Rozhovor Haló novin s pamětníkem Janem Turkem, účastníkem domácího protifašistického odboje a Pražského povstání

Šest let německé okupace, pronásledování a poprav muselo přinést následky

Jste jedním z aktérů dvojdílného dokumentárního filmu Odsun-Vertreibung, který 20. října večer vysílala Česká televize. Jde o mezinárodní projekt, na němž se ČT také podílela. Jak na vás filmaři přišli?

Dostali se ke mně přes Paměť národa. Tam jsem byl před lety vyzpovídán na doporučení pana Vlastislava Janíka. Vyprávěl jsem zkušenosti své a své rodiny z druhé světové války i z dalšího období, a mimo jiné také o své účasti na zabezpečení československých hranic po druhé světové válce.

Jak probíhalo jejich oslovení a kdy to bylo?

V minulém roce mě kontaktovala Česká televize, že německá televize má zájem udělat se mnou rozhovor. Stalo se tak na doporučení Paměti národa, jak jsem již uvedl, a mělo se to týkat mých zkušeností z pohraničí po skončení druhé světové války a o soužití Němců a Čechů před válkou a za války. V rozhovoru jsem vzpomněl i oběti naší rodiny, popravu strýce Štěpána Mikšovského za heydrichiády v roce 1942 na Kobyliské střelnici a prohlídky gestapa v naší rodině během německé okupace. Vyprávěl jsem o strachu o život.

Tento rozhovor byl natáčen v restauraci na Praze 4 a jistým panem Poláčkem překládán do němčiny. Ještě nevěděli, zda se budou moje vzpomínky pro německou televizi vůbec hodit. Nakonec k tomu však došlo. Vlastní natáčení probíhalo v salonku restaurace Černý kůň v Lucerně.

Jako šestnáctiletý chlapec jste se účastnil Květnového povstání českého lidu v Praze. Jakým způsobem?

Pražského povstání jsem se účastnil jako člen Revolučních gard v bojové jednotce Památníku národního osvobození na Vítkově. V Revoluční gardě jsem po 9. květnu 1945 do 18. května 1945 vykonával strážní službu, kdy jsem byl zařazen do zvláštního oddílu Revolučních gard s úkolem zabezpečit klid a pořádek našeho pohraničí před destrukcí československého majetku a na ochranu místních občanů. Náš oddíl odjel z Masarykova nádraží do České Lípy. Po nutných formalitách jsme byli zařazeni do Pohotovostního pluku Národní bezpečnosti (SNB) a rozděleni do skupin, kterým byly přiděleny jednotlivé obce v okrese.

[o]

Naší pětičlenné skupině byla přidělena větší obec Bohatice, kam jsme přijeli 20. května 1945. Zde, jak jsme zjistili, byla již řada domů a statků prázdná, tj. jejich dosavadní němečtí obyvatelé již v nich nebyli, tedy spontánně odešli pryč.

Co bylo vaším úkolem?

Zkontrolovat stav osazenstva v domácnostech a celé obci. Zabezpečit prázdná stavení a obsluhu zvířat. Zkontrolovat, zdali se zde neskrývají váleční zločinci a hledat uschované zbraně. A hlavně připravit prostor pro příchod českých občanů k osídlení. Postupně se to dařilo a české rodiny přicházely. Mezi prvními přišla rodina Synkova. Otec z této rodiny se stal prvním předsedou národního výboru v Bohaticích. Dále přišla zemědělská rodina Mázlova a rodina Vojáčkova. Táta z této rodiny bojoval proti fašistům jako jugoslávský partyzán. Tito lidé vyslechli jako první výzvu československé vlády k osídlení pohraničí.

Ale přicházeli i různí vykukové, kteří si mysleli, že se lacino obohatí. U nás se jim to však nepovedlo.

Co konkrétně jste dělal?

Činnost naší jednotky řídil náš velitel. Například jsme ve dvojicích prováděli kontrolu v domácnostech, dělali seznam obyvatel a hledali zbraně. Přitom jsme nacházeli různá nacistická osvědčení, Železné kříže a jiná nacistická vyznamenání. Dále fotografie padlých německých vojáků, ale i zásoby potravin, hlavně špeku z celých půlek prasat visících v komínech domů. Znamenalo to, že členové těchto rodin byli vojáky wehrmachtu a tato vyznamenání dostali za své »zásluhy« na frontě, za zabíjení obyvatel v okupovaných zemích, za zabíjení našich a spojeneckých vojáků, za »osvobození Sudet« apod. A přitom, když jsme přijeli do Bohatic, na všech domech byl nápis Antifašista. Tak jací to byli antifašisté?

Ještě v průběhu června až srpna 1945 dobrovolně odcházely z Československa další německé rodiny z této vesnice, což jsme se však dovídali na poslední chvíli. Oni nám nikdy neřekli, že chtějí odejít. To jsme se dověděli, až když vypustili dobytek a ostatní zvířata ze stájí. Jen jednou se nám podařilo zachytit dvě německé rodiny na stanici ČSD a doprovodili jsme je do Zákup na seřadiště, kde jsme si udělali jejich evidenci.

