Samozřejmě a hodně nekompromisně

V zájmu velmoci?

Opravdu velmi trefný název monografie tříčlenného autorského týmu Emila Voráčka, Davida Hubeného a Bohuslava Litery z Historického ústavu Akademie věd ČR, věnované prvním třem dekádám vzájemných vztahů nově vzniklé Československé republiky a Sovětského svazu, tedy létům 1918–1948.

Zájemce nechť neodradí 680 stran hutného textu – včetně zhruba stovky stran uvádějících prameny (dokumenty a dobovou literaturu publikovanou i nepublikovanou, užité zkratky či jmenný rejstřík). A to se – jak uvedl vedoucí autorského týmu na křtu monografie – čtenářům předkládá zhruba jen polovina původního rukopisu, i tak nabitého fakty. Škoda, mezi vypuštěnými odstavci nejspíše mohly být i další pozoruhodné informace podobné těm, které v textu nakonec zůstaly – a že jich není málo ani pro experty.

Na monografii je možné nahlížet z více úhlů, aniž by se ztrácel čas luštěním »záhady«, kdo je ona velmoc. Ten, kdo se hodlá (znovu aktuální a opět přehodnocovanou) historií československo–ruských vztahů (jako východiska bezalternativního výhledu do budoucna) seriózně věnovat, knihu nepochybně ocení. Když pro nic jiného, tak jako jakéhosi zasvěceného průvodce jednak po nejrůznějších pramenech, dnes deponovaných v pestré mozaice ať již českých či ruských archivů (a to včetně důležitého upozornění, které zdroje již jsou a které – ještě či opět, a to ani pro badatele – dostupné nejsou, jednak obsáhlé literatury. Od autorů je navíc korektní, že – bohužel až příliš často u historie staré od sedmdesáti do sta let, tedy s minimem dnes žijících tehdejších aktérů či aspoň pamětníků – signalizují možnost vynoření se zcela nových, dosud jen předpokládaných informací v dosud utajovaných materiálech.

Střet germánského a slovanského živlu

Na své si přijde i ten, kdo se zajímá o mnohasetletý proces střetávání slovanského a germánského etnika a jejich »genetických zájmů« ve středoevropském prostoru. Opět téma krajně aktuální s ohledem na sílící dominanci Německa v Evropské unii, zejména po nedávné rezignaci Velké Británie na členství. Ani se moc nemusí číst mezi řádky textu, kde autoři velmi suše až lapidárně dokumentují vývoj v poversailleském období až do konce druhé světové války (a tím spíše ve druhé polovině 20. století, což již tato monografie nezachycuje, a proto se těšme na pokračování). I tak čtenář poměrně snadno nahlédne pod pokličku »podivnostem« dnešních dnů, třeba s opakovanými pokusy o exkomunikaci Putinova Ruska z evropského prostoru… déjá vu, jako by se vracela historie sto let stará, kdy to měly více či méně zřetelně »v programu« prakticky všechny dnešní unijní státy, ČSR nevyjímaje.

Ten »evropský rámec« československo–ruských vztahů není samoúčelný (umožňuje mnohé pochopit), ale kniha zaujme hloubavějšího čtenáře hledajícího především specifické informace o jejich jednotlivých aspektech mj. díky velmi snadné orientaci zásluhou až extrémně podrobně strukturovaného textu. Ten – při osmi kapitolách včetně krátkého shrnutí – obsahuje celkem 116 dílčích podkapitol.

