Nemám rád slovo »legenda«, říká František Ždichynec

František Ždichynec je lékař a dlouholetý záchranář, který šest let zastával také funkci ředitele záchranné služby v Praze, stál u spousty změn v záchranářské práci. Například 1. dubna 1987 uvedl do provozu leteckou záchrannou službu. Tenkrát si všichni mysleli, že je to apríl. V témže roce zavedl v Praze tzv. rendez-vous systém. Přestože je František Ždichynec už v důchodu, ve zdravotnictví působí dodnes. Na částečný úvazek vypomáhá i nyní v době koronavirové krize jako lékař-koroner. Není proto divu, že byl oceněn prvním místem v projektu Davida Novotného Anděl mezi zdravotníky, který jsme vám představovali v jedné z lednových příloh Bonus Pro Vás

Letos jste dostal ocenění Anděl mezi zdravotníky. Tento první ročník akce měl najít a ocenit jedinečné lidi pohybující se ve zdravotnictví napříč profesemi. Co pro vás cena znamená?

Byl to příjemný večer, který pro mě skončil velkým překvapením, jelikož jsem vůbec nečekal, že cenu získám. Velmi si jí vážím a beru ji jako ocenění naší společné práce s kolegyněmi a kolegy u záchranné služby.

Kdo vás na první ročník akce nominoval? Věděl jste dopředu o své nominaci?

Nominoval mě zaměstnavatel, tedy Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy a musím říct, že mě kolegové překvapili – o nominaci jsem se dozvěděl, až když byla podaná. Pak jsem s tím už nic nenadělal.

Cena zahrnovala i jisté přípravné soustředění. Jak probíhalo?

Finalisté se sjeli v září do hotelu Chateu Šanov nedaleko Rakovníka. Bylo to velmi příjemné prostředí i setkání, byť jsme přirozeně museli dodržovat opatření proti šíření koronaviru. Vzájemně jsme se seznámili mezi sebou i s pořadateli soutěže a představili jsme svou práci.

Vy se ve zdravotnictví pohybujete již řadu let. Jestli jsem to správně pochopila, vaše kariéra i srdce patří pražské záchranné službě. Jak dlouho už?

U pražské záchranné služby působím s přestávkou na přechodu milénia od roku 1965, loni to tedy bylo 55 let.

Co vás právě k této profesi vedlo, co pro vás tato práce v životě znamená?

Když jsem chodil asi do sedmé nebo osmé třídy, tak jsem na náměstí v Pelhřimově viděl zaparkovaný sanitní vůz Škoda 1201. Velmi se mi líbil a zanechal ve mně hluboký dojem. K práci u záchranné služby mě to »táhlo« odmala a nakonec jsem k ní skutečně nastoupil. Tehdy ještě jako sanitář bez řidičského průkazu, během roku jsem absolvoval autoškolu a začal pracovat jako řidič-opravář. Na lékařskou fakultu jsem nastoupil až v roce 1972. Za volantem jsem tedy strávil dost času.

[o]

Vaše jméno je mezi zdravotníky a záchranáři legendou. Snažil jste se o zmodernizování záchranné služby a šest let jste ji i řídil. Co se vám v kariéře nejvíce podařilo, na co jste nejvíce hrdý?

Já to slovo »legenda« nemám moc rád. Ony legendy už bývají většinou mrtvé. A stejně tak kariéra, svou práci za kariéru moc nepovažuji, ono to bylo dost často utrpení. Myslím, že žádnému řediteli – minulým ani současnému není na práci co závidět. Ale zpět k otázce. Často mě dávají do souvislosti se zavedením letecké záchranné služby v roce 1987. Ano, byl to úspěch, ale já jsem tehdy to téma spíše jen rozvířil a podařilo se ho dotáhnout do konce díky obrovskému úsilí mnoha lidí, kteří táhli za jeden provaz, a to nejen na záchranné službě.

Je něco, co se vám naopak nepovedlo, co byste třeba chtěl ještě, aby se změnilo, ale nedaří se?

Za ostudu, která trvá už tři staletí, považuju absenci vlastního sídla záchranné služby. Vznikla v roce 1857 a žádná vláda ani vedení města od Rakousko-Uherska nezajistily záchranné službě vlastní budovu s dostatečným technickým zázemím, byť záchrance neustále přibývají úkoly a povinnosti.

