Rozhovor Haló novin s Jaroslavem Kojzarem

Až nebude možné si svobodu a demokracii koupit

Dnešním měsícem podle vlastního rozhodnutí předáváš řízení Naší pravdy mladším. Není ti to líto?

Přiznávám, že přece jen trochu ano, ale věk je věk, a i když se cítím dobře, přece jen mě více věcí unavuje než dříve. A každý má vědět, kdy skončit. Nemám obav, že by se však něco podstatného v obsahu Naší pravdy změnilo. Ti, co odpovědnost přebírají, Monika Hoření a Ivan Cinka, jsou zárukou pro pokračování v obsahovém zaměření, které se profilovalo od okamžiku, kdy Naše pravda dostala jinou tvář, přesunula se do Prahy jako samostatná příloha Haló novin. Ale od té doby uplynulo už skoro patnáct let.

Musím ovšem poděkovat i našim ostravským předchůdcům, kteří Naši pravdu dokázali udržet také skoro stejnou dobu, a jen okolnosti způsobily, že z časopisu se stala jenom přílohou a že z Ostravy se přesunula do Prahy.

A ještě jedno poděkování – všem, kteří pro Naši pravdu připravovali své články, a vlastně i těm, kteří přílohu svými články utvářeli a nedožili se třeba dnešních dnů.

To se budeš mít, odpočívat, hrabat se v zemi na zahrádce. Skoro ti závidím…

Je jistě pravdou, že také budu odpočívat, také hrabat se, obrazně řečeno, v zemi, ale také spolupracovat s Haló novinami, psát své Osudové okamžiky. Dál se budu věnovat stránce výtvarného umění, komentovat některé události, a pokud budou moji nástupci chtít, také občas nějaký ten článek nebo rozhovor pro Naši pravdu připravím. Takže nebudu jen odpočívat a dívat se do stropu.

Dobře, ale když už spolu hovoříme, jako zkušený novinář jsi prožil v minulosti leccos, co tě nejvíce v novinářské praxi překvapilo?

Těch překvapení bylo mnoho. Stále se totiž něco děje a často ono dění jde úplně jiným směrem, než by člověk očekával nebo si přál. Musím přiznat, že jsem však něčím překvapován stále. V poslední době třeba namyšleností některých vysoce postavených lidí, kteří si v době pandemie myslí, že smějí všechno, a pak se diví, že dostanou desetitisícovou pokutu, jako například Václav Klaus, anebo poté, co porušili předpisy, se odvažují opatření veřejně kritizovat.

[o]

Takže Trumpovo jednání v posledních měsících svého mandátu nikoli?

Trump mě ničím překvapit nemohl. Byl to kovboj, u něhož těžko kdo mohl vědět, co řekne a co udělá, i když ono »co udělá« má své limity. Každý prezident ve Spojených státech je jen »figurou na šachovnici«, a táhne s ní všemocný kapitál. Biden nebude jiný. Jen nám všechno přinese na podnose v rukavičkách. Přiznávám, že to bude přijatelnější, ale výsledek bude stejný. Spojené státy budou dál usilovat o to, aby si svět pokořily.

Ty nemáš moc rád Ameriku…

Omyl. Mám ji rád. Čtu rád její autory. Teď jsem například dočetl Smoke Bellowa od Jacka Londona a v prosinci Poeovu Záhadu Marie Rogetové. Miluji Caldwela, Steinbecka, Twaina, Hemingwaye, Stona i Fasta, sedám vždy k televizoru, když je vysílána West Side Story a dokonale geniálně natočený muzikál My Fair Lady. Rád se dívám na filmy s Audrey Hepburnovou. Proto nechápu, proč takový národ má takové prezidenty a potřebuje silou, ať již vojenskou či ekonomickou, ovládat svět, a to doslova »přes mrtvoly«.

Nemáš chuť se tam podívat?