Autoři, jak se na historiky sluší a patří, přitom postupují ve výkladu v zásadě chronologicky. Začínají nezbytným krátkým exkursem do »předrepublikových« vztahů českých, většinou slavjanofilských osobností, k (tehdy carskému) Rusku, pokračují popisem mnoha peripetií za Velké války (kdy vojáci z historických zemí Koruny české v rámci c. k. útvarů byli houfně nasazováni proti ruským jednotkám na východní frontě – jak se zpívá v oné písni na melodii »Červený šátečku, kolem se toč!« té doby: »Půjdeme na Rusa, nevíme proč?«). Detailně jsou dokumentovány zvraty v chování českých jednotek – později legií – vůči centrální vládě bolševiků. Tu autora recenze trochu překvapuje, že mezi prameny chybí komplementární memoáry Ludvíka Svobody Cestami života (Prospektrum 1992 a Ottovo nakladatelství 2009) – třeba s pojednáními o přechodné koordinaci legií s útvary Rudé armády proti německým jednotkám u Bachmače. Značná pozornost je dále věnována repatriaci válečných zajatců z Ruska, v protisměru též Rusů z Československa, stejně jako předcházející poměrně masové poříjnové (1917) emigraci příslušníků hlavně tamní střední třídy Rusů na západ včetně Československa. Odhady – pokud jde o trvalé usídlení v ČSR – mluví o až 30 tisících osob především z řad většinou liberální ruské, běloruské a ukrajinské inteligence, když se o cca 300 stran níže v knize popisují dříve ne moc diskutované jejich mnohdy tragické osudy při násilném odvlékání řady z nich zpět do SSSR v roce 1945.

Svět u Rusů pilně opisoval

Experti na hospodářské dějiny nepochybně přivítají třetí kapitolu, věnovanou vzájemnému oťukávání diplomatů a národohospodářů obou zemí v letech 1922 až 1935. To už bylo zřejmé, že se SSSR i díky průkazným – zejména industrializačním – efektům centrálního řízení na evropské/světové scéně nejen udrží, ale fakticky hospodářsky expanduje. Přemýšlivějším národohospodářům dají tyto pasáže informaci, jak – systémově inspirováni meziválečným Ruskem, lze efektivně zvládnout na přelomu 30. a 40. let tehdy životně nezbytnou militarizaci ekonomik – najmě již rozběhlé německé (s geniálními organizátory Hjalmarem Schachtem či Albertem Speerem), ale též u vedení zbrojařského monopolu firmy Vickers (ve Velké Británii) a především v rooseveltovských USA.

Čtvrtá kapitola je neméně pozoruhodná. Jakkoliv se vcelku obecně soudí, že o přípravě na obranu předmnichovské ČSR proti expanzionisticky se chovajícímu hitlerovskému Německu, posílenému anšlusem Rakouska, již víme skoro všechno, přesto nás mohou překvapit mnohé v knize uvedené zasvěcené informace. Jak o včasnosti i hloubce spolupráce československých zbrojovek se sovětským obranným průmyslem (již od poloviny 30. let), tak na druhé straně katastrofální podoba logistické »přípravy« (spíše její absence) v jejich druhé polovině na případnou operační pomoc útvarů Západního vojenského okruhu Rudé armády těsně před Mnichovem. Ty byly v září 1938 zmobilizovány v pásmu od Leningradu na severu až po Černé moře na jihu, a to jak pozemní vojska, tak letectvo.

O Mnichovu bez obalu

Pokud jde o jednání předcházející vlastnímu podpisu mnichovské dohody, až dosud se záležitost prezentuje jako zcela účelový komplot hitlerovského Německa a spolupracující fašistické Itálie na straně jedné, s alibisticky a naprosto krátkozrace se chovající Francií a Velkou Británií. Tudíž s vyloučením nejen českých diplomatů, ale samozřejmě i zástupců SSSR na onom nočním jednání z 28. na 29. září 1938, tak tragickém pro další vývoj nejen ČSR, ale prakticky celé Evropy. Málo se analyzuje reálný dopad dlouhodobě po skončení Velké války účelově posilované spojenecké osy Berlín – Varšava. Nepochybně v přetrvávající euforii Poláků po »zázraku na Visle«, kdy se polským jednotkám – s vydatným přispěním zbrojních dodávek především z Francie – podařilo v roce 1921 překvapivě zastavit postup Rudé armády směrem na západ. Odtud byl jen strategický rafinovaný úkrok nové německé vlády, která – využívajíc jejich jasně protiruskou fobii – Polákům navrhla ujednání o vzájemném neútočení (pakt Hitler – Pilsudski z 26. ledna 1934). Tento pakt prakticky o pět a půl roku předcházel v posledních letech v rámci posilování protiruské hysterie tolik kritizovanou prakticky stejnou dohodu o neútočení mezi SSSR a Německem (pakt Ribbentrop – Molotov z 23. srpna 1939).

