Ministerstvo obrany poškodilo památku osvoboditelů naší vlasti

V roce 2020 jsem oslovil ministra obrany Lubomíra Metnara písemnou interpelací ve věci odpovědnosti ministerstva obrany za nedostatečné a nedbalé plnění povinnosti a závazku péče o válečné hroby a památníky připomínající památku padlých za osvobození Československa. Zaznamenal jsem totiž nečinnost a rozpačité postoje ministra a ministerstva k případům hanobení památníků a neetického nakládání s nimi včetně pokusů o jejich odstraňování z veřejného prostoru. K takovému selhání ministra a ministerstva došlo zejména v případě hanebného jednání starosty a dalších zastupitelů Prahy 6, kteří usilovali zlikvidovat pietní místo a památník osvobození a odstranit sochu osvoboditele Prahy, velitele 1. ukrajinského frontu Rudé armády Ivana Stěpanoviče Koněva. Ale také v případě, kdy pirátský primátor Prahy Hřib se rozhodl natrvalo odstranit ze Staroměstské radnice pamětní desku věnovanou veliteli a vojákům 1. ukrajinského frontu Rudé armády.

Od ministra jsem zcela logicky očekával kvalifikovanou a věcnou odpověď na položené dotazy k činnosti a odpovědnosti ministerstva a k postojům ministerstva. Z odpovědi ministra, kterou jsem obdržel, však nebylo možné zjistit, ani jaké oficiální a osobní postoje zaujímá on, ani jaké postoje zaujímá jím řízené ministerstvo k případům hanobení památníků a k neetickému nakládání s nimi včetně jejich odstraňování z veřejného prostoru. Velmi pochybný pak byl s ohledem na fakta a okolnosti také způsob, jakým se ministr Metnar nepokrytě pokusil popřít odpovědnost ministerstva za plnění povinnosti a závazku péče o válečné hroby a památníky připomínající památku padlých za osvobození Československa.

Ministr Metnar mně černé na bílém drze tvrdil, že pamětní deska veliteli a rudoarmějcům 1. ukrajinského frontu umístěná Pražany v roce 1946 na Staroměstské radnici, kterou se rozhodl současný primátor Prahy Zdeněk Hřib z radnice odstranit, cituji ministrova slova: »nepřipomíná žádnou oběť, která zahynula v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci«.

Musím se tedy ptát, z čeho ministr Metnar vyvodil a na základě jakých veřejně dosud neznámých skutečností on a jeho podřízení rozhodli, že zmíněná pamětní deska byla v roce 1946 věnována jen a pouze těm velitelům a vojákům 1. ukrajinského frontu Rudé armády, kteří Pražskou operaci a bojové akce k osvobození Prahy přežili? Z čeho ministr Metnar a úředníci ministerstva usoudili, že Pražané nevěnovali tuto pamětní desku všem, tedy i těm velitelům a vojákům, kteří v Pražské operaci a také přímo na území Prahy v posledních dnech války a osvobozovacích bojů padli?

Pokud ministrovi obrany z nějakého důvodu chybí povědomí o obětech, za nichž 1. ukrajinský front Rudé armády osvobozoval severní, východní a střední Čechy a dovršil osvobození Prahy, pak to nemohu považovat jen za jeho osobní hendikep. Jde tu o exemplární doklad odborného selhání ministerstva, které řídí, a doklad nikoli jen nekompetentnosti, ale i podjatosti úředníků odboru válečných veteránů, který má odpovědnost za evidenci památníků a válečných hrobů. Z toho, jakým způsobem ministerstvo obrany vede a prezentuje prostřednictvím internetu, ale i svých úředníků a ministra Metnara evidenci válečných hrobů a pietních míst a objektů dle zákona č. 122/2004 Sb., je totiž zřejmé, jak jsem byl upozorněn všímavými občany, že jeho přístup je dvojí.

Jednak je tato evidence vedena v konkrétních případech někdy i velmi rozporně a nasvědčuje to podle okolností libovůli či chaotickému přístupu těch, kdo do evidence válečné hroby a pietní místa zařazují.

Jednak je ale také tato evidence v konkrétních případech vedena, prezentována a komentována účelově. To se stalo jak v případě pamětní desky na Staroměstské radnici, tak také v případě nekulturní likvidace památníku velitele 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva a pietního místa na Praze 6. Lze tak mít důvodné podezření, že kritéria pro zařazování či vyřazování pietních míst a objektů z řádné evidence podle zákona č. 122/2004 Sb. jsou uplatňována tak, že dochází ke zneužívání kompetencí, k nedbalosti a alibistické pasivitě úředníků ministerstva i ministra a k obcházení a porušování zákona. A to z nejrůznějších důvodů včetně politické a ideologické předpojatosti.

