Každý dobrý skutek má být náležitě potrestán

Populární herec Ivan Vyskočil v květnu oslaví již své 75. narozeniny. Na svém kontě má cca 70 filmových rolí, desítky seriálových postav, také výrazný podíl na založení Herecké asociace (což je odborová organizace herců, která patří pod křídla ČMKOS), v jejímž čele nějaký čas stál a prošlapával cestu i pro ceny Thálie. Některé jeho seriálové i filmové role jsou dnes již téměř kultovní. Když obdržel od prezidenta republiky státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury, dostal co proto od některých zapšklých kritiků. Ale více lidí mu blahopřálo. Stále hraje – tedy jsou-li herecké příležitosti, a také glosuje politickou scénu. Má smysl pro humor a ironii, což ukázal i v tomto rozhovoru natočeném po mobilu. Ani jeho soukromý život není nudný, je tatínkem pěti dětí a dědečkem sedmi vnoučat.

Stále sledujete politické dění?

Sleduji, ale v rámci udržení svého vlastního zdraví jen okrajově. Mně úplně stačí, když občas slyším výroky některých našich politiků. Například když jsem slyšel, jak Vít Rakušan říká do televize, jak by vše s covidem zařídil jinak. Kdyby tenhle pán měl, ještě s Piráty, zařizovat celonárodní zdraví, potažmo i moje, tak si snad seženu jed na krysy, abych se dlouho netrápil.

Živá kultura za osobní účasti diváků v hledišti je momentálně totálně kaput. Stali jsme se diváky bačkorovými, jen u světélkujícího monitoru. Jak to prožíváte?

Přece jen něco zůstalo – kromě vlastní četby knih třeba mluvené slovo. Já jsem odchovanec rozhlasových her. Každou neděli odpoledne jsme je jako děti poslouchali a mám na to moc krásné vzpomínky. Moc mi to chybí. Mluvené slovo velmi povzbuzuje fantazii. Má partnerka mi už vyčetla, že jsme stále doma a koukáme jen na televizi, že nejdeme na výlet. Jenže když ji vyzvu, abychom šli společně aspoň vyvenčit Bobinu, což je náš pejsek, tak slyším vždy nějaké výmluvy.

[o]

A neodvykneme si chodit za kulturou? Jít do kina, divadla, galerie vyžaduje energii vstát a někam dorazit. Prozatím však ležíme na gauči a koukáme na obrazovku. Nezlenivíme?

Optimisticky myslím, že jakmile se situace uvolní, diváci se do divadel a kin budou vracet. Mnoha lidem opravdu kultura chybí.

V Česko-slovenské filmové databázi je uveden seznam všech vašich rolí, a je to opravdu dlouhý sloupec filmů, seriálů, hraní v dokumentárních pořadech, dokonce i moderování. Vy jste začínal jako herec už velmi mlád, viďte...

V sedmnácti. V roce 1964 jsem natočil své první filmy Místo v houfu, Místenka bez návratu a Láska nebeská.

Druhé jmenované zařadila ČT Art v cyklu Měsíc s hereckou legendou. Myslím, že nezapomenutelná je vaše herecká kreace v Mladém muži a bílé velrybě (1978) na námět spisovatele Vladimíra Párala. Jak na to vzpomínáte?

To režíroval Jaromil Jireš, a za svou roli jsem dokonce získal cenu Zlaté slunce na filmovém festivalu v Trutnově. Na tohle natáčení vzpomínám moc rád.

Jsou známy i další filmy, kde jste hrál, například Plavení hříbat či mezinárodní projekt Sarajevský atentát – tam jste si střihl jednoho z atentátníků na následníka rakouského trůnu.

Hodně jsem toho točil s režisérem Hynkem Bočanem. A on režíroval právě Plavení hříbat (1975) nebo Vinobraní (1982). Mohu snad říci, že jsme přátelé. Jenže on je proti mně moc solidní (smích). Jsem rád, že se konečně rozhodli na Českém lvu mu udělit Cenu za mimořádný přínos české kinematografii, kterou měl dostat již dávno.