Jestli nedávné skandální usnesení EU o historické paměti zcela účelově označuje SSSR za spoluviníka vypuknutí druhé světové války, kdy se J. V. Stalin dává na roveň A. Hitlerovi, tak se zcela evidentně opominul podíl Polska na podobě mnichovské dohody. Polsko tehdy Německu jasně garantovalo, že přes své území jednotky Rudé armády (na pomoc Československu) v žádném případě nepustí – a za odměnu mu bylo přislíbeno Těšínsko (což také načas získalo).

Monografie tak potvrzuje jiné prameny týkající se prakticky (ne)možného případného aktivního vystoupení Sovětů po boku československé armády, na válku s wehrmachtem objektivně z celkového hlediska ne dost dobře připravené (ani tak trochu mytizovaný systém pohraničního opevnění nebyl zdaleka dobudován). Nešlo přitom jen o eventuální pomoc sovětského dálkového letectva – československé vojenské letectvo bylo prakticky ve všech ohledech slabší, než luftwaffe – případným přeletem přes jasně nepřátelské polské území, navíc při nevyhovující infrastruktuře (chybějící betonové přistávací plochy na Slovensku apod.), ale také o přesun sovětských pozemních jednotek a výzbroje a materiálu na československé území. Případná trasa přes Polsko by byla násobně komplikovanější, než přes území Rumunska, protože v té době neexistovala společná hranice se SSSR (ani díky poloze Podkarpatské Rusi). V úvahu tak přicházela jedině železnice vedená rumunským územím, kde ovšem byla k dispozici jen jednokolejná trať. Bohužel s poddimenzovanou nosností mostů a další nevyhovující infrastrukturou, a tak i tato varianta nakonec zůstala jen na papíře. Ostatně monografie zevrubně popisuje celý komplex důvodů, proč tehdejší Benešova vláda nikdy SSSR o zásah ve vhodný čas vlastně ani nepožádala, kde byly vzaty v úvahu nejen nezvládnuté problémy logistické, ale i vztahové (jak domácí, tak mezinárodní).

Omyl, či záměr autorů?

Knihu však nepochybně ocení i pedagogové všech oborů. Až nečekaně často se v ní mohou střetnout s uplatňováním letité kantorské zásady – opakování je matkou moudrosti: čtenář tu a tam čte stejné věty, jako o pár stránek výše. Někdy se setkává dokonce s identickými odstavci (třeba na str. 144 a 162). Takže v hlavě mu zůstává nezodpovězená otázka: Je to záměr autorů citovat na různých místech identické prameny (kvůli úplnosti), či neochota někde zjevnou duplicitu vyškrtnout při závěrečné redakci jinak úctyhodného díla – tedy bezděký omyl?

Na druhé straně je nutné vysoce ocenit zhruba tři desítky stránek textu věnovaných zdánlivé odbočce – tedy popisu strategie Kominterny v době narůstajícího nebezpečí fašismu (třeba včetně dopadů na přípravu československých komunistů, hlavně části funkcionářského aktivu, k přechodu do ilegality, případně k odchodu do moskevské či londýnské emigrace). Bez těchto pasáží by zůstala monografie neúplná. Díky tomu je nutno kvitovat, že přesně polovina textu je v další části směrována (v šesté a sedmé kapitole) k dokladování pozoruhodného dynamismu vzájemných vztahů ČSR – SSSR v poslední dekádě zkoumaného třicetiletého období (1939 až 1948).

