Rozhovor Haló novin s Janem Kobylákem, autorizovaným stavitelem

Stavebnictví se potýká s mnoha problémy

Jak vypadá současná situace ve stavebnictví?

V současné době mám zkušenosti s malým stavebnictvím (rodinné domy, menší obytné celky), ale ve velkém stavebnictví to asi bude podobné.

Před pár týdny jsem šel na schůzku s jedním stavebníkem (který si chtěl nechat postavit rodinný domek) s doporučením, aby alespoň rok počkal, že je v současnosti situace ve stavebnictví krajně nepříznivá. A to z několika důvodů. Například stoupající ceny veškerých stavebních materiálů. Známý majitel stavební firmy mi nedávno říkal, že do nabídek dává záměrně přemrštěné ceny, protože neví, na jaké výši a kdy se vzestup cen materiálů zastaví. Vzestup je zaviněn například nedostatkem pracovníků, stoupajícími cenami energií, přepravními poplatky a tak dále.

Dalším ožehavým problémem jsou krádeže veškerých stavebních materiálů. Ze stavenišť nemizí jen železo, ale i další materiály, cihelné bloky, dlažby, překlady, dřevo… Staveniště musí střežit najaté bezpečnostní firmy, což celou stavbu dále prodražuje. Jeden mistr mi říkal, že na předchozí stavbě hlídali staveniště přes noc tam pracující Ukrajinci. Jenomže přišli zloději, jednoho z Ukrajinců pobodali nožem a ti ostatní se rozutekli a zloději si v klidu naložili a odvezli všechno, co chtěli.

A velký problém je nedostatek zkušených pracovníků. Už víc než třicet let pracují na našich stavbách v převážné míře tzv. gasterbeiteři. Pracovníci z Východu, zejména Ukrajinci, ale také Moldavané, Rumuni, Gruzínci a další. Hlavně proto, že majitelé stavebních firem těmhle lidem platí cca polovinu toho, co by museli platit našim zedníkům, tesařům, betonářům… Za těch třicet let se tito zahraniční pracovníci u nás naučili celkem slušnému řemeslu.

Jenomže přišel covid a uzavřené hranice. A odborná úroveň nových lidí, kteří jsou všelijak načerno přiváženi k nám na práci, je často katastrofální! Sám jsem na stavbě, kterou dozoruju, nechal dvakrát už vystavěné stěny zbourat a postavit znovu. Před čtrnácti dny jsem přijel na stavbu a namísto obvyklých patnácti lidí byli na stavbě dva. Když jsem se ptal, co se stalo, dostal jsem zajímavou odpověď: Dostali jsme hlášku, že se chystá šťára cizinecké policie, tak všichni raději zůstali na ubytovnách… Bohužel se to stává docela často.

[o]

A jak to vypadá s našimi pracovníky, s našimi řemeslníky?

Odborní pracovníci jsou. Zatím. Problém ale vidím v tom, že jejich věkový průměr je čím dál vyšší. Narazit na mladšího řemeslníka je veliká vzácnost. A taky je jich čím dál tím míň a jsou si toho velice dobře vědomi! Zaplatit tak tisícovku na ruku za hodinu práce instalatéra, topenáře, nebo elektrikáře není vzácností. A přitom jejich odborná úroveň je často diskutabilní…

A co odborní pracovníci, stavbyvedoucí, projektanti? Naše stavební školy, fakulty přece »produkují« další absolventy!

Na začátku stavby, kterou mám teď jako dozor na starosti, jsme se předloni na staveništi sešli čtyři: Já jako stavební dozor 72 let, stavbyvedoucí 75, mistr 69 a projektant statik 80. Koukali jsme se na sebe a říkali si: »Až my toho necháme, kdo tuhle práci bude dělat?!«

Ale ano, školy produkují absolventy, ale jsou tu podle mého dva problémy. Za prvé zdaleka ne všichni zůstanou »u řemesla«.

Říká se, že asi polovina absolventů zůstane u odbornosti, ostatní jdou dělat všelijaké poradce, zaměstnance neziskovek, pingly v restauracích a tak podobně - záměrně říkám »pinglové« personálu v restauracích, toho, kdo má vystudovanou hotelovku s maturitou, si považuji!

A za druhé, už dlouhá léta chybí provázanost mezi starší a mladou odbornou generací. Mám na mysli předávání zkušeností. Před pěti lety jsem měl na starosti rekonstrukci obytného domu v Praze na hotel. Šéf projektové organizace se mi chlubil, že jsou produktivní, mladá firma, žádný z jejich zaměstnanců není starší čtyřiceti let. A projekt z jejich kanceláře měl spoustu zásadních chyb, které bylo nutné v průběhu stavby dodatečně řešit. Dokonce jsem byl obviňován z věkové diskriminace, když jsem investorovi napsal, aby si pro příště vybral projektovou firmu, která bude mít alespoň třetinu zaměstnanců starší čtyřiceti let…

To vypadá docela tristně. Jak to vidíte do budoucna?

