Rozhovor Haló novin s filosofem Michaelem Hauserem

Socialismus chápu jako aristokratismus pro všechny

Napsal jste v jednom svém pojednání, že součástí doby, kterou prožíváme, je zápas o politický slovník. A že s tím přicházejí radikální konzervativci. Kdo to je?

Ano, základem je vyjasnit si pojmy. Dříve se hovořilo o neokonzervativcích, to jsou konzervativci, kteří se snaží vytvořit podmínky pro neoliberalismus tím, že se dovolávají hodnot jako rodina či skromnost. Dnes nastupuje nový druh konzervativců, lze je nazvat radikální konzervativci či nacionalističtí konzervativci. Ti většinou nejsou stoupenci neoliberalismu, ale hledají návrat k tzv. národnímu státu. Příkladem je dnešní vláda PiS v Polsku nebo Viktor Orbán v Maďarsku, kteří se snaží omezit neoliberální trh a globální kapitál, aby posílili národní ekonomiku, národní produkční kapitál.

Jsou mezi nimi pochopitelně rozdíly, Orbán není totéž co Trump, ten není totéž co Le Penová. Pozorujeme nyní tedy nový široký proud v politice, který se objevil v souvislosti s finanční krizí 2009, brexitem, migrací a dalšími událostmi posledních 10 let.

A tito radikální/nacionální konzervativci nálepkují své politické odpůrce tím, že je označují za údajné neomarxisty. To je však jejich nadávka, kterou používají k diskreditaci protivníka. Tvrdí, že ten, kdo je neomarxista, rozvrací evropské hodnoty a chce nastolit totalitu menšin.

[o]

Z hlediska teorie je přece neomarxismus nové »čtení« díla klasiků marxismu, v nových podmínkách. Můžete to, prosím, vysvětlit?

Neomarxismus je široký proud autorů, kteří se v něčem hlásí ke Karlu Marxovi a zároveň rozvíjejí další motivy a jiné školy. Například to dělá frankfurtská škola, která uplatňuje psychoanalýzu nebo moderní sociologii a zároveň si udržuje vztah k Marxovi. Neomarxismus je volné navázání na Marxovu analýzu společnosti. Například pro německého filosofa T. W. Adorna, jednoho z představitelů kritické teorie, je proletariát v době sociálního státu neviditelný, tudíž Adorno tvrdí, že v sociálním státě nelze pracovat s Marxovým pojetím proletariátu jako nositelem společenské revoluce.

Ti, kteří nenávidí Marxe a jeho vklad do světových dějin, tvrdí, že prý zásadně propagoval násilí. A toto používají v současném politickém boji na degradaci všech, kteří se hlásí k marxismu. Jak je to tedy?

To je dezinterpretace Marxe. Marx usiluje o vytvoření svobodné společnosti, komunismus je společnost, jejíž celkový rozvoj je podmíněn svobodným rozvojem každého jedince. Marx spolu s Engelsem ve svém díle ukazují dvě cesty – buď jsou podmínky ve společnosti nedemokratické, nelze je změnit hlasováním ve volbách, pak je oprávněné se zabývat násilným svržením řádu. Na tom se shodují s klasickými liberálními mysliteli, kteří tvrdili, že pokud panuje nesvoboda a tyranie jednoho nebo menšiny, je oprávněné ji svrhnout.

Možná leckoho překvapí, že podobný postoj nalezneme i v poslední encyklice papeže Františka Fratelli tutti (vyšla v říjnu 2020), kde se píše o legitimním konfliktu. Utiskovaní lidé mají právo, a dokonce povinnost bránit svou lidskou důstojnost tím, že utlačovateli nedovolí pokračovat v jeho konání a zbaví ho moci. Podle papeže mu tím projeví svou lásku, neboť utlačováním chudých on sám ztrácí lidskou důstojnost.

Pozdní Marx a především Engels však také říkají, že pokud získají dělníci volební právo, nejspíše vyhraje strana prosazující socialismus, protože dělníků je většina a socialismus je v jejich zájmu.

