Morální autoritu Ludvíka Svobody nikdo nezpochybní!

Euforie konce války a spravedlivý hněv československého národa bývají v posledních letech často vydávány za krvežíznivost, pomstychtivost a dokonce plánovanou etnickou čistku. Jde bezesporu o důsledek snah některých politiků, publicistů i historiků vést diskusi o Česko-německých předválečných i poválečných vztazích v rovině sebemrskačského pokání Čechů, založeného na představě, že Češi se na Němcích dopouštěli obludných zločinů a nikoliv naopak.

[o]

Tyto tendence se promítají i do umělecké tvorby. Nedávným filmovým počinem, který snad má být pokusem o vyrovnání se s poválečným odsunem Němců, je Krajina ve stínu režiséra Bohdana Slámy. Nakolik se filmu, velmi emotivně ztvárněnému, daří balancovat mezi objektivním popisem a patolízalským revizionismem, posuďte sami. Neméně zajímavou kulturní událostí na stejné téma je ale chystaná premiéra audiovizuálního projektu Očitý svědek, kterou na svých webových stránkách tento měsíc představí Národní divadlo. Autoři v něm zpracovali tzv. Lověšický masakr. Ten se shodou nešťastných náhod stal šest týdnů po válce nedaleko Přerova, kde na rozkaz velitele 17. pěšího pluku čs. armády bylo na tzv. Švédských šancích zastřeleno 267 převážně karpatských Němců, vracejících se vlakem na Slovensko z nuceného exilu.

Tuto dávno uzavřenou událost před pár lety »znovuobjevil« historik PhDr. František Hýbl. Přišel však navíc se smyšlenou teorií, že rozkaz k likvidaci karpatských Němců vydal armádní generál Ludvík Svoboda, tehdy ve funkci ministra národní obrany, údajně z touhy po pomstě za smrt svého syna Mirka, kterého nacisté zavraždili v koncentračním táboře Mauthausen.

Chatrná konstrukce pana Hýbla se opírá o dvě údajné návštěvy Jihlavy, při kterých měl generál Svoboda osobně přivézt rozkazy k likvidaci, a o fakt, že vojáci byli bývalí členové 1. čs. armádního sboru. Teorii o Svobodově roli ale nikdy fakticky nedoložil a alibisticky se odvolává na probíhající výzkum jistého profesora Jana Urbana z Univerzity New York v Praze, disidenta a bývalého mluvčího Občanského fóra, který však žádné důkazy prozatím nepředložil. Není bez zajímavosti, že historik František Hýbl byl za svůj »objev« odměněn vysokým německým státním vyznamenáním, Křížem za zásluhy se stuhou. Mezi další jeho české nositele patří např. Václav Havel, kardinál Vlk, Karel Schwarzenberg, Jiří Brady, Cyril Svoboda. Ten zřejmě za vysedávání na sněmech Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Podobné náznaky o vině generála Svobody do své práce vnáší zatím opatrně, ale přece, i spisovatel a popularizátor historie Jiří Padevět. Hanebné pokusy redaktora ČT Jakuba Železného relativizovat přínos osobnosti Ludvíka Svobody snad již není potřeba připomínat.

Můžeme jen hádat, kdo další naskočí na vlnu nenávisti vůči osobnostem, které narozdíl od současných představitelů moci něco v životě dokázaly a staly se tak nesmrtelnými hrdiny našeho národa. Je neuvěřitelné, jak široce je dnes veřejná diskuse otevřena zlehčování viny Němců za druhé světové války a jak prostřednictvím hlásných trub liberalismu vybízí k očerňování našich národních hrdinů. Těmto snahám se musíme hlasitě postavit, a to dřív, než se stanou obecně přijatou normou, nad kterou se nikdo ani nepozastaví.

Fašismus zná mnoho podob. A jednou z nich je i plíživé překrucování historie a podsouvání pocitu viny těm, kdo se na jeho zničení v minulosti podíleli. Tak jako vlast kdysi potřebovala Ludvíka Svobodu a on svou povinnost splnil, potřebuje teď Ludvík Svoboda nás. Buďme nadále hrdí a radikální antifašisté!

Petra PROKŠANOVÁ

10. 2. 2021  Petra PROKŠANOVÁ