Nemám, i když vidět Yellowstonský národní park nebo třeba Údolí smrti by nebylo marné. New York, to veliké mraveniště, mě netáhne. Nejsem snob, abych tam jel jen proto, že se tím mohu vytahovat. Ale nevěřím, že bych, i kdybych požádal o vízum, ho dostal. Už jednou jsem v jedné evropské zemi byl »persona non grata« – to bylo před Listopadem – a že bych si to chtěl znovu opakovat, proč?

Navíc myslím, že i jinde ve světě jsou zajímavá místa. Paříž, Korfu popisované Durellem, Petrohrad s puškinskou tradicí, Vysoké Tatry anebo takový Český ráj, či třeba Mikulov s Pálavou, jihomoravské sklípky, Jindřichův Hradec s landfrasovským odkazem a úzkokolejkou, Šrámkův Písek, Šumava, západočeský lázeňský trojúhelník, kam jezdíval Goethe, i Javořina se Stráním a Květnou pod ní.

A mohu jmenovat mnoho dalších míst. Nic krásnějšího není. A navíc, já ještě neznám celou republiku. A ta je opravdu, co vím, alespoň pro mne nejhezčí. Hodně míst, která bych ještě chtěl navštívit, na mě doma ještě čeká. Zvláště dnes, kdy namísto toho, že jsme Češi, je nám vsugerováváno, že jsme Evropani. To je sice pravda, ale kdybych nebyl Čech, nebyl bych ani Evropan a k tomu, abych byl Evropan, musím být na rozdíl od pana europoslance Peksy především Čech, který je dokonce pyšný na historii svého národa.

Takže jsme se konečně dostali k historii. Jsi původním povoláním historik. To tě musí dost štvát současné přepisování historie. Je to tak?

Je, přiznávám, a když v televizi vidím pseudohistoriky vychované fakultou sociálních věd, která je v dnešním režimu Vysokou školou politickou, obyčejně televizor vypínám. Zvláště u takových »historiků«, jako je pan Blažek z ÚSTRu nebo pan poslanec Žáček, bývalý šéf stejné organizace, cítím, jak historie může být ohebná. Víš, historie je, jak kdysi říkali staří Řekové, matka věd, ale je velmi zneužitelná. Stačí, když se akcentuje nějaký fakt a na jiný se prostě zapomene. Když potom televizní stanice vyrobí nějaký dokument nebo dokonce hraný tzv. historický film, může velice lehce změnit i tu nejpříkladnější osobu v osobu, které by ses raději vyhnul. Takovým příkladem je v poslední době seriál České televize Božena. Z veliké spisovatelky, před níž bychom se všichni měli hluboce sklánět, je najednou sexuálními touhami zmítaná ženská.

Někdy stačí opravdu málo, aby skutečnost byla postavena na hlavu. Tak třeba neustálé opakování toho, že nejvýznamnější osobou 28. října byl vlastně Alois Rašín. Máme si myslet, že nebýt jeho, nevznikla by Československá republika? Nebo jednostranné vykreslování předmnichovské republiky, jako by vůbec neexistovala příšerná nezaměstnanost, hlad, žebračenky, střílení do demonstrantů, mrtví stávkující, Most, Vrútky, Rožňava, korupce velkých firem a zpronevěra úspor vkladatelů, a naproti tomu černé líčení života po roce 1948, kdy nebylo údajně nic pozitivního a jen samá nesvoboda, šikana, sledování každého, donucovací tábory, krádeže údajně těžce nabytého majetku, a rozsudky smrti.