Podle (hrubě subjektivního) soudu recenzenta je nejcennější postřeh autorů, byť je jimi samotnými jen naznačen mezi řádky – který snad lze interpretovat asi takto natvrdo: I mezi velmocí – a tou vždy v moderní době byla původně jak carská říše (bez níž si dost dobře nelze představit Evropu první třetiny 19. století, kdy v postnapoleonské době ruská vojska dopochodovala až do Paříže), tak později bolševické Rusko (schopno zkraje 20. let minulého století úspěšně čelit útokům spojenectví domácích protibolševických armád s expedičními sbory prakticky celé Evropy včetně československých legií) a konečně regulérní meziválečná Rudá armáda (jakožto operativní mocenský orgán SSSR) na straně jedné, a malou zemí formátu Československa na straně druhé – je možné najít prostor pro víceméně rovnoprávné vztahy, fungující ku prospěchu obou partnerů.

Jak k partnerství? Umem a dílem!

A to – v tomto specifickém případě čs. ruských vazeb – politicky nejen na základě správné identifikace společného protivníka (zde původně germánský živel), ale i materiálně – tedy ve 30. letech hlavně na základě nabídky v té době špičkové zbrojařiny produkované vyspělým československým strojírenským průmyslem (palnými zbraněmi a zvláště dělostřelectvem). Málo se obecně ví, že později, již za Vlastenecké války, to byly baterie protiletadlových kanonů právě čs. provenience, které tak skvěle hájily vzdušný prostor nad Moskvou. Takže v parafrázi k děkovnému výroku W. Churchilla po vítězství v letecké válce nad Göringovou luftwaffe »nejen jeden spojenecký velký národ, obývající ostrovy za kanálem La Manche, vděčí za své přežití počátkem druhé světové války 84 udatně se bijících letců - Čechoslováků z 311. a 313. perutě«, ale i druhý Spojenec – tentokrát na východě – navždy musí ocenit, že mu naše zbraně pomohly ochránit ze vzduchu jeho metropoli v kritickém čase, kdy Moskva byla nadohled.

[o]

V jednu dobu, v polovině 30. let, byla ČSR načas největším světovým exportérem zbrojařiny (s podílem až 25 procent- v roce 1935). O kvalitě tanků, vyrobených ve Škodových závodech, se ostatně mohli zakrátko po Mnichovu »přesvědčit« jak Poláci, tak Francouzi při blitzkriegu válcujícím jejich domovinu mj. tanky z českých zbrojovek, tentokrát již v sestavě německých divizí; o devastační síle pum a dělostřeleckých granátů s výbušninami dodávanými z českých muničních zbrojovek bohužel následně ještě i půlka válčící Evropy. Šlo přece o každý čtvrtý kus ničivé munice, produkovaný následně již na zbrojní výrobu přeorientovaný průmysl v protektorátu, který v Mnichově společně a tak krátkozrace Spojenci – ovšem bez SSSR – přivedli na svět. Jako by si především Francie a Velká Británie (o »koncepčnosti« polské zahraniční politiky snad již od dob třicetileté války darmo mluvit, ale averzí ke všemu slovanskému, tedy i polskému, se Hitler přece nikdy netajil) snad vůbec neuvědomovaly důsledky svých kroků. Právě »díky« nim a jejich iluzím se přece poněkud riskující Hitler dostal snadno k výzbroji a funkčním českým a moravským zbrojovkám na – bez boje – obsazených územích zprvu v Sudetech, a za půl roku ve zbytku okleštěného Československa…

Bude to také v učebnicích?

Aniž je – výlučně z prostorových důvodů – možné se nějak podrobněji rozepisovat o šesté kapitole, resp. o jejích jednotlivých podkapitolách, týkajících se přelomu třicátých a čtyřicátých let, parafrázujme zde jen jejich obsahy. Na pouhých 62 stranách, ovšem s odkazem na 274 pramenů, je zde velmi sevřeně pojednáno o:

6.1 čs.–sovětských vztazích v letech 1939-1941, tedy od zahájení okupace zbytku Československa do spuštění nepřekvapivého útoku Wehrmachtu na SSSR

6.2 představách londýnské emigrace o budoucí podobě ČSR především ve vazbě na očekávanou úlohu SSSR ve střední Evropě