Před časem se rozhlasová redaktorka v rozhovoru s komentátorem Ivanem Hoffmanem, týkajícím se obecné situace u nás, zeptala: »To jsou dost zásadní problémy, které tu máme. Vede z nich vůbec nějaká cesta?« »Ano, vede!« odpověděl pan Hoffman. »A kudy vede ta cesta?« zeptala se redaktorka. »Zpátky! Zpátky k tomu, co tu bylo,« odpověděl pan Hoffman.

Nezbývá, než souhlasit. Otázkou je, kam až zpátky. V každém případě bude třeba podporovat odborné řemeslné školy namísto všelijakých podivných »vysokých« škol, bude třeba zavést povinné odborné praxe na stavbách, a tak podobně.

A co se výdělků ve stavebnictví týká? Jeden z mých zeťů, který si jako elektrikář vydělává řemeslem, mi vykládal, jak se při abiturientské schůzce na něj dívali bývalí spolužáci ze základky, zaměstnaní v bankách, v obchodech tak trochu »skrz prsty«. Ale jen do chvíle, než jim přiznal, jaký má jako zkušený řemeslník měsíční příjem…

A co výstavba bytů pro mladé rodiny, jaké tady vidíte problémy a případné řešení?

Když se před pár lety »zadrhla« výstavba nových bytů, ptal se redaktor jednoho ze spolumajitelů nejmenované developerské firmy: »Co budete v příštím roce dělat, když se nebudou stavět nové byty?« »Nic nebudeme dělat,« zněla odpověď. Redaktor namítl: »Ale představte si, že nepostavíte příští rok žádný byt! Co budete dělat?« »Půjdeme hrát golf!« zněla lakonická odpověď.

Rozumím tomu. Málo se ví, že developerské firmy mají z jednoho postaveného bytu nebo domu čistý zisk jeden a půl až dva miliony korun. To prakticky znamená, že byty stavěné developery jsou vesměs minimálně o jeden milion zbytečně předražené.

A znovu jsme o cestě zpátky. Zpátky k družstevní, podnikové nebo obecní výstavbě bez developerů. A jde to. Ve vsi Radim u Kolína si místní úřad v devadesátých letech sám zadal a nechal postavit čtyři bytové domy, ve kterých nabídl místním mladým rodinám byty, jeden byt 3+1 za 350 000 Kč. Ale s tím, že takto získaný byt nebudou moci prodat po dobu dvaceti let. Jenomže – ve vsi tou dobou vládli komunisté, kteří při obecních volbách opakovaně získávali přes 80 %…

Co se týká bytů pro mladé rodiny, je tu ještě jeden aspekt. Dá se souhrnně nazvat »svoboda vlastnictví«. Přitom platí jedno. Každá mince má dvě strany. Každá. I svoboda je taková mince o dvou stranách, pozitivní i negativní.

Každý si u nás může koupit tolik bytů, kolik chce, na kolik má. Desítky, možná i stovky bytů u nás vlastní například Arabové, Ukrajinci, Rusové. Pro bydlení? Kdepak, na kšeft!

Developeři přitom bez uzardění nabízejí »investiční byty«. Tedy – byty na kšeft. Buď jako nájemní, nebo jako investiční. A mladé rodiny? Ty si můžou, jak se říká, »trhnout levou zadní«.

Dokud tenhle problém nebude řešen třeba výrazným daňovým zatížením investičních bytů nebo omezenou možností vlastnit byty na kšeft, bude se dál mluvit pouze o zjednodušení administrativy při stavebních povoleních, o dlouhých lhůtách přípravy staveb, tak to ve výsledku nebude nic platné. Takové postoje dostupnost bytů pro mladé rodiny nemohou vůbec vyřešit. My nepotřebujeme umetat cestičky k rychlejší divoké výstavbě developerských projektů. My potřebujeme naopak zprůhlednit bytové vlastnictví a znemožnit kšeftování na úkor základního lidského práva na slušné bydlení. A to mladé rodiny potřebují.

Na závěr bych dodal ještě jedno, jak se říká »pod čarou«. V úterý byl v rozhlase rozhovor s psychologem, který řeší problémy lidí s nedostatkem financí. Mluvil o tom, že by si každá rodina měla vzít půjčku na bydlení, kterou bude schopná splatit maximálně do deseti let. Oba redaktoři se upřímně rozesmáli, protože splatit půjčku na bydlení do deseti let, to je v současné době absolutně nemožné!

Ale psycholog namítal: »Já sám jsem si kdysi vzal půjčku na malý domek, stěží 2+1. A až když jsem ho splatil, prodal jsem ho a hledal s přiměřenou půjčkou větší.« Tož tak…

Helena KOČOVÁ

2. 12. 2021  Helena KOČOVÁ