Přitom se tehdy našim otcům a dědům podařilo zajistit takové věci, jako je vymýcení obrny, potlačit TBC, postavily se takové hydroelektrárny a za nimi nádrže s vodou, jako je Orlík či Lipno, lidé se nemuseli bát o práci, máme dodnes sídliště, ty tzv. havlovské králíkárny, v nichž dobře žijí statisíce lidí, i když jistě mohla být budována rychleji a třeba i vkusněji. Ta poúnorová republika nabídla vzdělání všem a zdraví v ní bylo zadarmo, jesle a mateřské školy nabízely možnost, aby maminky mohly jít opětně do práce, zemědělci se způsobem života mohli rovnat městskému obyvatelstvu, byli jsme v potravinách víceméně soběstační a státní dluh se skoro rovnal nule, atd., atd. I to stojí přece za zaznamenání a patří do naší národní historie.

Ale je to naopak. Do povědomí mladých lidí se mají dostat takoví hrdinové, jako byl vrah několika policistů Sixta, nebo Landstoff, jehož skupina zavraždila obyčejnou funkcionářku národního výboru Annu Kvašovou proto, že chtěla, aby lidem bylo líp. Tento čin jsme si připomínali před několika dny. Dnes jsou Sixta a Landstoff hrdiny.

Já si ovšem hrdinství představuji jinak. Mohu se i v této souvislosti zeptat, proč ve Vojenském historickém muzeu pod Vítkovem byla, a možná dodnes je, jedna skříňka věnovaná akcím bratří Mašínů a vůbec jejich vraždění není odmítnuto?

Historie je tedy, podle tebe, ideologickou vědou. Nemyslíš, že to je poněkud zjednodušené tvrzení?

Nemyslím. Pokud by tomu bylo jinak, pak by vítězové dané etapy vývoje okamžitě po získání moci nezačali dějiny převyprávět. Někdy stačí změny »maličkostí«, přejmenování ulic, náměstí či celých měst, a nahradit je pro nový režim přijatelnými jmény. Například náměstí Jana Žižky z Trocnova se překřtí na Přemysla Otakara, historické náměstíčko Pod kaštany se přejmenuje na náměstí Borise Němcova, či Park kultury a oddechu Julia Fučíka se změní na Výstaviště. Pak se odstraní pomníky a memoriální desky. Proto musely zmizet sochy Julia Fučíka, Jana Švermy, Jožky Jabůrkové či třeba maršála Koněva a namísto nich se kousek od Hradu ocitl památník Marie Terezie, ač ta se o naši řeč, probouzející se češství, nijak nezasloužila, naopak »tereziánský centralismus« ho podvazoval, či císaře Františka, který společně se svým kancléřem Metternichem se vypořádal s národním a liberálním hnutím. Proto z domu na Smíchově zmizela i deska se jménem hudebního skladatele Víta Nejedlého.

Ale stále se přece nic nezměnilo na Palackého a Masarykově koncepci dějin. Nebo se mýlím?

Mění se, řekl bych, přímo plíživě, ale cílevědomě. Stačí si připomenout, jak se dnes stavíme k husitství. Ani si neuvědomujeme, že Žižka se pomalu stává u našich dětí lapkou a bořitelem kostelů a klášterů. O bitvě na Bílé hoře a jejích důsledcích můžeme číst i to, že nebýt katolické církve a rekatolizace bychom prostřednictvím evangelíků byli poněmčeni. Takže za udržení jazyka vděčíme údajně jezuitům, dominikánům a návratu ke katolictví. Je to jistě nepravda, ale když se stále bude opakovat? Ani vznik republiky nebyl už ušetřen. Prý, mohl jsem číst, kdybychom nerozbili Rakousko, mohli jsme se mít jako Rakušáci a ušetřili bychom si »komunismus«.

To slovo vyvolává u antikomunistů úplné šílenství, a tak mu všude, kde mohou, nasazují »psí hlavu« a hledají pro to »důkazy« v minulosti, přičemž lživě vykládají to, co již dávno bylo objasněno. Není náhodou, že se v jedné z minulých zpráv BIS objevilo doporučení, že by se mělo přikročit ke změně koncepce našich národních dějin, která je údajně dosud stalinistická. Ani slovo o tom, že jde o koncepci vytvářenou po desítky let a vyplývající z naší národní zkušenosti, o pokračování koncepce Palackého a Masaryka. Co nám zvláštní služby nabízejí, tam nebylo, ale lze si to vydedukovat.