Vy jste byl svou vysokou štíhlou postavou předurčen ke ztvárnění rolí sportovců. Ve filmu Horolezci (1973) jste hrál jednoho z členů expedice Himaláje 69, v televizním seriálu Velké sedlo zase potápěče. A to jste se při natáčení opravdu potápěl, nebo zaskakoval kaskadér?

To o té štíhlosti už dávno neplatí (smích). A k tomu potápění: ano, já se skutečně potápěl. Na tom ilustruji, jak se tehdy pracovalo. Zavolal si mě scenárista Jaroslav Dietl a diskutoval se mnou, jak mi role sedne, co se mi na ní líbí a co ne. A já mu navrhl, že bych se jako seriálová postava Jirka Sikita mohl potápět. Dietl opáčil, že to asi neumím, ale já ho vyvedl z omylu. Já totiž absolvoval potápěčský kurs. Stalo se to tak, že jednou jsem jako kluk jel stopem k Baltu a stopl jsem polského instruktora potápění. Slovo dalo slovo a účastnil jsem se pak jeho kursu potápění na Mazurských jezerech. A bylo to krásné! Pan Dietl tedy na základě tohoto našeho rozhovoru zahrnul do mé postavy skutečné potápění. A myslím, že to ten seriál ozvláštnilo.

Jak se »tehdy«, v době Dietlů a Sequensů, točilo?

Déle, než je tomu dnes. A řada obrazů se zkoušela dopředu. Víte, ale ono to dnes ani jinak nejde, než rychle. Jestliže se točí například seriál Ulice, který má mnoho dílů a ty jdou brzy do vysílání, tak se toho musí natočit mnoho, a velmi rychle. Je to taková továrna. Jedině snad, ze současných režisérů, je Tomáš Magnusek poněkud pomalejší při filmové práci. On všemu dává čas, ale zdaleka ne takový, jak se točil například film Štěpána Skalského Útěk (1967). Ten taky patří k mým nej a také vyhrál cenu, Malého Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách. A ocenění získaly i další filmy, v nichž jsem účinkoval. Třeba Romance s Jaromilem Jirešem dle Hrabalových povídek Perličky na dně (1965).

Ti, kteří dnes zpochybňují vaši stopu v kinematografii, musí být usvědčeni ze lži právě prostým výčtem vašich rolí, co myslíte?

Víte, já nemám pocit, že bych se potřeboval obhajovat. Kdybych propadl ve filmech oním »roštem« jako neumětel, tak by o mě režiséři pak už dál neměli zájem. A to nemluvím o filmech oceněných mezinárodními cenami. Už bych netočil, nedostával bych příležitosti. Nemám potřebu se obhajovat. A ostatně, každý si může myslet, co chce.

Vy asi narážíte na nadávky, které se snášejí na mou hlavu. Ono s tím nadáváním je to tak. Někteří mi nadávají ne proto, že by neměli rádi mě, ale nemají rádi pana prezidenta, který mi udělil státní vyznamenání. Pak jsou ti, kteří mi nadávají, protože si myslí, že cenu měli dostat oni, ne já. Ale je mnoho těch, kteří mi to přejí. Já myslím, že státní vyznamenání jsem dostal také za to, že jsem se o herecké kolegy staral, zakládal Hereckou asociaci a prošlapal cenu Thálie, na kterou mě už, mimochodem, teď sotva pozvou... Každý dobrý skutek má být náležitě potrestán (směje se). Ono se také všechno trošku posunulo jinam… Víte, já jsem byl šťastný, že jsem mohl Hereckou asociaci spoluzakládat a se mnou se toho účastnili třeba pan Nárožný, Václav Postránecký ad. Osobně jsem byl velmi rád, že první Thálii za celoživotní mistrovství obdržel Josef Kemr.

Režiséři vás angažovali také do mnoha seriálů. Jakýmsi diamantem mezi nimi je Vlak dětství a naděje, kde excelovali Helena Růžičková a Stanislav Zindulka. Vy jste hrál odbojáře na železnici.