Může docházet, jak to demonstroval svou odpovědí na mou písemnou interpelaci ministr Metnar, i k popírání tradice, účelu pietního místa a objektu a k jednání či nečinnosti ministerstva, které jsou v hrubém rozporu s dobrými mravy a které vycházejí vstříc i nejrůznějším výtržníkům, kádrovákům a politickým exhibicionistům.

Ubohost pana Stehlíka

Je proto nejen otázkou pokleslosti a politikaření, ale i lidské nepoctivosti a ubohosti, když někdejší odpovědný ředitel odboru ministerstva obrany pro válečné veterány a nyní ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík prohlašuje, že prý pomník maršála Koněva s kyticí šeříků v ruce symbolizoval vazalství Česka k Moskvě a že prý, cituji: »Zároveň s jeho postavením deklarovali, že odteď platí dějiny tak, jak oni je vykládají. Koněv osvobodil Prahu. To není pravda. Koněvovy jednotky dorazily do Prahy nad ránem devátého května a v té době Praha byla z větší části osvobozena boji vlastních povstalců za cenu obrovských ztrát a tří tisíc mrtvých. Nijak nezpochybňuji vojáky Rudé armády, kteří padli při osvobozování Československa. Ale pokud jde o Prahu samotnou, Koněv jejím osvoboditelem nebyl!«

Pozoruhodné vyjádření člověka, který měl na ministerstvu obrany odpovídat za péči o pietní místa a válečné hroby a za kroky ministerstva k jejich ochraně. Jistě, Eduard Stehlík je známý jako ideolog selektivního vidění, jeden z politizující party těch, kdo privilegovaně a velmi účelově vykládají obraz historické minulosti. Je veden, tak jak to naznačil, pocitem, že odteď platí dějiny tak, jak je vykládá on. Troufám si ale s plnou odpovědností tvrdit, že E. Stehlík se mýlí. Zásluhy rudoarmějců a velitele 1. ukrajinského frontu na osvobozování a dovršení osvobození Prahy z českých dějin nevymaže. Jeho podivná měřítka a počtářská cvičení považuji za ostudná. Vděční Pražané to 9. května roku 1945 a v roce 1946 při umístění pamětní desky na budovu Staroměstské radnice viděli zcela jinak než on. A také jinak než současný ministr obrany.

Dovolím si také tvrdit, že občané, kteří neztratili paměť, soudnost a lidskou poctivost zcela právem souhlasí s tím, že i jeden raněný americký voják při osvobozování Plzně a stovky padlých či raněných Američanů na přístupech k Plzni od českých hranic stačí, aby byl generál Patton a jeho vojáci vyzvednuti a respektováni jako osvoboditelé západních Čech i Plzně samotné.

Ti stejní ale právem poukazují na politické pletichaření a hanebnosti těch papalášů a kádrováků historiků typu E. Stehlíka, pro které padlí rudoarmějci na území Čech a Moravy a také na samém území Prahy při dovršení osvobození československého hlavního města jsou málo na to, aby se jim a jejich velitelům po právu přiznalo totéž.

Připomínám, že je v kompetenci ministerstva obrany vést evidenci válečných hrobů a pietních objektů a míst. A je povinností ministerstva a jeho úředníků vést ji řádně, s úctou a respektem k válečným hrobům, pietním místům a památníkům. Bohužel na případu Eduarda Stehlíka a jeho podivných výroků je zjevné, že tomu tak vždy nemuselo být.

Rozumím proto těm, kdo vyslovují podezření, že ministerstvo a odbor válečných veteránů v případě pamětní desky z roku 1946 na Staroměstské radnici a pietního místa a památníku se sochou I. S. Koněva na Praze 6 nekonaly a nekonají řádně, jsou pasivní a že účelově obcházejí zákon. Toto podezření na adresu ministerstva a odboru pro válečné veterány mohu poté, co jsem se seznámil s některými fakty, jen sotva zpochybňovat.

V případě pamětní desky z roku 1946 věnované vojákům 1. ukrajinského frontu Rudé armády a jejich veliteli maršálu I. S. Koněvovi a umístěné na Staroměstské radnici, stejně jako v případě památníku z roku 1980 na Praze 6, zbudovaného k 35. výročí osvobození Československa a Prahy, to začínalo politicky motivovanými okrajovými snahami selektivně prezentovat a přepsat historii osvobozování Československa a Prahy. Dnes již tyto pokusy přepsat dějiny nabývají, a to i s určitou účastí ministerstva obrany, oficiálních poloh.

