Co bylo před osvobozením Osvětimi?

Likvidace koncentračních táborů na Východě (léto 1943 až leden 1945)

Mezinárodní den památky obětí holocaustu si každoročně připomínáme 27. ledna. A to teprve od roku 2005, kdy byl vyhlášen Organizací spojených národů. Byl to den, kdy v roce 1945 Rudá armáda pod velením maršála Koněva osvobodila největší z nacistických likvidačních táborů, komplex Osvětim-Birkenau. Bylo v něm zavražděno na 1,2-1,6 milionu vězňů, především Židů. Osvobozující armáda zde nalezla jen 6000 živých – vyčerpaných, hladových a nemocných vězňů. Dalších 60 000 nacisté deset dnů předtím vyhnali na pochody smrti.

Räumung – důkladné vyčištění

Himmlerovi a velení SS bylo už od léta 1944, dávno před sovětskou ofenzívou zahájenou 12. ledna 1945, jasné, že zničení všech koncentračních táborů, především Osvětimi-Birkenau, nebude možné. Říšský vůdce SS Himmler proto odpovídal komandantům koncentračních táborů, které byly nejblíže postupující východní frontě, jednoznačně. Koncentrační tábory mají být bezpodmínečně evakuovány v případě, kdy hrozí, že padnou do rukou nepřítele. Žádní zdraví vězni nesmí zůstat v táborech. Neboli provést důkladně tzv. Räumung – vyčištění. Úplné vyčištění, tedy včetně masakrů a likvidace nemohoucích vězňů. Mimo jiné i odvoz všeho zařízení, zásob z koncentračních táborů a jejich provozů. Poté přesun a využití práceschopných vězňů kdekoliv je to ještě možné. Samozřejmě bez ohledu na podmínky transportu vězňů a jakékoliv jejich zásobení. V lednu 1945 se jednalo na Východě především o KT Osvětim a KT Stutthof a všechny jejich pobočné tábory.

Příkaz k evakuaci oblasti Horního Slezska, pod kterou spadal i KT Osvětim, vydal 21. prosince 1944 velitel oblasti a říšský komisař Fritz Bracht. Nařídil evakuaci všech vězňů koncentračních táborů, válečných zajatců a nuceně nasazených. Realizaci dostal na starosti velitel SS složek oblasti Varšava Ernst Heinrich Schmauser. Telefonicky obdržel 12. ledna 1945, tedy až v den zahájení útoku Rudé armády, příkaz Himmlera tlumočený Pohlem (Oswald Pohl, druhý nejmocnější muž SS, hlava administrativního a ekonomického úřadu SS): »Ani jeden zdravý vězeň nesmí zůstat v táborech pod vaší pravomocí.«

Evakuace Horního Slezska pak probíhala naprosto chaoticky, všechny komunikace byly ucpané, zásobování nezvládnuté a nedostatečné. A to i přesto, že v posledních měsících války byly zapojeny do akce Räumung všechny německé složky s velkým nasazením, jak SS stráže hlavních a pobočných koncentračních táborů, tak civilní německé obyvatelstvo oddílů domobrany a bojující mládeže, Volksturm a Hitlerjugend.

Jaká byla »Cena vítězství«?

Kde se brala nacistická zuřivost, fanatismus místních německých obyvatel na okupovaných územích? Otázky často kladené i dnes. Proč v posledních měsících války, kdy už Německo ztratilo obrovská území na západě i východě, nadále uplatňovalo taktiku »spálené země«, nešetřilo ani civilní obyvatelstvo? Mezi civilisty náleželi i vězňové koncentračních táborů a nuceně nasazení. Na ně i válečné zajatce se vztahovaly válečné konvence, které Německu jednoznačně přikazovaly jejich životy chránit. Pro Německo se staly mezinárodní konvence už dávno během války jen cárem papíru. To se nejvíce podepsalo na obětech a zničení okupovaných území Sovětského svazu. Od srpna 1942, bitvy u Stalingradu, tedy déle než dva roky, Německo ustupovalo, zabíjelo a ničilo. Dokládá to i nedávno natočený dokument Cena vítězství. Jeho druhý díl s názvem Spálená srdce uvádí otřesná fakta o tom, co taktika »spálené země« znamenala.