Liberalismus a demokracie není totéž. Liberalismus v 19. století znamenal zajištění občanských svobod pro vyšší sociální vrstvy, z nichž nejdůležitější byla svoboda podnikání a zvětšování majetku. Liberálové proto odmítali demokracii jako vládu »spodiny«, neboť se obávali, že většina, kterou tvořili právě dělníci a neprivilegované vrstvy, provede zásah do neomezené vlastnické svobody. Liberalismus se ztotožňoval s kapitalismem, kdežto demokracie se socialismem. Sociální demokracie tehdy byla marxistická proletářská strana, která si do svého názvu dala nikoliv náhodou slovo demokracie.

Engelsova představa byla, že demokracie v podobě všeobecného volebního práva umožní, aby většina odhlasovala zespolečenštění produkčních prostředků. Demokracie a socialismus jsou proto neoddělitelné. Jak píše Luciano Canfora, slovo demokracie si později přivlastnili liberálové, aby »demokracií« ideologicky zdůvodnili liberální právo na neomezené hromadění majetku a »demokracii« užívali jako klacek na socialisty.

Někteří veřejní činitelé a novináři, kteří mají zmatek v pojmech, řadí mezi tzv. neomarxisty zelené a Piráty. Tedy to se pletou.

Upozorním na dnes již zrušenou stránku White Media, což byla neonacistická webová stránka. Neonacisté označili za tzv. neomarxisty všechny lidi, kteří obhajovali menšiny z jakékoli pozice, tedy lidi typu M. C. Putny, ale zároveň i lidi z radikální levice. Všichni dostali nálepku neomarxistů. Původně nálepku neomarxista začala rozdávat americká krajní pravice. V USA to bylo o dekádu dříve než v Evropě a v ČR. Termín prosazovaný neonacisty se postupně rozšířil mezi konzervativci, a dnes ho používají dokonce i někteří konzervativní levičáci. Takže neomarxistou je onálepkován každý, socialista, zelený, Pirát, liberál, zkrátka kdokoli - neomarxismus zde není užíván ve vztahu k Marxovi, ale ve vztahu k těm, kdo se zastávají menšin.

Lidé často tápou v přesném definování řady dalších pojmů. Tak třeba národ.

Toto slovo je po zkušenostech z 20. století historicky zatížené. Přitom vyjadřuje sociologicky zkoumanou skutečnost, že jsou tady skupiny lidí, které spojuje vzájemná komunikace, kulturní hodnoty, jazyk, území, historie, zvyklosti.

Jak se dá zneužít, a v čem je to pozitivní pojem?

Jsou dva přístupy: Šovinistický (nacionalistický) přístup k národu ve stylu »jsme nejlepší, ostatní národy jsou druhořadé« - to je nepřijatelný postoj. Ale není důvod, proč nemluvit o pozitivních stránkách toho, že existuje společenství označované jako národ, tedy mající společné historické zkušenosti, kulturní výdobytky, literaturu, film, vědu atd. Můžeme sice popřít existenci národa, ale pak tu zůstanou jenom jedinci. Paradoxně tito jedinci nechtějí být sami, vyhledávají různé skupinové identity, v nichž s druhými lidmi sdílejí své zájmy, názory a zážitky. A k tomu patří i sociální sítě, takže není náhoda, že tolik lidí je na nich. Facebook svědčí o tom, že v lidech je potřeba vytvářet určité společenství, které se označuje jako národ.

Jsou lidé, kteří se nechtějí hlásit ke svému národu, chtějí být Evropany, světoobčany a na ty, co pěstují vlastenectví, se dívají spatra. Jak to vysvětlit?

Vždycky to tak bylo, už v antice byli stoikové, kteří se považovali za kosmopolity bez národa. Považovali se za lidské bytosti, ne za Řeky nebo Římany. Tento kosmopolitismus byl silný i v socialistickém a raně komunistickém hnutí, kde se propojoval s internacionalismem. Jak řekl Marx, proletariát nemá svou vlast. Například v době kolem Říjnové revoluce 1917 byl Lenin a bolševici obviňováni z toho, že do Ruska přinášejí kosmopolitní západní kulturu.