6.3 výstavbě čs. vojenské jednotky v SSSR

6.4 postojích SSSR k čs.–polským jednáním o případné konfederaci

6.5 jednání o obsahu budoucí čs.–sovětské spojenecké smlouvy

6.6 přípravě na osvobozování ČSR především z východu

6.7 Slovenském národním povstání

6.8 pojetí sovětské strany ohledně postupu svých jednotek zprvu jak na území (nepřátelského, resp. proti SSSR se vojensky angažujících dvou divizí) Slovenského štátu, tak poté na území Čech a Moravy pod »ochranou Říše« – protektorátu »Böhmen und Mähren«

6.9 přípravě na ztrátu Podkarpatské Rusi (z hlediska české strany), resp. získání Podkarpatské Rusi (z hlediska strany sovětské)

6.10 klíčových aspektech návratu československé exilové vlády z Londýna přes Moskvu na osvobozovaná území.

Nelze říci, že by v uvedených subkapitolách snad byly principiálně nové informace pro toho, kdo tuto problematiku systematičtěji sleduje. Nicméně poměrně nově jsou formulovány – a dodejme vyváženě k objektivitě – spojovací texty, důsledně odkazující na zdroje. O tomto přístupu, jen sporadicky tendujícímu ke komentáři pramenů, ještě níže poznámku, ale předtím nutno aspoň naznačit obsah kapitoly sedmé.

Fenomén hlavního článku

Celých 160 stran sedmé kapitoly je věnováno dnes znovu tak kontroverzním čtyřem posledním létům zkoumaného období (od posledního válečného roku 1945 až prakticky do jara 1948). Ale aspoň máme šanci odstranit otazník v nadpisu recenze. Takže abychom správně interpretovali název monografie – V zájmu velmoci – (bez otazníku) a přitom nenápadně edukovali mladší generaci, která už na fakultách snad nezachytila výklad jedné z klíčových metod používaných v centrálně řízených ekonomikách – princip hlavního článku – tak řekněme, že prakticky celá tato závěrečná kapitola je jeho skvělou ilustrací (možná kouzlo nechtěného).

Právě tato 7. kapitola – a nepochybně to byl úmysl autorů – umožňuje dobře pochopit logiku rozhodovacích procesů sovětských činitelů (na všech stupních řízení).

Jde například o nekompromisnost důstojníků Rudé armády zabírající na československém území vyhlédnutou »trofejní kořist«. Zejména v případě německy znějícího jména firmy (přitom paradoxně často bez ohledu na to, že šlo o majetek zabavený Němci původně židovského majitele nezřídka končícího v koncentračním táboře) šlo o krutou ironii.

Ještě důrazněji to bylo patrné v případě totálního ovládnutí jáchymovských nalezišť uranu (včetně nasazení 80 sovětských vojáků kontrolujících vlastní těžbu a vagónování vytěžené rudy před odesláním do zpracovatelských závodů, plus vyslání sovětských expertů s klíčovými pravomocemi do managementu těžební firmy). Byl to postup nezbytný k plnění nesporné priority – hlavního článku: Extrémní snahy sovětského vedení zlikvidovat v co možná nejkratší době smrtelně nebezpečný atomový monopol USA. Jestli pro úplnost konstatujeme, že šlo o postup znamenající faktické odsunutí české strany na vedlejší kolej, tak je legitimní otázka, zda proto, že ta nejspíše nedocenila (či se snad obávala docenit) potřebu hájit svůj objektivně daný politický vyjednávací prostor, který české straně dala matka příroda, anebo že jako nepřehlédnutelnou protihodnotu dostala od SSSR garanci se v případě hrozícího jaderného konfliktu (akutního již v době první berlínské krize v roce 1948) obrazně řečeno moci »ukrýt pod sovětský atomový deštník«. A možná obojí…

Data o růstu těžby jáchymovské uranové rudy nutno kvitovat a pro úplnost je jen škoda, že chybí údaje o prodejních cenách a dalších ekonomických aspektech této historicky bezprecedentní exploatace českého národního bohatství cizí, byť spřátelenou velmocí (jistě jsou v českých archívech). Mohli bychom tak znát československou »cenu bezpečí«.