Já jsem pana režiséra Kachyňu velmi obdivoval. S ním jsem točil také Smrt krásných srnců (1986), kde si mě obsadil pro změnu do role gestapáka. S ním jsem také točil Cukrovou boudu (1982) podle předlohy Vladimíra Körnera. Rád bych tady ale vyzdvihl ještě jednu opravdovou osobnost. Pan režisér Kachyňa měl svého asistenta, úžasného člověka a filmaře, Zeno Dostála, a na něho mám také silnou vzpomínku. Zeno Dostál se velmi pozitivně podepsal na Kachyňových filmech. Zeno, který žel již nežije, mi jednou ukázal starou fotografii, jak on a jeho bratr jdou jako židovské děti s kufříkem do transportu. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si na ten moment, kdy mi fotku ukazoval, vzpomenu...

Ale ještě k rolím: Jednou mi někdo vyčetl, že jsem hrál v seriálu Gottwald a že jsem tam hrál komunistu. Tak jsem mu odvětil, a proč bych ho nehrál? Já znám spoustu poctivých komunistů, bohužel, někteří nepřežili 50. léta. Ale hlavně – herec hraje, co má ve scénáři! A v TV seriálu o Antonínu Zápotockém jsem zase hrál gestapáka. Kdyby mi tohle vyčetla nějaká bába z pavlače, ale člověk z branže, a ještě ke všemu kritik? Tak si o něm nemohu myslet nic jiného, než že má v hlavě míchaná vajíčka.

Hrál jste také v Rodácích (1988) natočených podle předlohy spisovatele Jaroslava Matějky.

V tomto seriálu jsem hrál velmi rád, mě to bavilo. Hrál jsem postavu mladíka, který bojuje celou válku v partyzánském oddíle, pak přijde domů a zjistí, že mu žena byla nevěrná, a oběsí se. Ve vnímání hrůz druhé světové války mě formovaly vzpomínky mé maminky, která prožila válku na vlastní kůži. A to má dosah i do mého současného psaní, kdy píšu o všelijakých »hrdinech«, kteří jimi jsou až nyní, když už se to smí.

V kultuře platí, že každá doba má svá tendenční díla. Takže točily-li se před Listopadem například seriály Gottwald či Okres na severu, pak dnes to může být britský seriál o Skripalových Útok v Salisbury. Co vy na to?

To je jasné, a tak to je patrně asi na celém světě. Někde je to větší agitka, jinde méně nápadná. A o Salisbury poslouchám, co o tom říká Andor Šándor, a ten ví, o čem mluví, a o všech těch agentech, včetně ricinových, má oprávněné pochybnosti.

Někdejší televizní hlasatelka Marie Retková si v jednom rozhovoru povzdychla: »... když člověk opět vidí starší programy, které na ČT3 běží, často si posteskne. Najednou si totiž uvědomí, jaký je mezi nimi a soudobou tvorbou rozdíl. Ty starší programy jsou daleko víc propracované. Nebyly spíchnuté horkou jehlou. Jejich výroba měla určitý vývoj, tvůrci nad tím přemýšleli, využili invenci dramaturgů. Byla totiž jen jedna televize, programů nebylo tolik a nebyla ani taková spotřeba zábavy. Dal se tomu věnovat čas.« Souhlasíte?

Říká to naprosto přesně včetně té zábavy. Silvestry s Vladimírem Menšíkem jsou dodnes nepřekonatelné. A doklad toho je populární seriál o majoru Zemanovi. Ať tupí Třicet případů majora Zemana, jak chtějí, přesto se na to lidé dívají, protože je to řemeslně vynikající, vše perfektně zahrané a Jiří Sequens byl výborný režisér.

Stále dostáváte příležitosti filmovat, jak vidím třeba ve filmu datovaném letošním rokem Stáří není pro sraby...

Ten vznikl také pod režijním vedením Tomáše Magnuska. Právě tento pan režisér dává příležitost hercům, kteří jsou v mainstreamu poněkud upozaděni. Jsem za to rád.

Monika HOŘENÍ


[youtube:iI1DGjYn9PE]

 

FOTO – rozhlas.cz (1), Radovan VRÁTNÝ (1) a archiv

4. 9. 2021  Monika HOŘENÍ