Práce záchranáře a lékaře je velmi psychicky i fyzicky náročná. Kde čerpáte energii, co vám dodá další zápal po náročných dnech?

Tady si dovolím odpovědět stručně a jasně – spánek.

Součástí ocenění byl i finanční šek věnovaný prezidentem republiky. Prozradíte, na co byl použitý?

Prostředky dostala záchranná služba a peníze využije pro nákup ochranných pomůcek a dalšího vybavení pro posádky.

Měl byste si také zahrát v »primáckém« seriálu Sestřičky. Sledují zdravotníci a zvláště záchranáři seriály o jejich práci? Jak se na tyto televizní počiny díváte?

Za sebe mohu říct, že většinou vydržím sledovat seriály ze zdravotnického prostředí tak do poloviny první epizody, protože režisérova představa se často velmi liší od toho, jak to ve zdravotnictví funguje ve skutečnosti.

Záchranná služba je nyní jedním z prvních nárazníků, který se setkává s horšími průběhy nemoci COVID-19, ale stále i s mnohými dalšími běžnými nemocemi a úrazy. Jak v dnešních dnech vypadá práce záchranářů? O kolik je namáhavější než dříve a jak to zvládáte vy i kolegové?

Jistě by vám lépe odpověděli kolegové záchranáři, kteří denně v Praze absolvují v průměru na 350 výjezdů. Běžná práce koronera se od té jejich na »klasických« výjezdech přeci jen liší. Stejně jako oni ale musíme i my koronerové dodržovat důsledně všechna ochranná opatření a z vlastní zkušenosti mohu říct, že je tato dnes už téměř rok dlouhá zátěž pro provoz náročná jak po fyzické, tak psychické stránce.

Je něco, co by měli lidé vědět, než záchranku zavolají? Co vás třeba zlobí?

Jedna věc je, aby se lidé nebáli tísňovou linku 155 vytočit. Spojí se profesionálními zdravotníky, kteří jim odborně poradí. Řadu nezávažných stavů vyřeší po telefonu, a když je třeba, vyšlou k nim posádku záchranné služby. Pokud si tedy není člověk jistý zdravotním stavem sebe nebo někoho jiného, je vždy lepší na 155 zavolat. Co se mi ale nelíbí, jsou například lidé, kteří volají na tísňovou linku, aby »předběhli« frontu v nemocnici. Navíc je tato představa naprosto mylná. Pořadí pacientů v nemocnici určuje vždy ošetřující lékař, takže to, že si lidé zavolají záchrannou službu, zcela jistě není zárukou prioritního ošetření v nemocnici, vždy je rozhodující závažnost zdravotního stavu pacienta.

A naopak - setkal jste se někdy s milou překvapivou pozitivní reakcí, poděkováním?

K práci koronera patří, že se s poděkováními příliš nesetkává. Ale vybavil se mi jeden příběh ještě z dob, kdy jsem působil na záchranné službě jako lékař a ředitel. V motolské nemocnici měli operovat asi desetiletého chlapce, kterému bylo potřeba měnit srdeční chlopeň. Až po zahájení operace lékaři zjistili, že připravená chlopeň nepůjde použít. Nejbližší vhodná chlopeň byla v Thomayerově nemocnici v Krči. Lékaři z Motola se s námi spojili a my s kolegou Milanem Kotrbatým naskočili do auta, na sirény zostra projeli Prahou a k transportu perfektně připravenou chlopeň naložili a vyrazili zpátky. Pamatuju si, jak to Milan tehdy vzal i jednou dlouhou jednosměrkou proti jedoucím autům, abychom byli v Motole co nejdříve. Podařilo se, chlopeň jsme předali a oddychli si. Asi za dva měsíce přišel poštou výkres žluté sanitky s červeným křížem, kterou nám namaloval právě ten chlapec, který tehdy ležel na operačním sále. Od té doby jsem se dvakrát stěhoval, ale ten výkres budu pořád někde mít…

Helena KOČOVÁ

FOTO - archiv

20. 2. 2021  Helena KOČOVÁ