Preciznost kroků v únoru 1948

Snad ještě lepší ilustraci – tentokrát v čistě politické rovině – uplatnění metody hlavního článku, kdy z hlediska sovětských zájmů nebylo možné ponechat v případě ČSR nic náhodě (po tristních zkušenostech z eliminace komunistů ve Francii či Itálii), přináší popis kroků sovětské strany v přípravě tzv. únorových událostí 1948. Máme tím na mysli porovnání přístupu SSSR (prezentovaného vysláním tzv. Zorinovy mise a připravenými »silovými« variantami postupu v situaci, kdy už dávno nebyly na území ČSR ruské divize), s laxním přístupem stran demisionujících ministrů (s pozadím v ledabylém otálení velvyslance USA Lawrence Steinhardta). Ten se totiž do svého pražského úřadu vrátil po dvouapůlměsíční pauze až těsně před vypuknutím vládní krize. Odtud asi známý povzdech naší poúnorové emigrace o příčinách svého debaklu: »Pomoc Američanů v únoru? Příliš málo (peněz) a příliš pozdě.« Průkazná je navíc v knize argumentace, proč se nejednalo o »puč«, ale »jen« o ústavně provedený státní převrat… což je zejména v polistopadové době velmi účelově a hojně zpochybňovaný výklad a zde se »nalévá čisté víno«.

Konečně také zájemci o novodobé – poválečné – hospodářské dějiny ČSR si v závěrečných subkapitolách přijdou na své. Mohou se dozvědět nejen to, jak byl v prvních poválečných měsících a letech hledán – a obvykle i pracně nalézán – také specificky československý hlavní článek čistě ekonomický: Která odvětví a obory byly v danou chvíli jasnými prioritami (doprava, zajištění výživy apod.), a co »mohlo ještě chvíli počkat«. Mohou také zjistit, jaké bylo myšlenkové i politické zázemí postupného přebírání modelu centrálně řízené ekonomiky po vzoru SSSR, pokusů o koordinaci krátkodobých a dlouhodobých národohospodářských plánů obou zemí atd. Ale jsou to jen náčrty tezí, protože jejich rozvedení a praktická aplikace již daleko přesahuje časový horizont monografie (a znovu – těšme se na pokračování, bude tu více pamětníků, byť notně v kmetském věku).

Málo odvahy, či lpění na akademičnosti?

Závěrem recenze se nelze nevrátit k metodě, s jakou autoři k práci přistoupili. Doplňme, že výše, v šesté kapitole, uvedený údaj o skoro třech stovkách odkazů na prameny pod čarou nutno doplnit konstatováním, že v celé publikaci jejich počet přesahuje dvě tisícovky. Je snad naprosto zřejmé, že prioritu dostaly citace či parafráze pramenných děl, memoárů, zápisů, protokolů apod.

Lze si ovšem jistě představit i paralelní přístup, aniž by musel být nutně na úkor vědeckosti – jen by byl o poznání »odvážnější«. A sice dát mnohem větší prostor autorské interpretaci zpracovávaných archivních dokumentů. Byť nepochybně s rizikem, že to – zvláště teď, kdy mnozí tak poctivě a bez uzardění přepisují celé české dějiny snad až od doby sv. Václava – to vyvolá vášně a skandalizování, ale to k historickým vědám (a nejen jim) přece patří.

S rizikem nepřesnosti to lze autorem recenze dokumentovat na dnes opět tak často zneužívaném »příběhu« Marshallova plánu a téměř piruetách tehdejší koaliční české vlády v této záležitosti: zprvu spolu s většinou západních států s podobně devastovanou poválečnou ekonomikou jako byla ta naše bylo usneseno na plán přistoupit. Ve druhé fázi (po »doporučení«) rozhodnuto jen opatrně pozorovat nabídku a podmínky plánu a – ve fázi třetí – pak ostentativně na znamení nesouhlasu se skrytými podmínkami plánu z pařížských jednání odejít. To vše jako prolog fáze čtvrté, direktivně uzavřené – vůbec se pařížských jednání o Marshallově plánu nezúčastnit.