Na tom ilustruji, že tito němečtí obyvatelé nespolupracovali s československými orgány. Tito lidé odcházeli z republiky dobrovolně, s malým majetkem. V Zákupech naše velitelství organizovalo jejich další odsun.

Když jste vstoupili do domu, kde ještě žili němečtí obyvatelé a vy jste je konfrontovali s důkazem, že nebyli antifašisty, co se dělo?

Byli zticha. Bylo cítit, že jsou neradi, že jsme k nim přišli a našli jsme to, čím se asi po válce nechtěli chlubit. Byli neradi, když jsme přikázali, že mají provádět dodávky například vajec apod. Bylo znát, že k nám mají výhrady, že nás nesnášejí. Pouze ředitel tamní školy se k nám choval slušně, říkal, že sám byl od jiných Němců pronásledován. Ovšem to byly možná také jen řeči.

Nabízí se logické: Odcházeli narychlo proto, že měli černé svědomí. Báli se odplaty, cítili vinu za válku, rozbití republiky, za prováděnou perzekuci Čechů.

Ano, utíkali proto, že měli špatné svědomí. Bylo jasné, že se s námi nesmíří.

Jak dlouho jste v Revolučních gardách působil?

Do 18. května 1945. Gardy byly rozpuštěny v červnu 1945. To další už bylo moje působení v Národní bezpečnosti. Z Bohatic jsem odešel v září 1945, když jsem byl demobilizován. Vrátil jsem se »do civilu«, abych dokončil své vzdělání, vyučil se atd. Uvědomte si, že mi bylo 16 let.

Hovořil jste o tom, že se objevovali nějací vykukové a ve filmu jste zmínil, že za členy Revolučních gard se vydávali i různí zloději a kriminálníci, kteří se chtěli přiživit na revoluční době. Těmto rabovačům se říkalo příznačně rabovací gardy. Vy jste se s nimi také setkal?

Dělo se to, ale v našem rajónu ojediněle. Já jsem se setkal s jedním případem a na tyto zloděje jsme jako příslušníci Národní bezpečnosti upozornili naše velitelství v Zákupech.

Jak se vám vlastně film Odsun-Vertreibung líbil?

Nelíbil. Mrzí mne, že některá vážná sdělení, která jsem filmařům do mobilu a na kameru řekl, ve filmu nakonec nezazněla, prostě je nezařadili. Také jsem cítil nevyváženost filmu, byla tam převaha německých názorů nebo těch, které i z české strany obhajovaly Němce. To považuji za nepřijatelné. Kdybych mohl vidět film dopředu, upozornil bych filmaře na to a žádal nápravu.

Vy jste jako ve filmu vystupující aktér neviděl celý film dříve, než jej ČT zařadila do vysílání?

Ne, neviděl, nikdo mě dopředu o celkové podobě filmu neinformoval.

Měl jste možnost filmařům říci svůj názor?

Ano, ale až po odvysílání v ČT. Pana Poláčka, který reprezentoval při natáčení českou stranu, jsem upozornil, že cítím nespokojenost s filmem, čemuž se on divil. Žádal jsem, aby to tvůrčímu štábu filmu předal. Problém byl, že já jsem jim upřímně říkal své vzpomínky a nevěděl jsem, co z toho filmaři vezmou a co ne.

Jak z vlastních zkušeností hodnotíte německé obyvatele, kteří žili v našem pohraničí? Ve filmu Odsun-Vertreibung vystupovali jako ukřivdění. Jaká byla vaše zkušenost z roku 1945?

Celá řada si uvědomila – to bylo vidět na jejich chování -, že válka byl průšvih, že udělali chybu. Současně na nich byla patrná zpupnost, takže jsme museli být ostražití, hlídat, abychom se sami uchránili. Na doložení té situace uvedu tuto vzpomínku: V Milovicích sídlila posádka Rudé armády, a když rudoarmějci projížděli naším okresem, tak po nich bylo stříleno z lesů. Tam museli být ukryti werwolfové a jiná nacistická sběř. Takže pochopme tu dobu.

Ve filmu hrály prim emoce, slzy, pláč německých vysídlenců nebo současných českých občanů německé národnosti, kteří zůstali. Jejich emociální vzpomínky nebyly dány do objektivního kontextu, čehož se měli zhostit historici. To se však nestalo, nebo jen minimálně. Souhlasíte?

Ano. Podívejte, Němci měli během první Československé republiky své poslance v parlamentu, školy, včetně vysokých, divadla, své úřady s německým jazykem apod. Soužití německého a českého obyvatelstva bylo po celou dobu víceméně v pořádku, české a německé děti si spolu hrály, lidé si byli sousedy.

Také probíhaly tzv. handly, kdy české a německé rodiny si vzájemně vyměnily své potomky v určitém věku a tito se tak naučili řeč druhého národa. Takto na handl šla do Děčína má sestra, a syn z té německé rodiny pobýval v naší rodině. Když ji maminka do Děčína odvezla, tak ji překvapilo, že ji hlava rodiny uvítala slovy: »Vítám vás v Němcách.« To maminku zarazilo, neboť tento pán byl zaměstnancem Čs. státních drah! Tedy on jako Němec pracoval ve státních službách ČSR. Pointa mé vzpomínky z filmu vypadla.