Ideologická rozhodnutí

Když se v roce 2015 vůdčí ideolog TOP 09 na Praze 6 Kolář v boji proti pietnímu památníku, který vyjadřoval úctu Pražanů obětem osvoboditelů a jejich veliteli, dožadoval doplnění památníku vysvětlovacími tabulkami, tehdy ještě tvrdil, že mu o odstranění památníku nejde. Bylo to ve stejném roce, kdy si v Plzni tehdejší primátor Martin Zrzavecký při instalaci památníku G. Pattonovi oprávněně posteskl: »Je k politování, že tolik let nestál v Plzni pomník člověku, který odhodlaně vedl vojáky po té strastiplné cestě.«

Ideologickým oblastním vůdcem TOP 09 z Prahy 6 se zřejmě inspiroval a následoval jej pražský primátor za Piráty Zdeněk Hřib, když dne 13. srpna 2019 oznámil stanovisko nových vítězů nad historickou pamětí: »Desku oslavující maršála Koněva na Staroměstskou radnici vracet nebudeme… text na pamětní desce obsahuje historické nepřesnosti. Například upozaďuje zásluhy Pražanů o osvobození města a je celkově dokladem devótnosti vůči představiteli SSSR.«

Bylo a je stále více komické a zároveň neuvěřitelně ostudné, jak dnes správně politicky orientovaní rádoby historici a mediální přepisovači dějin přepočítávají rudoarmějce, jak škrtají všechny, kteří padli při dobývání Berlína a v Pražské operaci, při osvobozování severních, východních a středních Čech, a jak poté vítězoslavně prohlašují, že Koněvovi vojáci Prahu neosvobozovali, že se osvobodila sama a že nějaké dvě tři desítky padlých 1. ukrajinského frontu přímo na území Prahy nic neznamenají.

K 75. výročí osvobození si už starosta Prahy 6 Ondřej Kolář i kvůli pasivitě ministerstva obrany mohl pro média pochválit, jak chytře se mu podařilo využít nouzového stavu v době epidemie koronaviru k odstranění pietního památníku I. S. Koněva: »Úplně jednoduše jsme si řekli, že využijeme ten stav, který tady je, protože zákaz vycházení a omezený provoz úplně všeho nám hraje do karet.«

Ministerstvo obrany ostudně selhalo, když nesplnilo svou povinnost pečovat o pietní místo a památník se sochou maršála I. S. Koněva se spekulativní výmluvou, že nejde o válečný hrob a ani o památník připomínající oběti osvobození podle zákona č. 122/1999 Sb. Ministerstvo a odpovědné úředníky lze při srovnání nejrůznějších postupů právem podezřívat z účelového obcházení zákona, ze snahy vyhnout se plnění povinností. Existují doklady zpochybňující spekulace a výmluvy ministra obrany. Nalezneme řadu pietních míst, a to i na území Prahy, která jsou řádně evidována a chráněna a spekulativní podmínky ministerstvo uplatnilo účelově jen na pietní místo a objekt památníku I. S. Koněva.

Takže jen ilustrativně – v evidenci válečných hrobů nalezneme například na Praze 6 pod evidenčním číslem CZE0006-18913 – Pietní místo – Pamětní desku I. odboje v modlitební síni farního úřadu s textem: »1914-1918. Pod touto deskou uložena byla dne 21. října 1928 prsť z bojiště zborovského. Armáda: československá. Příčina úmrtí: Jiné. Poznámka: S ohledem na charakter pietního místa ‚pohřbena‘ 1 neznámá fiktivní osoba.«

Dále kupříkladu v Rokycanech pod evidenčním číslem CZE3211-42878 – »Pietní místo – objekt Podkladový kámen se svislou deskou. Celý pomník je uprostřed rozdělen, což symbolizuje demarkační čáru mezi americkou a Rudou armádou. V horní části nápis 7. 5. 1945, což je den setkání těchto armád v Rokycanech.« A tak by bylo možné pokračovat. V některých případech jsou pietní místa dle zákona evidována řádně a v jiných případech nalezneme v rozporu se zákonem uvedenou poznámku čísi libovůle, že se nejedná o objekt podle zákona. To není řádná péče, to je účelová svévole.