Takže vedle šovinistického či nacionalistického pojetí národa, které je v rozporu se socialistickým a komunistickým ideálem rovnosti mezi lidmi, je ještě socialistické pojetí národa, které je internacionalistické a emancipační. Znamená to, že rozvíjíme lokální hodnoty spjaté s určitým společenstvím, abychom obohatili světovou kulturu a politiku.

Jak vysvětlíte multikulturalismus? Soudobá zkratka »multikulti« má hanlivý nádech.

Musíme si nejdříve vysvětlit, že existuje liberální i socialistický multikulturalismus. U liberálního multikulturalismu došlo k setření jakékoli kulturní identity u nositele této myšlenky. Například EU pojímá multikulturalismus tak, že my Evropané máme jedinou identitu, evropskou. Ta je však prázdná. Jsou to pouze formální pravidla, která mají dodržovat jednotlivé kultury. Filosof Slavoj Žižek říká, že liberální multikulturalismus vyjadřuje postoj, který odpovídá globálnímu kapitalismu, v němž se kapitál odpojil od té či oné země, ale všem zemím určuje ekonomická pravidla.

Vedle toho však existuje socialistický multikulturalismus, přístup k migraci a ke kulturním menšinám, který patří k dědictví socialistického hnutí. Je to výraz solidarity s těmi, kteří jsou ve své zemi obětí válek nebo politického či etnického pronásledování. Cílem je systémovým způsobem odstranit příčiny migrace: hlad, humanitární katastrofy, útlak, války v dané zemi. Pokud však je v dané zemi diktatura, války nebo celkový rozvrat a příčiny migrace v dohledné době nelze odstranit, socialistický multikulturalismus hledá systémové řešení, jak vytvořit materiální a kulturní podmínky pro začlenění utečenců do života přijímající země. Jinak budeme alibisticky čekat na lepší časy, kdy půjde v dané zemi něco změnit, a do té doby neuděláme nic.

Je neslavnou vizitkou polistopadových vlád, které se dovolávají demokracie a lidských práv, že až na výjimky zapečetila brány před utečenci. Nemohu si pomoct, ale ve srovnání s tím byl minulý režim humánnější a velkorysejší. Vzpomeňme si, jak Československo přijalo Řeky prchající ze své vlasti zmítané občanskou válkou a oni u nás získali podmínky k životu. To samé Vietnamci, kteří k nám přicházeli od 70. let.

Nebo si představme, že by po Listopadu v Praze vznikla univerzita pro studenty ze třetího světa, kteří by studovali zadarmo a dostávali stipendia. Nepředstavitelné! Přitom v 60. letech byla založena Univerzita 17. listopadu, která přesně to poskytovala. Někdo řekne, že to bylo kvůli šíření marxistické ideologie v zemích třetího světa. Proč ale žádná polistopadová vláda na tuto myšlenku nenavázala a nevytvořila univerzitu šířící demokratické hodnoty ve třetím světě?

Je cílem přestěhovat celou Afriku do Evropy? Není správnější pomáhat Africe, hlavně ji nevykořisťovat a nepořádat nebo nepodněcovat tam války? Ano, cílem skutečné levice by mělo být systémové řešení, ale domnívám se, že takové, které zabrání především exodu lidí. Vy jste řekl, že systémové řešení se má najít pro začlenění těchto migrantů.

Cílem není přestěhovat celou Afriku do Evropy, nýbrž být solidární s danou zemí a pomáhat jí tak, aby nebyl důvod k migraci. S tím souhlasím. Pokud to však není z nějakého důvodu momentálně možné, tak by měl nastat systémový přístup k migraci, o němž jsem mluvil. V 50. letech také neřekli: cílem je změnit situaci v Řecku, aby nedošlo k migraci, a z toho plyne, že žádné Řeky nebudeme přijímat. Požadavek na odstranění příčin migrace může být alibi pro to, že neuděláme vůbec nic.

I lidé levicového přesvědčení kritizují příchod migrantů do Evropy, protože to berou jako projev kapitalismu, který neumožní, aby lidé žili slušně v zemi svého původu.