Po nástupu Hitlera toto vzájemné solidní soužití skončilo a Němci byli vůči Čechům právě v pohraničí silně agresivní, a co hůře, agresivita narůstala. Byla to na konci 30. let nejen již otevřená agrese, ale mnohem dříve se děly takové »drobnosti«, kdy například němečtí podnikatelé v pohraničí nezaměstnávali české dělníky, pokud tito neposílali své děti do německých škol. Taková byla realita.

Film akcentoval, že poválečné násilí na Němcích bylo cíleně organizované čs. státem, vojáky 1. čs. armádního sboru, dokonce prezidentem Edvardem Benešem. Co tomu říkáte?

To je naprosto nesprávné, protože to není podle pravdy. Ano, děly se dílčí excesy, ale to nebyl systém. K tomu stát nedával podnět.

Je však třeba vědět, že se nelze divit, když někde došlo k takovýmto excesům, protože šest let německé okupace, poprav a pronásledování, zotročování – to muselo přinést nějaké následky! To jsem filmařům také říkal, a ve filmu to není. Snad si nikdo nemohl myslet, že skončí válka a oběti i jejich pronásledovatelé si padnou do náručí nebo řeknou – zapomeneme. Sám Winston Churchill předpovídal, že poválečný čas bude daleko drastičtější, než jaký v reálu nastal.

Co z myšlenek, které jste filmařům řekl do kamery, ještě diváci neslyšeli, protože nebyly zařazeny?

Například o existenci Freikorpsu, což byla německá teroristická organizace, jejímž účelem byla destabilizace situace v československém pohraničí pomocí ozbrojených útoků, sabotáží a diverze. Československo bylo ve válce s Německem od 17. září 1938, kdy vznikla tato organizace. O této válce s Německem svědčí střety s Freikorpsem a obsazení našeho území wehrmachtem od října 1938 a bojová střetnutí našeho vojenského praporu v Czajánkových kasárnách v Místku 14. března 1939.

Freikorps zanikl již v průběhu října 1938, neboť cíle bylo dosaženo – odtržení pohraničí. O tom ve filmu nepadlo ani slovo. Ani to, že již 5. listopadu 1938 bylo 1,260 milionu členů sudetoněmecké strany slavnostně převedeno do NSDAP a že 1,129 milionu Němců obdrželo medaili »za osvobození Sudet«. Za aktivní boj proti ČSR bylo vyznamenáno dalších 400 000 členů Freikorpsu.

Když jsem s filmaři hovořil, tak jsem jim o této zločinecké německé organizaci říkal, oni si to nahrávali. Takže o tom, že je toto důležité, věděli. V souvislosti s tím, jak se někteří Češi chovali k Němcům v odsunu, jsem jasně uvedl, co dělal před tím například Freikorps Čechům.

Disproporcionalita ve filmu Odsun-Vertreibung byla zjevná také v tom, že 1,5 dílu bylo věnováno emocím německých »vyhnanců«, zato skuteční čeští vyhnanci a třeba i němečtí antifašisté prchající z pohraničí byli jen stručně zmíněni. A už vůbec nezazněl počet našich obětí druhé světové války.

Ano, o počtu obětí nebyla ve filmu ani zmínka. Víme, jak se Němci chovali k nám. Tak museli očekávat, že se k nim v rukavičkách po válce chovat nebudeme. To ve filmu také nezaznělo, ačkoli jsem to filmařům řekl.

Němečtí obyvatelé bývalého Československa se podíleli na rozbití ČSR a měli podíl - někteří větší, jiní menší - na obětech našich občanů, kteří museli utéci z pohraničí, a na 360 000 jich padlo či bylo zastřeleno, umučeno, zabito v koncentračních táborech a vězeních.

Skutečných českých vyhnanců z čs. pohraničí, antifašistů, bylo 150-250 tisíc. Bohužel v obci Bohatice se nám nepodařilo zjistit, zda přímo i z této konkrétní vesnice byl někdo po mnichovské dohodě vyhnán. No, a pokud Němci chtěli do říše, tak jsme jim to po válce jen umožnili.

Mrzí mne, že ačkoli jsme na poli česko-německých vztahů ušli velký kus cesty, v současné době je dobré sousedství narušováno požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu, který stále existuje. Ostatně jeden z německých aktérů filmu, který byl jako dítě vysídlen po válce z ČSR, je kdesi šéfem buňky Sudetoněmeckého landsmanšaftu, což v tom filmu taky zazní.

A stále se mi vracejí výroky kancléřky Angely Merkelové z června 2018, když řekla, že nebylo žádné morální ani politické opodstatnění pro »vyhnání« Němců ze střední a východní Evropy. I tuto připomínku výroku paní Merkelové jsem filmařům řekl a ta ve filmu samozřejmě také není. Ani návštěvy pana Posselta v České republice ke smíření nepřispívají, spíše stále provokují vzájemnou nevraživost.

Monika HOŘENÍ

12. 11. 2020  Monika HOŘENÍ