[o]

Počty měst a obcí vypálených během německé okupace a především při boji a ústupu německých vojsk jdou do tisíců. Počty obětí na civilním obyvatelstvu do milionů. Jsou ještě stále předmětem upřesňování odhadů historiky. Uvádí se v celém Sovětském svazu 1710 zničených měst, 70 000 vesnic a zavražděných 15 milionů civilních obyvatel. Jen v Bělorusku šlo o více než 9000 zničených, z nich více jak 5000 vypálených obcí. Pro nás je to nepředstavitelné měřítko – v západní Evropě, USA a zbytku světa jsou to obecně naprosto neznámá fakta.

V dokumentu Spálená srdce vypovídá ještě žijící přeživší žena, tehdy dívenka z ukrajinské vesnice Ola. Přežila jen proto, že z lesa, kde nacisté při ústupu v lednu 1944 postříleli celou její rodinu, unikla přes jezero na tenkém ledě, který ji unesl. Vojáci po ní zezadu stříleli, naštěstí ji jen postřelili. Svou výpověď ani teď po letech nebyla schopna pro pláč dopovědět.

Treblinka, Bełżec a Sobibór – vymazány beze stopy

V jednom svém článku jsem se věnovala vyhlazovacímu táboru Bełżec. Jak to bylo s koncentračními tábory dále na východ od Osvětimi? Ty už v době osvobození Rudou armádou neexistovaly, nacisté je zlikvidovali. Hrozné je, že jsou málo známé i dnes. Do KT Treblinka, Bełżec a Sobibór byli od léta 1942 sváženi vězni z početných pobočných táborů a židovských ghett na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska a masově likvidováni. Vyhlazovací tábory byly jiné než obecně známé pracovně likvidační tábory, jako byl Buchenwald, Mauthausen, Sachsenhausen a další. Zde na Východě šly transporty nově dovezených vězňů, většinou židovského původu, rovnou do plynu. Naživu bylo ponecháno v podstatě jen několik vězňů, potřebných k údržbě chodu tábora. Záchranou příchozích vězňů bylo ovládat nějakou profesi, řemeslo, administrativní práce. Silní jedinci byli zařazeni do strážních oddílů nebo do Sonderkommanda – ti obsluhovali, proti své vůli a z donucení, vyhlazovací zařízení, plynové komory a krematoria.

V počtu vyhlazených obětí byly tyto tábory po Osvětimi na dalších místech. V KT Treblinka se počet obětí udává 870 000, v KT Bełżec 500 000 až 800 000, v KT Sobibór je to 200 000 až 350 000.

Vyhlazovací tábory Treblinka a Bełżec byly likvidovány už v létě 1943. Totální zničení KT na Východě nacisté a především složky SS připravili stejně pečlivě, jako provedli jejich bleskové založení na jaře 1942. Masové hroby vězňů byly vykopány, jejich těla spálena, kosti drceny na prášek. Všechny budovy a zařízení byly vězni rozebrány a odstraněny. Prostor osázen smrčky a lupinami. Členové Sonderkommanda z KT Bełżec byli transportováni do KT Sobibór, kde byli v červnu 1943 zavražděni. KT Sobibór byl po známé vzpouře vězňů 17. října 1943 na přímý rozkaz Heinricha Himmlera uzavřen a »vyčištěn«. Vězni byli usmrceni. Prostor tábora srovnán se zemí, osázen borovým lesem. Jako by zde nikdy nestál...