Ano, vzniká problém odporu vůči migraci, který lze vysvětlit jako reakci na reálné zkušenosti v západních zemích. Liberální multikulturalismus se nestará o systematické vytváření materiálních podmínek pro začlenění migrantů. Ti pak často žijí ve stresujících podmínkách na předměstích, a to vyvolává různé konfliktní situace.

Obávám se, že neoliberální kapitalismus není schopen takové podmínky zajistit a způsobuje napětí, stres a agresivitu, v níž se rodí xenofobní nacionalismus. Neoliberalismus a xenofobie spolu úzce souvisejí, i když to není vidět na první pohled.

Češi nebyli kolonialisty, proč tedy mají řešit průšvihy jiných koloniálních mocností, Francie, Německa, Španělska, Itálie, Belgie ad.?

Pokud mluvíte o přijetí těch dvanácti nebo třinácti uprchlíků, které se ČR rozhodla přijmout, je to spíše nechutná fraška než řešení průšvihů. Pokud se ČR považuje za součást západních politických a vojenských struktur, které přispěly spolu s dalšími faktory k vyvolání konfliktů v krizových oblastech, tak na nich máme také svůj podíl.  Logicky neseme spoluodpovědnost za osud utečenců.

Tyto konflikty nejsou způsobené starým kolonialismem, nýbrž jsou výsledkem současného globálního kapitalismu, z něhož také těžíme, např. prodejem zbraní do krizových oblastí.

Další pojem, o jehož vysvětlení vás požádám, je feminismus, tedy obhajoba rovnosti mužů a žen ve společnosti. I zde jsou dvě větve, liberální a socialistická. V čem jsou rozdíly?

Liberální feminismus se projevuje úsilím o zavádění kvót pro ženy ve firmách nebo v politice, ale už se nezabývá sociální pozicí ženy. Předpokládá, že žena je podnikatelka se svým životem, že chce prosadit své osobní ambice, ale nezabývá se ženami, které mají sociální starosti, jsou neprivilegované a řeší mnoho problémů společně s muži jako například jak sehnat práci, která nebude prekarizovaná, nebo jak se dostat z exekuční pasti.

Socialistický feminismus má jako svůj základní požadavek zlepšení sociálního postavení ženy. Chce změnit podmínky, ve kterých pracují a žijí neprivilegované ženy, odstranit jejich chudobu a vykořisťování. Bohužel příliš vyčnívá právě ten liberální feminismus, který pak vyvolává téměř alergickou reakci i u neprivilegovaných žen a mnoha lidem znechucuje samotný pojem feminismus. Liberální feminismus diskredituje myšlenku feminismu mezi neprivilegovanými.

I lidé levicoví se někdy smějí nad slovem feminismus.

To je zvláštní, protože feminismus od začátku patří do tradice socialistického a komunistického hnutí. Dám takový překvapivý příklad. Nedávno současná badatelka v oboru feminismu Kateřina Lišková zkoumala 50. léta 20. století v Československu a zjistila, že sexuální liberalizace byla v této době větší než v 60. letech. Hned na začátku 50. let se udělaly v Československu významné reformy v manželském právu, které vedly k rovnoprávnějšímu postavení žen. A na to se úplně zapomíná, protože doba 50. let byla údajně jenom »obdobím lágrů«. Jak vidíme na sexuální liberalizaci, padesátá léta nelze omezit na gulag.

Takže jsou v současné době historici, kteří se vědecky zabývají obdobím 1948-1989 a jsou schopni se povznést nad ideologii a mediální mainstream, které sugerují, že toto období je obdobím zkázy a zmaru?

Jistěže takoví historici jsou. Jsou to zpravidla vědci střední a mladší generace, kteří se často učili u historiků působících v disentu, jako byl Jan Tesař. Musím říct, že v ČR vládne zkreslený obraz disentu a Charty. V tomto hnutí bylo mnoho levicových lidí, přesvědčených socialistů, a soudobí mladí historici se u nich naučili vědecky pracovat. Pokračují svým způsobem v disidentské tradici, ale odkaz disentu uplatňují na současné historické šablony a ideologické předsudky. K minulému režimu přistupují jako svobodně myslící vědci a objevují v něm nejen gulagy, ale také jeho modernizační a emancipační stránky.