To už nebylo koncem války zkušeným československým národohospodářům zřejmé, že americká militarizovaná ekonomika potřebuje určitý čas k transformaci z válečné na alespoň částečně mírovou produkci? Že ji opět bude strašit fenomén hospodářské krize jako v letech po Velké válce, protože na původní vysokou produkci již nebude mít dostatečný odbyt? Že o budoucí geopolitické mapě rozhodne ten, kdo zplundrovanou Evropu jako první zaplaví nejen konzervami z vojenských skladů (kdo mohl tušit, že válka s Japonskem skončí předčasně?), ale též šatstvem, obuví, nářadím a dalším zbožím a takto, formou tentokrát konzumní války – si lacino získá veřejné mínění evropských domácností pro další volby? Tedy dodávkami (samozřejmě na dluh) všeho možného – od výrobních prostředků až po spotřební zboží či třeba americké filmy (lidé se přece chtějí po létech válečných stresů nyní bavit, a to Hollywood přece umí skvěle zařídit!). A že toto vše a rády profinancují právě americké banky topící se v přebytku likvidity a zoufale hledající po celém světě zájemce o jejich úvěry?

Pokud je pravda, že Sověti měli v rámci pařížských jednání o Marshallově plánu kvalitní odposlechy klíčových aktérů – především Francouzů a Britů – a zcela správně vyhodnotili dlouhodobé strategické cíle přípravy této konzumní války, pak se vůbec nelze divit jejich tvrdým, navenek masochistickým postojům. Ale zjevně nemínili rezignovat na zcela nedávno uzavřené jaltské dohody o sférách vlivu, a to i za cenu vystřízlivění v té době ještě v iluzích žijících mnoha domácích politiků »o ČSR jako mostu mezi Východem a Západem«. Pak ovšem nad výrokem tak často adorovaného československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který v souvislosti s jednáním o participaci ČSR na Marshallově plánu pronesl onen »slavný« výrok: »Do Moskvy jsem odlétal jako ministr suverénního státu, ale zpět se vracím jako Stalinův pacholek,« je možné jen udiveně povytáhnout obočí – nad rozsahem jeho naivity…

Bič embarga je vyzkoušený

Omluvou mu může být, že ani tak světaznalý člověk, jakým Jan Masaryk nesporně byl, nemusel mít potřebné znalosti o rejstříku špinavých praktik velmocí, prosazujících své zájmy. Byť, jako po matce Američan a člověk ve Státech dlouho žijící, se mohl detailněji seznámit se zákulisím útoků Japonců na americkou námořní základnu v Pearl Harboru a správně ji vyhodnotit jako jejich zoufalou reakci na uvalené americké embargo na dodávky nafty Japonskému císařství. Tento jasně agresivní krok ze strany USA přece již nedával ambiciózním, ale energeticky strádajícím Japoncům prakticky žádný manévrovací prostor, než se k asijským ropným zdrojům dostat silou. A již raději nerozvíjejme hypotézy o míře »překvapení« nad útokem, bez jehož obětí by americké veřejné mínění nejspíše dál tlačilo Roosevelta k politice neutrality; tady se britské ani americké archivy ještě neotevřely, byť náznaky »jak to bylo doopravdy« existují.