Likvidace koncentračních táborů v Pobaltí

Úplně zničit se nacistům podařilo v létě a na podzim 1944 i většinu pracovních koncentračních táborů v tzv. oblasti Ostland. Tedy v okupovaných pobaltských zemích Estonska, Litvy, Lotyšska a severovýchodní oblasti polského Gouvernementu. Patřily pod KT Stutthof. Vyklízeny byly tři hlavní koncentrační tábory a více než 50 pobočnými pracovními tábory pro Židy, zřizovanými z židovských ghett od podzimu 1943. V Litvě bylo z nejjižněji položeného KT Kovno (Kaunas) vyhnáno 8000 vězňů v červenci 1944. Mnoho z nich se snažilo v táboře schovat, počkat na osvobození Rudou armádou. Vězni byli přesvědčeni, že pochod na západ do Německa je pro ně jistá smrt. Prohlídky tábora strážemi SS byly brutální. Vězni pak projeli vlaky 380 km do KT Tiegenhof (Nowy Dvór u Gdaňsku) a byli rozděleni – ženy byly deportovány několika transporty do nedalekého KT Stutthof. Muži až do 1200 km vzdáleného KT Dachau a KT Kaufering v Bavorsku.

Z Lotyšska bylo 12 tisíc vězňů z KT Riga-Kaiserwald deportováno v srpnu a září 1944 několika transporty do 530 km vzdáleného KT Stutthof v Polsku, další do 930 km vzdáleného KT Neuengamme u severoněmeckého Hamburku. Židovští vězni z říše, protektorátu, také mnoho židovských žen z Maďarska, byli pak nadále v oblasti využíváni na velmi tvrdou práci.

Jako příklad můžeme uvést KT Dundaga na severu Lotyšska, vzdálený 20 km od břehů Baltského moře. Vězni zde pracovali na stavbě školicího tábora pro wehrmacht v hlubokých lesích. Káceli stromy, vykopávali pařezy, mnohdy byly i ženy zapřahány do povozů místo koňů. Umíralo jich v zimě 1944 až 10 denně. Podle svědectví přeživších byli pak všichni Židé pod 18 a nad 30 let věku před transportem usmrceni, evakuováno bylo pouhých 500 vězňů.

V Estonsku byl nejseverněji položený KT Klooga u Talinnu evakuován po moři do KT Gdaňsk a KT Freiberg. Zbytek vězňů, kolem 2000, byl 19. září 1944 střílen v blízkých lesích, mrtvoly hromadně upalovány. Celý tábor byl pak spálen. Několik hranic s ještě nespálenými zbytky těl zde našla Rudá armáda při osvobození 22. září 1944.

Majdanek – svět spatřil první koncentrák

Prvním koncentrákem, kde nebyla šance kompletně zahladit stopy, byl v červenci 1944 KT Majdanek u polského Lublinu. Ležel 400 km na východ od Osvětimi. Byl částečně vyhlazovacím táborem, částečně pracovním. V dubnu 1944 odtud odcházely a odjížděly transporty s téměř 11 000 vězni – na západ. Na Lodž, Bergen-Belsen, Gross-Rosen, Osvětim, Krakov-Plaszov, Ravensbrück. Všechny židovské děti a ženy byly poslány do plynu. Poslední transport s 1000 sovětskými zajatci odjel v červenci 1944 do Mauthausenu. Závěrečné »vyčištění« KT Majdanek proběhlo v červenci 1944 narychlo. Stráže SS už nestačily ani zničit jeho krematoria. Stačili ale provést hromadnou vraždu dalších vybraných vězňů v bývalé věznici gestapa, umístěné v prostoru starobylé pevnosti v Lublinu.

Posledních 1200 vězňů pak bylo vyhnáno z KT Majdanek na pochod smrti do 400 km vzdáleného KT Osvětim 20. až 21. července 1944. Bylo to jen několik dní před osvobozením tábora Rudou armádou 23. července 1944. Vězni nejprve prošli 120 km pěšky přes Krasnik do Cmielowa. Pak v přecpaných vagónech jeli dál. Pouhá polovina z nich dorazila do KT Osvětim. Byla to předzvěst tzv. evakuačních transportů – transportů smrti. Bylo jasné, že nepůjde o evakuaci, ale likvidaci vězňů.

KT Majdanek byl pak první světu známý osvobozený koncentrační tábor. Zpráva o hrůzách spatřených na jeho místě obletěla svět. Nebylo to nic platné. Nepodařilo se zabránit spoustě utrpení a statisícům dalších ztracených životů vězňů. Svět neměl tušení o masové likvidaci a pochodech smrti.

Milena MĚSTECKÁ

25. 1. 2021  Milena MĚSTECKÁ