Pamětní deska informující, že v někdejším vídeňském Schwenderově Koloseu byl založen Gumpendorfský všeobecný dělnický vzdělávací spolek.

Kolébka rakouského a českého dělnického hnutí a Písně práce

Mariahilfer Strasse je jednou z nejznámějších nákupních tříd ve Vídni. Když se tak člověk prochází mezi všemi těmi k prasknutí plnými obchody, sotva jej napadne, že se zde nacházela kolébka rakouského, a zčásti i českého, dělnického hnutí. Přesto musíme pátrání po původu a osudech jedné z nejznámějších dělnických písní začít právě zde.

Zkusme teď na chvíli zavřít oči a ve fantazii se přenést do Vídně šedesátých let 19. století. V roce 1858 nechal císař František Josef I. strhnout v té době již zcela nefunkční vnější opevnění a na jeho místě byla zahájena výstavba široké třídy, dnešního Gürtelu. Ve stejném roce byla dokončena c. k. privilegovaná dráha císařovny Alžběty ze Salcburku do Vídně. Pro ty, kdo na to měli, přinesl nejnovější závan módy z pařížských salónů rozkošné slunečníčky a krinolíny až na zem ve stylu druhého rokoka a v honosných vídeňských divadlech právě začínal zlatý věk operety. Ani ti, kdo měli do kapsy poněkud hlouběji, nepřišli úplně zkrátka, jen se po již zmíněné Mariahilfer Strasse museli projít ještě kousek dál. Rudolfsheim a Fünfhaus, budoucí 14. a 15. obvod městský, si na své začlenění do velké Vídně sice musely počkat až do roku 1890, ale co se zábavy týče, bylo tu živo již v době, o které vyprávíme.

Již v roce 1835 si hostinský Karl Schwender otevřel u vnější Mariahilfer Strasse malou kavárnu. Jeho syn pak podnik rozšířil o pivnici, taneční sál, divadelní scénu a další společenské prostory - a Schwenders Collosseum se stalo s kapacitou přes 3000 hostů jedním z největších a nejznámějších zábavních podniků čtvrti.

Nedaleko odtud získal v roce 1862 řezník Franz Zobel starší pivnici, kterou po zakoupení dalších pozemků rozšířil na největší společenský dům svého druhu v tehdejší Vídni s impozantní zahradní restaurací. Své mistrovství zde předvedli i umělci zvučných jmen. Podniku se říkalo Zobels Bierhalle, Zobeläum nebo taky Viktoriasäle.

Na politické scéně té doby panovalo cosi jako mírné oteplení. Drtivá porážka rakouské armády v bitvě u Solferina v roce 1859 stála křeslo nejnenáviděnějšího představitele neoabsolutismu Alexandra Bacha. Následné emancipační tlaky zdola postupně přinášely své plody v podobě Říjnového diplomu, Únorové ústavy z roku 1861 a konečně Prosincové ústavy z roku 1867. Právě ta a - související první vlaštovky svobod spolčovacích - nás v našem vyprávění posunou o krok dál.

Gumpendorfský dělnický spolek

Skutečně první dělnický spolek ve Vídni založil sice již 24. června 1848 knihvazačský tovaryš Friedrich Sander, ten byl ale po porážce revoluce z roku 1848 rozehnán a trvalejší pokračovatele nalezl až skoro o dvacet let později.

Hrob Josefa Hybeše na Ústředním hřbitově v Brně

Přesné datum založení Gumpendorfského všeobecného dělnického vzdělávacího spolku bývá uváděno různě, a jeho vznik také nebyl nikterak jednoduchý. Samotný předpis umožňující zakládání takových spolků byl vydán 15. listopadu 1867 a 18. listopadu říšské ministerstvo schválilo přípravnému výboru stanovy s přísnými podmínkami. Spolek se například nesměl vyjadřovat k politice ani k náboženství. Prvního prosince se ještě tajně konalo přípravné zasedání a na 8. prosince byla svolána zakládající schůze do hotelu U Modrého berana na dnešní Mariahilfer Strasse 81. Zájemců bylo ovšem požehnaně, hospoda nevelká, a tak musela být zakládající schůze přesunuta na 15. prosince do již zmíněného Schwenderova Kolosea.

Přes drobné počáteční zádrhele se činnost spolku velmi rychle rozjela a brzo nezůstalo jen u aktivit kulturních, vzdělávacích a rekvalifikačních. Již 6. prosince 1868 byla založena jedna z prvních dělnických nemocenských a invalidních pojišťoven ve starém mocnářství vůbec, a to měl být stále jen začátek.

