Rozhovor Haló novin s Dagmar Pokorovou, spolupracovnicí Stálého fóra Evropské levice – regionů

Jak na lidi působí kapitalismus, vztahy se zhoršují

Jste známa svou spoluprací se Stálým fórem Evropské levice - regionů (SFEL-R). Připomeňte, prosím, o jakou platformu jde a jaká je v ní vaše úloha.

SFEL-R je síť stran Evropské levice, která funguje na mezinárodní bázi. V této síti jsou zapojeny strany autentické levice, jež se této mezinárodní spolupráce regionálně účastní. V současné době ve SFEL-R spolupracují KSČM, a připojily se její některé regionální orgány, ze tří slovenských okresů Komunistická strana Slovenska a německá Die Linke. O spolupráci, co já vím, uvažovaly také některé regionální organizace Francouzské komunistické strany, jedné levicové španělské strany, DKP z Bavorska aj.

Má úloha spočívá v tom, že často tlumočím z němčiny a do němčiny na akcích, a jsem takovou »styčnou důstojnicí«.

Jak dlouho se angažujete v česko-německých vztazích levicových stran?

Hodně dlouho. Mé tlumočení vzešlo tak nějak z mé profese. Někdy v roce 1980 jsem dělala tlumočnici pro Okresní zemědělskou správu Kladno. Všechny akce, jichž se zúčastnily družební firmy z tehdejší NDR, jsem tlumočila. Byly to snad všechny víkendy, kdy jsem vyjížděla do NDR a tuto zemi jsem projezdila křížem krážem. Okresní zemědělská správa se domluvila s východoněmeckými partnery na výměnných rekreacích. Němci jezdili sem k nám do Jizerských hor, čeští turisté zase do jejich rekreačních zařízení v pohoří Harz, u Berlínských jezer, u Baltského moře. Na těchto akcích jsem se hodně naučila.

Jednou z významných aktivit, jichž se účastní příznivci SFEL-R, je lednový autobusový výlet do Berlína, kde se konají rok co rok masové připomínky zavražděných socialistických a komunistických osobností Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. Účastnili se jich vždy i čeští antifašisté, mezi nimi i vy. Konaly se i letos v době pandemie?

Ano, na toto výročí jsme každoročně vypravovali z České republiky autobus, v němž nejméně polovina byli mladí lidé a polovina naši stálí příznivci. Letos však koronavirus vše změnil, pochopitelně se žádné masové akce nekonaly – ano, za běžných okolností je pro Berlín typické, že k památníku Luxemburgové, Liebknechta, ale i Ernsta Thälmanna a dalších osobností německé autentické levice přicházejí desetitisíce lidí. Němci měli letos velmi přísná omezení, i co se týče vzdálení se vůbec od svého domu.

Tak jsme museli tento rok volit jinou cestu, jak uctít Luxemburgovou a Liebknechta. Až to bude možné, tak němečtí spolupracovníci položí za nás všechny členy SFEL-R kytici a my ji uhradíme. A jak jsem slyšela, ačkoli letošní berlínská vzpomínka byla velmi komorní, i přesto došlo poprvé za konání těchto akcí na policejní obušky. Německá policie bránila těm, kteří navzdory všeobecnému zákazu přišli Luxemburgovou a Liebknechta komorně uctít.

Kde jste se naučila německy?

Já jsem němčinu nasávala s mateřským mlékem. Pocházím totiž ze smíšeného manželství, maminka byla Němka, tatínek Čech. Takže s každým ze svých rodičů jsem odmala hovořila jeho rodným jazykem.

Povězte více o osudu své maminky, z jakého prostředí pocházela, kde žila, než se vaši rodiče seznámili?

Maminka Stefanie se narodila v Loučce u Krnova v roce 1910. To byla německy mluvící obec. Měla jen německé školy, v Teplicích vystudovala německou ekonomickou školu, kde se však také učila česky. Poté pracovala ve firmě jako česká korespondentka, tedy psala podnikovou korespondenci v češtině.

Pocházela z rodiny předního zahradníka, který právě díky svému zahradnickému umu působil v zámeckých zahradách, například i ve vídeňském Schönbrunnu nebo dokonce ve Versailles. V zahraničí na zkušené pracoval vždy několik let a pak se vracel domů.