A nestávají se sami novodobými disidenty, když jsou přehlíženi mainstreamovými médii za své disentní názory?

Co se týká historické obce, tento přístup označovaný jako revizionistický mezi mladšími historiky převažuje. Revizionistický je v tom smyslu, že reviduje historický obraz minulého režimu jako totality a »jednoho velkého gulagu«. Rozevřela se hluboká propast mezi historickou vědou na jedné straně, a mediálním a politickým mainstreamem na straně druhé. Z toho vznikají hysterické reakce ve chvíli, kdy tito historici začnou hovořit veřejně a vyvracejí předsudky a ideologické šablony posledních 30 let. Stávají se terčem útoků, jak se to ostatně kdysi stalo každému, kdo říká něco jiného, než je rozšířený konformní názor. Stalo se to Masarykovi, Freudovi, Darwinovi, Marxovi, Sokratovi...

Do téhle skupiny patří i děkan Filozofické fakulty UK docent Michal Pullmann, který je pranýřován v médiích?

Ano, jistě. Pullmannovi kolegové historici se nejdříve k této záležitosti nechtěli vyjadřovat, protože si mysleli, že tato kauza je mediální bublina, která brzy zmizí. Před devíti lety vyšla Pullmannova kniha Konec experimentu. Tehdy se také objevily bouřlivé a nenávistné reakce ze strany liberálních postkomunistických novinářů, kteří místo věcných argumentů kádrovali autora. Pullmann podle nich nemůže mít pravdu, protože jeho otec pracoval v Moskvě. Druhá »kauza Pullmann« však tu první předčila. Nikdo nečekal, že reakce na Pullmannova vyjádření budou tak hysterická, dehonestující a dlouhodobá. Přitom Michal Pullmann na začátku neřekl nic jiného, než že citoval americkou historičku Wendy Goldmanovou. Ta ve své knize Teror a demokracie ve věku Stalina napsala, že stalinismus měl demokratické prvky, pokud demokracií rozumíme vládu lidu. Dělníci využili oficiálních kampaní a obrátili je proti ředitelům a manažerům svých podniků, kteří začali vytvářet novou kastu. Pullmann jen citoval.

A co se stalo - nikdo nediskutoval o výzkumech americké historičky, zato všichni vyrukovali s tím, že Pullmann ohrožuje současnou demokracii. Na čem ta demokracie tedy stojí, když ji může podkopat jedna věta z díla západního badatele? Připomíná to dobu kolem Charty u nás: nikdo to nečetl, ale všichni to odsuzují jako ohrožení společenského konsenzu. Najednou jsem si uvědomil, že tento typ reakce je nadčasový.

Proč ta reakce byla tak hysterická?

Ano, proč vlastně reakce byla více hysterická než před deseti lety, i když by si člověk řekl, že minulý režim bude postupem doby vyvolávat menší emoce? Nejde tu o minulost, nýbrž o budoucnost. V jiných zemích střední a východní Evropy začala probíhat dekomunizace. V Polsku, Maďarsku a na Ukrajině se uzákonilo, že se budou odstraňovat sochy a veřejné památky z minulého režimu, a ke komunismu se bude přistupovat jako k nacismu. Dekomunizace však připravuje půdu pro plíživou konzervativní revoluci. Je to snaha přestavět historickou paměť tak, aby zvítězilo konzervativní pojetí minulosti, podle něhož Poláci nebo Maďaři bránili své národní hodnoty proti marxistické totalitě, která je chtěla zničit. A dnes se má národ znovu semknout a bránit je proti údajnému neomarxismu. Plíživá konzervativní revoluce se potřebuje zbavit všeho, co připomíná, že minulý režim byl jiný a že tento konzervativní příběh o národu je mýtus. V ČR zatím není konzervativní revoluce tak daleko jako v Polsku, Maďarsku nebo na Ukrajině, ale vidíme kolem sebe příznaky toho, že se rozbíhá.