Ke svévoli a účelovosti prokazatelně došlo na ministerstvu obrany i v případě pietního památníku osvobození se sochou maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na Praze 6. Po kvalifikovaném dotazu redaktorky deníku Haló noviny Moniky Hoření bylo ministerstvo nuceno dne 21. května 2020 přiznat, cituji: »Z centrální evidence válečných hrobů nebyla vyjmuta socha, nýbrž pomník maršála Koněva. Pomník byl z této evidence unáhleně odstraněn pracovníkem odboru pro válečné veterány, který koordinuje péči o válečné hroby na území ČR a předmětnou evidenci spravuje. U pomníku maršála Koněva mělo dojít pouze ke změně záznamu doplněním, že vlastníkem byla socha z pomníku přesunuta do depozitáře. Ministerstvo obrany již tuto administrativní nesrovnalost řeší a záznam o pomníku maršála Koněva bude obnoven s příslušnou úpravou. O provedení závažné změny (zavedení/zrušení či věcná změna, např. přemístění válečného hrobu nebo obdobného pietního místa) rozhoduje ředitel odboru pro válečné veterány.«

Vždy byl pietním místem

Již v písemné interpelaci jsem ministrovi obrany také doložil, že je nesporné a jednoznačné, že památník se sochou maršála I. S. Koněva byl jako pietní místo vyjadřující vděk osvoboditelům a poděkování Pražanů za jejich nesmírné oběti, včetně padlých na území Prahy 6, takto také vždy respektován, a to i současným Ministerstvem obrany České republiky a Českým svazem bojovníků za svobodu. Prokázaly to opakované pietní akty i za účasti vysokých představitelů ministerstva a zástupců Českého svazu bojovníků za svobodu a Pražanů konané na tomto pietním místě u příležitosti oslav vítězství nad nacistickým Německem, Pražského povstání a osvobození Prahy.

Odbor válečných veteránů tedy podle přiznání samého ministerstva »Z centrální evidence válečných hrobů« vyňal »pomník maršála Koněva«. A to tak, že »Pomník byl z této evidence unáhleně odstraněn pracovníkem odboru pro válečné veterány, který koordinuje péči o válečné hroby na území ČR a předmětnou evidenci spravuje«.

Je namístě otázka, z čího popudu a na čí příkaz došlo na ministerstvu k unáhlenému odstranění pomníku z centrální evidence válečných hrobů? A mohu se ptát ještě dále, k jakým manipulacím a rozhodnutím ještě docházelo, pod jakým vlivem a z jakých zájmů a důvodů?

Jde tedy o nezpochybnitelnou odpovědnost ministerstva obrany a osobní odpovědnost ministra za naplňování zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech. To už v roce 2015 potvrdila Kancelář prezidenta republiky, když výslovně k památníku I. S. Koněva na Praze 6 svým sdělením č. j. 6582/2015 ze dne 17. prosince 2015 uvedla, že v souladu se zákonem každá změna, vyjma běžné údržby, »podléhá písemnému souhlasu ředitele odboru meziresortní spolupráce ministerstva obrany«. Vyjádření Kanceláře prezidenta republiky také jednoznačně konstatuje, že dle zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, »pomník I. S. Koněva je zařazen v Evidenci válečných hrobů Ministerstva obrany ČR«.

Z podivné argumentace ministra a jeho úředníků současných i bývalých typu Eduarda Stehlíka, kteří popírají účel pietních objektů a památníků a v posledním případě dokonce i nezpochybnitelný podíl velitele 1. ukrajinského frontu Rudé armády a jeho vojáků na osvobozování a osvobození Prahy, je zřejmé, že samo ministerstvo v důsledku napomohlo a napomáhá svými svéráznými spekulacemi, postupy a »tolerantním« mlčením k hanobení, likvidaci a odstraňování pietních objektů a památníků, které se staly terčem neukojených politických ambicí a nesnášenlivosti.

Jsem přesvědčen, že ministr a ministerstvo nejednají odpovědně a poctivě ve věci péče o pietní objekty a památníky, vyšli svým mlčením i tolerancí vstříc zvrácené politické poptávce s vážnými důsledky na dobrou pověst České republiky a na pověst vlády. S odpovědí ministra obrany s jeho alibistickými postoji a s podivným, politicky účelovým přístupem ministerstva k péči o pietní objekty a památníky nebo s hanebnými spekulacemi pánů Hřiba a Stehlíka nemohu souhlasit.

Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)

8. 2. 2021  Miroslav GREBENÍČEK