Rozhovor Haló novin se Stanislavem Lencem, bývalým ředitelem OSP Strakonice

Je čím se pochlubit

Byl jste dlouholetým ředitelem Okresního stavebního podniku (OSP) ve Strakonicích, je to tak?

Ano, téměř patnáct let.

Dnes už OSP neexistuje. Proč vlastně vadil?

Nevadil jen on, ale mnoho dalších ze socialismu převzatých firem a organizací, které se staraly o rozvoj okresů a dokázaly řešit problémy lidí ve svých regionech. Stačí si připomenout, jak noví mocní rozbili jednotná zemědělská družstva – výsledek? Mnohé polnosti leží dodnes ladem anebo na nich vznikly velkosklady. Na dobré zemědělské půdě! A tak jsme se z potravinové soběstačnosti dostali do závislosti na západních producentech. Dokonce dovážíme i maso, cukr a další komodity.

Ano, ale vraťme se k okresním stavebním podnikům. Proč vlastně vznikly?

Okresní stavební podniky vznikaly v okresech proto, aby okresní národní výbory a místní orgány měly k ruce stavební – a nejen stavební – firmu, jež mohla rychleji než celostátní stavební podniky řešit nějaký místní problém, tedy přidruženou stavební výrobu. Jeho hlavní náplní byly práce na údržbových a investičních stavbách pro služby, obchod, zdravotnictví, školství a kulturu a průmyslové závody. Těžko by jakýkoli celostátní podnik pomohl stavět stavby v Akci Z nebo třeba nějakou účelovou stavbu pro jednotná zemědělská družstva a státní statky, či pro spotřební družstvo Jednota, prodejny v místech, pohostinství atd. A za pevné ceny.

Dnes, jak víme, soukromé firmy prý nabízejí stejné služby, ale sežeňte je. Berou však především lukrativní objednávky a obyčejné údržbové práce zůstávají na jednotlivých řemeslnících, kteří se v okolí vyskytují. Obecní a městské úřady nemají tak možnost samy rychle řešit nějaký problém, na nějž nestačí jejich Technické služby, a výsledek? Opravy trvají dlouho, malé stavby také a stojí o mnoho víc prostředků, než by to vyžadovalo. Ukazuje se, že vůbec nemusí být lepší soukromník, což se tvrdilo »za Havla«, než společenský podnik.

[o]

Tento systém, tedy vytvoření okresních stavebních podniků a jejich náplně, tady ovšem nebyl vždycky. Kdy OSP začaly vznikat?

Do února 1948 byly práce na menších zakázkách roztříštěny stejně, jako je tomu dnes. Proto v roce 1949 došlo ke změně, byl dokonce na to přijat zákon, a postupně se i vytvářela jejich náplň. Ten náš, strakonický OSP, vznikl v roce 1949, a když tak rekapituluji, mohl se pochlubit mnoha úspěchy.

Například…

Například v prvních deseti letech rekonstruoval bývalý chudobinec na oční oddělení Okresního ústavu národního zdraví, vystavěl samoobsluhu Pramene ve Strakonicích, Domov důchodců, adaptoval hotel Bílá růže, zrekonstruoval hotel Švanda Dudák či třeba infekční oddělení pavilonu nemocnice. Do roku 1960 šlo ovšem jen o OSP Strakonice. V tomto roce se spojily všechny okresní stavební kapacity z měst na okrese v jeden velký podnik s několika výrobními úseky, v nichž se vytvořila střediska – údržby, dvě stavební a dlaždičů.

Narůstala i přidružená výroba. A tak jsme měli vlastní truhláře, zámečníky, vzduchotechniky, elektroinstalatéry, pokrývače, malíře, natěrače, tesaře, klempíře, topenáře ad.

Vybudovali jsme také centrální betonárku, pískovnu, cementárnu, pilu, výrobnu rozvaděčů, projekci, půjčovnu strojů a podnikovou dopravnu a opravny v dalších městech okresu. Postupně jsme se rozrostli tak, že jsme svými kapacitami mohli pomáhat i mimo náš okres.

I mimo váš okres? A to se smělo?

Podnikavosti se v sedmdesátých a osmdesátých letech překážky nekladly anebo ne takové jako dnes. Mám na mysli papírovou byrokracii, která odrazuje každého stavebníka a velmi znesnadňuje začátek staveb.