Hysterie kvůli Pullmannovi byla tak prudká proto, že Pullmann a další »revizionističtí« historici ukazují minulý režim v takovém světle, že to brání rozvinout konzervativní příběh o českém národu, obdobný tomu polskému nebo maďarskému. Mnozí ti, kteří útočili na Pullmanna, to jistě vědomě nedělali kvůli tomu, aby pomohli konzervativní revoluci. Bylo to třeba kvůli neznalosti a jejich pohádkovému vidění minulosti, v němž dobro bojuje se zlem. Ale jejich postoje objektivně pomáhaly dekomunizaci a konzervativní revoluci. Pullmann stojí v cestě dekomunizaci jako určitý symbol.

Proč jeho nazýváte symbolem, když jsou zde lidé autentické levice, členové antifašistických organizací, komunističtí historici i »běžní« občané, kteří brání např. památníky osvoboditelů od fašismu, revolučních představitelů, a ti jsou také skandalizováni?

Jistě je tu mnoho lidí, kteří udržují památníky a tím paměť na opomíjené postavy a události. Připomínají, že nás neosvobodili jen západní spojenci, nebo mluví o tom, že minulý režim umožnil sociální a kulturní vzestup významné části české společnosti. Pullmann a další akademičtí historici však působí ve významných institucích, jako jsou filozofické fakulty nebo Ústav soudobých dějin, a mají jako badatelé určitou mezinárodní reputaci, takže nad nimi nelze mávnout rukou s tím, že to jsou nějací »podivíni«.

Jak tuto aféru vnímají studenti filosofické fakulty?

Já myslím, že stojí spíše za Pullmannem.

Platí u nás svoboda slova, svoboda vědeckého bádání či svoboda akademické sféry?

V tomto případě platí.

A v jiných případech? Když řekl poslanec Stanislav Grospič svůj názor na srpen 1968, vzedmula se taková hysterie, že se musel veřejně omluvit.

Ale mluvíme o akademické sféře, tam je situace jiná než v politice. Pořád ještě existují akademické svobody. Na Pullmanna vycházely po dobu nejméně dvou měsíců jeden až dva denunciační články denně a na fakultu chodily dopisy požadující, aby tento údajný obhájce totality byl odvolán z funkce děkana. Akademický senát, který má právo odvolat děkana, však v těchto článcích a dopisech nemůže vidět důvod k odvolání. Bylo by absurdní, kdyby akademický senát odvolal děkana kvůli tomu, že citoval z díla renomované americké autorky a vyjádřil veřejně své badatelské poznatky. Kdyby tak učinil, připomínalo by to praktiky z padesátých let.

V září se skupina českých osobností postavila za zakladatele WikiLeaks Juliana Assange, který má být souzen. Je to téma i pro filosofy? Jak rezonuje Assange a jeho činy ve filosofických a společenskovědních kruzích?

Nezaznamenal jsem, že by se o něm nějak zvlášť mluvilo. Určitě o něm všichni vědí, ale většinou se k němu nevyjadřují. Dobře to napsal prof. Václav Bělohradský ve své eseji: »Kdyby se naši filmoví tvůrci skutečně poučili z totalitní minulosti obecně a z vraždy Milady Horákové zvláště, visel by na FAMU už dlouhé měsíce plakát: Svobodu pro Juliana Assange!« Nevím, zda studenti FAMU a filmaři jsou tak konformní, nebo je to věc děkana, který se nechce dostat do špatného světla.

Assangeův příklad ukazuje, že svoboda slova sice v západním světě platí, ale nesmí zasáhnout velmocenské zájmy, jak to mnohokrát doložil Noam Chomsky. Pak se zájmy impéria nadřadí nad svobodu slova. Julian Assange impérium ranil v citlivém místě, a proto se připravuje monstrproces, kde výška trestu může přesáhnout výšky trestů, které padaly u nás v 50. letech.

Profesor Bělohradský glosoval plakát s Miladou Horákovou »Zavražděna komunisty«, který uplatňuje kolektivní vinu. Bělohradský použil i takovéto přirovnání: »Co třeba umístit na sídla liberálních stran v EU obrazy týraných černochů z trestních kolonií v Africe s nápisem Utýráni liberály?«

To je přesné vyjádření toho, co jsem nazval dekomunizace, která otevírá dveře konzervativnímu nacionalismu. Tyto kampaně znemožňují veřejnou kritickou debatu o minulosti i současnosti. Místo nich se požaduje loajalita s kampaněmi, které jsou zaměřené proti určité skupině obyvatel.