Říkal jsi, že vítězné strany si pomáhají převyprávěním historie, aby, rozumím-li tomu správně, zvýšily svoji prestiž. Jak to bylo po únoru?

Ani únoroví vítězové se nevyhnuli jistému politickému přístupu. Bylo ovšem po válce a zkušenost byla jiná. Pramenila nejen z okupace, ale i z nedostatků předmnichovské republiky, takže mnohé, co bylo spojeno s touto dobou, bylo upozaděno, nebo dokonce úplně vymazáno z pozornosti historiků a režimní propagandy. Týkalo se to např. i osoby Karla Čapka, postupně vymizelo oslavování 28. října nebo ono datum dostalo nový kabát či byl vyzvedáván zvláště levicový odboj a o tom nekomunistickém se hovořilo méně, i když by nebyla pravda, že se o něm nehovořilo vůbec. To vše se však postupně změnilo a témata, o nichž se počátkem padesátých let nepsalo, se stala součástí odborných prací, a dokonce se objevila i v literatuře a ve filmu. Nemohu nejmenovat třeba Sequensův Atentát nebo jeho Hříšné lidi, Neffův seriál Sňatky z rozumu, atd. Na rozdíl od dneška mnohé z toho, co bylo těsně po Únoru odsunováno, se postupně objevovalo mezi zadanými tématy pro historiky. Viz třeba pozitivně laděný Galandauerův téměř celostránkový článek o T. G. Masarykovi, který jsme publikovali v Rudém právu.

Na rozdíl od dneška?

Ano. Tak jsem to myslel. Dnes minulost jako by se týkala jen horní vrstvy obyvatel, proto jsou stále zpracovávána témata, která to potvrzují, o tom, jak tito lidé žili, co dokázali, jaký mají majetek hodný obdivu. A pokud jde o poúnorová léta, věnují se disidentům, oprávněně či tzv. neoprávněně odsouzeným vězňům nebo přímým odpůrcům režimu a tomu, jak trpěli. Církvi, šlechtě, majitelům fabrik a všem, kteří byli po Únoru zbaveni moci či majetku. Nakonec jim vyjde, že poškozeni režimem byli vlastně všichni. Dozvídáme se, co nebylo, co mělo být, co »bylo ukradeno«.

Pro mladé lidi, kteří nic nepamatují, a jejich rodiče, kteří už zapomněli, je to jistě skličující a odrazuje je to od pokusu znovunastolit socialismus či alespoň režim, který by byl poněkud sociálně spravedlivější.

Socialismus. Věříš, že je ho možné někdy dosáhnout?

Věřím, i když to bude socialismus poněkud jiný, než jsme ho budovali. Bude v něm naplněna teze, kterou vyslovili Marx s Engelsem. Byla to teze o »nejvyšší demokracii« a o tom, že lidé budou »odměňováni podle práce«, a tedy nikoli podle toho, co vlastní a kolik peněz mají na svém kontě. Bude naplněno heslo Velké francouzské revoluce »Rovnost, volnost, bratrství« a konečně se dostane na lidská práva, skutečná lidská práva, ne ta okleštěná na právo vlastnit, jako jsou právo na vzdělání, a další práva limitovaná však množstvím peněz v bance. I svobodu a demokracii je dnes přece možné, máš-li peníze, si koupit a naopak ten, kdo na to nemá, musí se jen podřizovat zákonům a předpisům, a pokud tak neučiní, bývá také příkladně trestán anebo vyřazen »ze hry« o ono »místo nahoře«.

Zbyšek KUPSKÝ

(Omlouvám se za tykání, ale tomu, že bychom si my dva netykali, by zcela jistě nikdo nevěřil).

8. 2. 2021  Zbyšek KUPSKÝ