Můj tatínek byl Čech, jmenoval se František Císař. Když se do sebe tatínek s maminkou zakoukali, tak se zase on snažil naučit dobře německy. Tatínek byl československým komunistou. Pak se rodiče v roce 1935 vzali a po ukončení druhé světové války se přestěhovali do domku v Sutomi, což je dnes místní část města Třebenice na Litoměřicku. V tomto domku nyní žiji já. V manželství tatínek s maminkou používali oba jazyky.

Od druhé poloviny 30. let rostlo napětí mezi Čechy a Němci v pohraničí, což vyvrcholilo v roce 1938 útoky ordnerů a československo-německou válkou vypuknuvší od 17. září 1938, kdy vznikl Freikorps, a jeho příslušníci začali provádět teroristické činy na čs. území. Jak to maminka a tatínek prožívali?

Prožívali to velmi těžce. Maminka viděla, že situace je zlá, byla vychována k volnomyšlenkářství od svého otce. A její maminka, tedy má babička, která byla obyčejná žena, v době mnichovské zrady řekla: »To je konec Německa.«

[o]

Tatínek jako komunista byl bez práce. Profesí byl kovář a podkovář. To již se narodil můj bratr. A tak rodinu zabezpečovala maminka, která stále pracovala jako korespondentka. Živitelkou rodiny v tomto období byla zkrátka ona. Ve volbách rodiče volili KSČ.

Po mnichovské dohodě se Sutom, v níž žili maminčiny rodiče, ocitla v Říši, a hned vedlejší městys Třebenice zůstal v okleštěné republice. Mezi nimi byla hranice s kontrolou. Takže pokud se příbuzní chtěli navštěvovat, museli přecházet s pasem přes hranice a tatínek jako Čech musel žádat o jednodenní propustku.

A co se dělo s vašimi rodiči po 15. březnu 1939?

Otec získal zaměstnání, dělal topiče na nákladní lodi, která jezdila po Labi. Maminka byla doma se synkem, mým bratrem. Já jsem se narodila v roce 1944.

Tatínek byl zapojen v takovém nenápadném odboji. Nikdy o tom nemluvil, ale vím, že například dal francouzskému zajatci krajíc chleba, za což dostal »jen« šest týdnů vězení.

Také maminka se zachovala antifašisticky. Vyprávěla mi, že na jaře 1945 předala nějaké Francouzce svůj pas. Vyměnily v něm fotografii, aby mohla prchnout, protože jí hořela půda pod nohama.

Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé z našeho území, Polska a Maďarska vysídleni, s jasnými výjimkami antifašistů a nutných odborníků pro národní hospodářství. Vaše maminka zůstala. Důvodem bylo smíšené manželství?

Maminka chtěla odejít s německou většinou obyvatel Sutomi a dalších obcí také, ale musela by tu nechat děti, které byly české. Tedy mě a bratra. Jenže děti by samozřejmě neopustila, a proto na základě smíšeného manželství mohla zůstat.

Vysídlované německé rodiny odcházely do Litoměřic do sběrného tábora, včetně mých tet a dalších příbuzných maminky. Již v roce 1945 byla vysídlena jedna ze sester do americké zóny. Ostatní byli v roce 1946 přesídleni do sovětské zóny. Jistě že to bylo pro maminku a její rodinu těžké, čtyři sestry se rozdělily. Dvě šly do sovětské zóny, třetí zůstala v Československu.

V roce 1956, poté co se otevřely hranice mezi východními bloky, přijela nejmladší má teta se k nám podívat. Pak jsme zase my dvě, já s maminkou, přijely za nimi. Měly jsme vízum na 28 dní. Tehdy se maminka setkala nejen se sestrami a jejich rodinami, ale také se svými kamarádkami a dalšími známými z dávných let.

Jaké bylo vaše dětství ve smíšené česko-německé rodině? Jak jste jako dítě prožívala, že maminka byla Němka, což v době poválečné bylo vážné stigma?

Jako dítě si to neuvědomujete, a tak jsem i na veřejnosti s maminkou mluvila také německy, tak jak to bylo naším zvykem. A to bylo po válce opravdu podezřelé, lidé byli velmi citliví na německý jazyk. Vím, že maminku pozvali na SNB a bylo jí vyčítáno, že vychovává dítě v »německém duchu«. To jí bylo nepříjemné. Žila v Československu, a tak musela ctít jeho zákony.