Takže znalcům – a to třeba Frejkovi, Goldmannovi či Feierabendovi a dalším českým ekonomům v londýnské emigraci, o ministru H. Ripkovi či domácích manažerech hlavně z baťovky ani nemluvě, již tehdy muselo být naprosto jasné, jak potenciálně velkou páku na Marshallově plánu participující evropské vlády by v případě jejich »neposlušnosti« představovala jen hrozba pozastavení amerických dodávek, třeba potravin…

Ostatně proč chodit pro příklady daleko: Když se začal koncem 50. let stavět u Košic komplex Hutního kombinátu Košice (HUKO), bylo možno ještě v dáli vidět zbytky nedokončené investice stejného určení. Československá strana již americkému dodavateli včas a řádně zaplatila za klíčový komponent – moderní válcovací trať, tak potřebnou pro čs. průmysl válcování železa. Ale americká strana správně vyhodnotila Únor 1948 jako »příkladnou neposlušnost«, a tak klasickou obchodní dodávku tehdy špičkové hutnické technologie, která již byla na cestě na místo určení k montáži, jednoduše zastavila a stornovala. Ostatně nešlo z naší strany jen o »neposlušnost«, ale – v rozvíjející se hysterii nastupující studené války – byla tato strategická československá investice ze strany bývalého spojence, nyní úhlavního soka, správně vyhodnocena jako nepřijatelné bezpečnostní riziko pro USA: vždyť z polotovarů hutní produkce nebyl problém v další fázi zpracování vyrobit třeba pancíře pro tanky či další materiál s vojenským využitím…

Kniha pro přemýšlivé

Již jsme průběžně naznačovali, kdo by si v recenzované publikaci mohl nalézat »to svoje«. Ale otočme teď gard a řekněme rovnou, kdo by publikaci V zájmu velmoci číst asi raději vůbec neměl: především každý, kdo chce zůstat dál dezorientovaný v tom, co se již děje nyní a co se s velkou pravděpodobností odehraje v nejbližších letech. Třeba až se již zanedlouho zprovozní Nord Stream 2, a brzy poté, co bude uveden do provozu obdobný produktovod z arktických nalezišť (Vostok Oil), schopný přepravit miliardy tun nejkvalitnější ropy do rafinérií.

A ať to raději nečte ani ten, kdo ještě neměl čas si prostudovat knihu Geopolitika Ruska od Oskara Krejčího (Professional Publishing 2017), zejména pojednání o vektorech ruské politiky, v tomto případě o vektoru směřujícím z Ruska na Západ. Tedy koho nezajímá, kam – v dlouhodobě koncipované politice ruských vlád bez ohledu na jména prezidentů či premiérů – asi tak může směřovat již v této dekádě putinovské, stejně jako postputinovské Rusko. A jak asi na to může reagovat Evropská unie, potažmo Česká republika (doufejme, že aspoň ti koncepčněji přemýšlející politici, diplomaté a ekonomové, jinak o to větší může být následné prozření).

Záměrně a jakoby omylem jsme se teď v závěru odchýlili od tématu, cože se všechno vlastně skrývá pod titulem V zájmu velmoci. Nikoliv, nebyl to omyl, ale skutečně jen záměr.

Přece primárním zájmem (každé) velmoci, má-li se chovat jako skutečná velmoc, je uplatňovat – samozřejmě pokud možno diplomaticky, chcete-li »v rukavičkách« – její objektivně založenou dominanci vůči slabšímu (či tomu, kdo neumí dát do hry své kvality), když ovšem všechny řeči o rovnoprávném partnerství jsou jen přívětivě znějící floskulí pro prostý lid. A nejinak tomu bylo – někdy více, jindy méně, i v dosavadním vztahu Sovětů vůči nám. A recenzent nevidí jediný důvod, proč by tomu mělo být i do budoucna jinak – a opět to platí obecně pro náš vztah k jakékoliv jiné velmoci.

Je pak výlučně na nás – zemi v pozici Davida stojícího proti Goliášovi (ne, opravdu to není dnes jen Ruská federace, těch skutečných velmocí se vynořuje kolem nás podstatně více a na rozdíl od dřívějšího SSSR preferují spíše ekonomický profit než geopolitická hlediska) – abychom i s ohledem na dobrou znalost minulých vztahů, jejich silných a slabých stránek, se podle toho zařídili i do budoucna. V tomto konkrétním ruském případě Vrbětice Nevrbětice.

Jaroslav ŠULC

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ

13. 9. 2021  Jaroslav ŠULC