Všímáte si, že jakýkoli průšvih let 1948-1989 má jmenovitého kolektivního pachatele – komunisty? To zní z televizních obrazovek vždy. Zato je-li jev z tohoto období pozitivní, tak ten, kdo jej zajistil či umožnil, uveden není.

To jsou nesrovnalosti, které vznikají z obrazu minulé éry jako zločinného systému. Komunisté jsou nositeli zla, takže z principu nemohli udělat nic dobrého. Zvláště absurdní je to u Dubčeka a pražského jara. Byli to komunisté, kteří mimo jiné zrušili cenzuru a umožnili téměř neomezenou svobodu slova. Jsou nositeli zla, nebo ne? Komunisté na Helsinské konferenci v roce 1975 podepsali pakt o dodržování lidských práv. Byl to projev zločinného a bytostně nedemokratického systému srovnatelného s nacismem? Komunisté v roce 1989 zasedli k jednacímu stolu s představiteli disentu. Proč jako zločinci jednoduše nepoužili násilí proti demonstrantům? To jsou nesrovnalosti, které si člověk používající vlastní rozum brzy uvědomí.

Obraz minulého režimu jako zločinného systému připomíná to, jak se v poúnorovém období pohlíželo na první republiku. Vždycky jako na republiku buržoazní a vykořisťovatelskou. A to se opakuje i po listopadu 1989, jen se přehodila znaménka.

Takže s odstupem času se pohled na zmíněná desetiletí zbaví ideologického nátěru? Ovšem pokud zcela nebudou mladí ovlivněni tak, že komunisté budou zloduchy dějin. Volby právě proběhlé ukázaly názory voličů...

Už dnes probíhá zápas mezi mnohovrstevnatým vědeckým přístupem k minulosti a přístupem ideologickým, který považuje jiný hlas za ohrožení demokracie. Neběží tu o historické poznání, nýbrž o způsob, jímž polistopadová liberální demokracie přesvědčuje většinu o svém důvodu existence. Zdůvodňuje se tím, že se v něm lidé nemusí bát gulagu a ostnatých drátů, které zažívali v minulém režimu. Pokud začne někdo tvrdit, že tento obraz odpovídá realitě jen částečně, ohrožuje tím polistopadovou demokracii. Proč? Protože tato demokracie za třicet let v podstatě nenašla jiné zdůvodnění, než je odmítání zločinů minulého režimu, a nyní někdo toto zdůvodnění zpochybňuje. I to je příčina hysterie, kterou vyvolal Michal Pullmann.

Dalším faktorem je, že v každém režimu vzniká u středních vrstev konformismus s mainstreamem, statusový názor, kterým si potvrzují svůj status, že patří »k té lepší části«. Kdežto neprivilegované vrstvy na to příliš nedbají a vyjadřují se více svobodně než střední třída, jež se cítí být zavázána režimu za svou pozici. Tím vysvětluji, že mnoho lidí střední třídy se připojuje k tomu, co slyší v médiích.

Když se u nás řekne socialismus, pro některé to zní jako něco nejhoršího anebo nadávka. Jak jej definujete?

Socialismus je společnost, která není politicky a ekonomicky podřízená kapitálu, nýbrž je skutečně svobodná. Socialismus vytváří podmínky pro naplnění lidského života něčím smysluplným, jako je poznání, tvořivost, vztahy, sounáležitost, tělesný rozvoj. V kapitalismu je hlavní starostí většiny lidí, jak vydělat peníze, protože všechno je za peníze. Kapitalismus tím ponižuje lidskou důstojnost. Socialismus chápu tak, že je to aristokratismus pro všechny. Aristokratismus v původním řeckém smyslu slova, podle něhož má člověk své schopnosti plně rozvinout tak, aby byly co nejlepší (aristos je ten, kdo je nejlepší). V antické společnosti, ve feudalismu a v kapitalismu k tomu měli podmínky jen někteří, v socialismu je mají mít všichni.

Monika HOŘENÍ

17. 10. 2020  Monika HOŘENÍ