Maminka antifašistka, tatínek komunista. I vaše cesta směřovala do komunistické strany?

Ano, rodiče mě samozřejmě ovlivnili. Teprve po převratu v roce 1989 jsem byla předsedkyní jedné ZO, protože předtím jsem byla hodně kritická k »papalášům« a nepatřila jsem k vyvolencům.

Pak jsem se postupně zapojila do činnosti OV KSČM Kladno a městského výboru Slaný, a tak jsem se potkala poprvé s lidmi, kteří rozjížděli mezinárodní spolupráci v rámci SFEL-R. Od roku 2007 jsem se zapojila do tlumočení na různých akcích, například Europa-campech, které také za normální necovidové situace SFEL-R pořádá.

Sledujete aktivity Sudetoněmeckého landsmanšaftu?

Sleduji. A také vím, že vysídlení Němci neusilují o návrat do svých původních domů. Například do Třebenic a okolí přijíždějí občas původní němečtí obyvatelé a místní je vždy posílají za mnou – řeknou si, že já se s nimi domluvím. Zajistila jsem již několikrát, že mohli vstoupit do dvou tří místních domů. Nikdo neuvažoval, že by se do nich vrátili, naopak říkají, že už mají jiné domovy.

Vždy mi vadilo, jak to vypadá na srazech SL, kde každá odsunutá vesnice drží znak té které vesnice či města s německým názvem. A na takovéto akce jezdili i vysídlení lidé z východního Německa – ale jen proto, aby viděli třeba své známé. Čili s politikou SL, politikou Posselta nemají nic společného.

Vaše maminka nikdy nelitovala, že zůstala v Československu?

Myslím, že ne, zvykla si. Mluvila plynně česky, nikdo nepoznal, že byla německé národnosti. Česky s obtížemi neuměla vyslovit jediné slovo – vorvaň. Ale zpočátku říkávala, že měla trvat na tom, aby šla celá rodina do odsunu. Vadilo jí, že si nemohla s nikým popovídat německy.

V posledních několika volbách se snižovala voličská podpora KSČM. Kde vidíte důvody?

Je to v celé Evropě. Lidem se daří, v naší republice zejména. Tak proč by se potřebovali někde organizovat? Levicová strana, když zajistí pracujícím slušnější život a jejich práva, tak je první obětí vysoké životní úrovně těch, kterým slouží.

Také si myslím, že někteří představitelé KSČM zapomínají diskutovat s lidmi, jako kdyby neměli zájem o zpětnou vazbu. Proto jsem také navrhovala, aby vysocí funkcionáři strany byli maximálně dvě volební období ve funkcích, a pak by se měli vrátit do okresů a míst.

Děláte hodně pro obec, pro lidi v ní žijící. Ne náhodou jste za tuto činnost nositelkou Ocenění Žena roku 2020. Vím, že jste založila v Sutomi tzv. Svobodnou Sutomskou Super Republiku. Co to je? Tipovala bych, že je to nějaká legrace.

Jak to tak bývá, vzniklo to v naší obci v roce 2004 jako důsledek určité sousedské legrace, sousedského nápadu. Jako SSSR - to je totiž zkratka Svobodné Sutomské Super Republiky - pořádáme pár sousedských akcí. V současné době se naše aktivity poněkud utlumují, a to nemyslím jen kvůli pandemii. Dělali jsme jako parta První máje, Velikonoce, koncerty v místním kostele. Ale jak začal na lidi působit kapitalismus, tak se vztahy zhoršovaly, takže nyní vlastně už pořádáme jenom poslední sobotu v červnu a srpnu pouť a silvestr. Jsme parta sousedů, rodáků a přátel dobré pohody, ne spolek, a naším cílem je aspoň dvakrát do roka se sejít a užít si vzájemné vztahy.

Ale já jsem také aktivní v místním klubu seniorů. To, co nyní v době covidu dělám, je, že aspoň obtelefonovávám naše seniory a povídám si s nimi. A oni jsou za to velmi vděční.

Monika HOŘENÍ

FOTO – Peter SCHÖMMEL

9. 2. 2021  Monika HOŘENÍ