocheta konče. I to bylo ospravedlňováno ve jménu normálnosti, respektive nenormálnosti v dané historické době.

Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora

8. 10. 2020  Jan KLÁN