Ale abych reagoval na otázku. Stavěli jsme například byty v Olešnici pro zaměstnance Jaderné elektrárny Temelín, v Chomutově-Jirkově školu, pro Úřad vlády školu v přírodě, modernizovali jsme i bytový fond nejen u nás, ale i v Praze, vybudovali jsme školu v přírodě Čestice pro Městskou část Praha 1 atd. Prostě, měli-li jsme volné kapacity, šli jsme pomáhat i jiným.

Ty pražské stavby, nebo mimostrakonické, jste dělali dobrovolně, v rámci volných kapacit, anebo jste je dostali jako úkol, téměř stranický?

Především, protože jsme měli určité kapacity, obraceli se na nás z centrální sféry. A pomoc Praze jsme pokládali skutečně za stranický úkol.

A co vaši zaměstnanci – neprotestovali proti tomu, že šli na nějaký čas pracovat mimo okres?

Proč by protestovali? Práce mimo náš okres byla lépe placená. To za prvé. A za druhé naši zaměstnanci si na práci mimo své bydliště zvykli. Nestavělo se totiž, neopravovalo či nerekonstruovalo jen ve Strakonicích a dojíždět i na okraj okresu se muselo a často na místě, kde jsme pracovali, bylo nutné i přespat, protože návrat domů se nevyplatil a zdržoval.

Navíc zaměstnanci si nemohli na nás ve vedení stěžovat. Udělali jsme, alespoň si to myslím, hodně pro jejich spokojenost. No řekněte. Bylo normální poskytovat příspěvek na stravování zaměstnanců, což jim kompenzovalo to, že nemohou jít na jídlo domů. Nebo jsme našim pracovníkům, kteří si stavěli domek či jiné stavby, poskytovali technickou pomoc, stavební mechanismy a dopravu za přímé náklady, což jim velmi zlevnilo jejich stavby.

Nebo další příklad: zedníkům, stavebním dělníkům a pokrývačům, kteří se vraceli z vojenské základní služby, jsme dali stabilizační příspěvek. A ostatním z týchž a dalších vybraných profesí jsme vypláceli příspěvek ve výši až dva tisíce korun. To, přepočteme-li to na dnešní poměry, znamenalo více jak dvacet tisíc na ruku.

A co mladí?

U nás se vyučily stovky učňů v profesích zedník, elektromontér, instalatér, tesař, pokrývač, malíř a natěrač, truhlář, klempíř, zámečník, sklenář, automechanik. A zadarmo. Za učení se neplatilo. Najděte mně dnes nějakou firmu, která se něčím podobným může pochlubit. Proto začíná být problém sehnat dobré řemeslníky. Vybudovali jsme k tomu účelu i nové dílny a vyčlenili nejlepší dělníky jako praktické učitele. Po ukončení studia mohli, pokud chtěli, u firmy také zůstat.

Kdybyste se chtěl pochlubit něčím, co vzniklo za vaší éry, tedy doby, kdy jste vy byl ředitel, co to bude?

Je těžké si vybírat tu či onu akci. Každá měla své problémy a čímsi nám, tedy těm, kteří se podíleli na její výstavbě či rekonstrukci, přirostla k srdci. Nikdy jsem to nebyl jen já, kdo se na její stavbě podílel. Naopak. Byli to především jiní, ti, co byli na »place«, co ji vybudovali vlastníma rukama. Já byl jen tím, kdo zabezpečoval a kontroloval všechny toky, aby oni mohli budovat.

Ale ptáte se na to, co by stálo za vyzvednutí. Tak třeba Dům služeb ve Strakonicích, rekonstrukce Základní školy Lidická, prodejní areál a opravny Mototechny, nový speciální provoz Sběrných surovin ve Střelských Hošticích, přístavba školy ve Volyni, dostavba Střední technické školy rybářské ve Vodňanech, stanice pro mladé techniky ve Strakonicích, rekonstrukce státního zámku ve Lnářích, TKM ve Strakonicích za devadesát milionů, ad. Seznam by byl hodně dlouhý a jistě bych za chvíli dodal po troše přemýšlení i další příklady.

Leccos z toho dnes slouží zcela jiným účelům, než pro jaké jsme to budovali. A je to škoda. S vaničkou se vylilo i dítě. To by si měli uvědomit všichni, kdo budou číst náš rozhovor. A ostatně i to, že vysněný kapitalismus není jen tzv. svoboda, ale tvrdý boj o přežití, při kterém leckdo padne. Myslím, že i to je poučením pro odevzdání svého hlasu při říjnových volbách.

Jaroslav KOJZAR

13. 9. 2021  Jaroslav KOJZAR