Jedním z prvních členů Gumpendorfského spolku byl tehdy sedmnáctiletý tkalcovský tovaryš Josef Hybeš (1850-1921), budoucí spoluzakladatel Českoslovanské sociální demokracie, nestor dělnického hnutí v Brně, od roku 1897 poslanec Říšské rady a do roku 1921 senátor Parlamentu Republiky československé. I když prameny neuvádějí výslovně, zda patřil k těm, kteří Píseň práce slyšeli v její premiéře, dá se to dosti dobře předpokládat.

Spontánně povstali…

Jednoho dne roku 1868 nalezl funkcionář Gumpendorfského spolku Andreas Scheu (1844-1927) v poštovní schránce krásnou, leč nepodepsanou báseň o deseti slokách, oslavující lidskou práci jako zdroj veškerého bohatství. Dalším pátráním se zjistilo, že autorem básně byl poměrně stydlivý 21letý rytecký tovaryš Josef Zapf (1847-1902), který své dílko složil v nadšení nad kurzem o dějinách lidské práce, který absolvoval právě v tomto spolku. Jelikož se báseň Scheuovi velice líbila, ukázal ji svému bratru Josefu Franzi Georgu Scheuovi (1841-1904), hudebnímu skladateli a hornistovi orchestru Císařského dvorního divadla. Tomu se zalíbila také, a tak k ní nejen napsal hudbu, ale ji i secvičil s dělnickým sborem. »Stimmt an das Lied der hohen Braut, die schon dem Menschen angetraut, eh‘ er selbst Mensch ward noch…«

Veřejnou premiéru měla Píseň práce 29. srpna 1868 v Zobelově pivnici na slavnostním shromáždění Gumpendorfského dělnického spolku k uctění památky německého socialistického politika Ferdinanda Lassalla. Zpíval ji 90členný sbor a přes 3000 posluchačů bylo tak nadšeno, že spontánně povstali a vyslechli píseň až do konce vestoje. Ovace nebraly konce. Počet konfidentů c. k. tajné policie ani jinak velmi dobře informované prameny neuvádějí.

Ať jich bylo ostatně, kolik chtělo, emancipaci dělnictva to stejně nezabránilo, i když to ještě nebyla cesta lehká. Již 11. října podnikl v Zobelově pivnici Hippolyt Tauschinsky první pokus o založení sociálně demokratická strany. Tehdy ještě policie akci zakázala a každý další potenciální pokus byl předem označen jako »protistátní«. Už 13. prosince 1869 se ale sám Gumpendorfský spolek podílel na organizaci demonstrace za spolčovací, odborová a politická práva dělníků (mj. šlo o právo volební a o 11hodinovou pracovní dobu; veškerá podobnost se situací některých méně kvalifikovaných tuzemských zaměstnanců je čistě náhodná). Demonstrace, která vyvrcholila předáním rezoluce tehdejšímu ministerskému předsedovi Eduardu Taaffemu, se účastnilo přes 20 000 dělníků.

Vrchnost to dosti rozčílilo. Následovalo rozsáhlé zatýkání a počátkem léta příštího roku bylo 14 dělnických předáků (mj. Andreas Scheu) v tzv. velezrádném procesu odsouzeno k dlouholetým trestům žaláře. Protesty a nepokoje se ovšem spíše stupňovaly, a tak byli již v roce 1871 raději propuštěni na amnestii. Sám Gumpendorfský spolek byl rozpuštěn a pokusy o jeho obnovení byly po nějaký čas blokovány. Nakonec se obnovení zdařilo, ale podobnou hru bylo nutné s c. k. úřady sehrát ještě několikrát, včetně preventivního samorozpuštění, kterým se předcházelo konfiskaci majetku v případě zákazu úředního.

Založení politické strany se podařilo v roce 1874 v Neudörflu, ta se ale zmítala v bojích radikálního a umírněnějšího křídla, a tak věrohodnou politickou reprezentaci získalo rakouské dělnictvo až na slučovacím sjezdu v Heinfeldu 31. 12. 1888 až 1. 1. 1889, kde byla založena jednotná SDAP (Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs) pod vedením pražského rodáka a vídeňského lékaře chudých Viktora Adlera. Dělnictvo zemí českých zde reprezentoval již zmíněný Hybeš, který podobného úspěchu u nás dosáhl již o rok dříve na sjednocovacím sjezdu Českoslovanské sociální demokracie v Brně v Lužáneckém restauračním pavilonu 25. až 26. února 1887 (což donedávna připomínala pamětní deska…).

Hostince, o kterých byla v textu řeč, dnes už v 15. vídeňském obvodu nenajdete. Schwenderovo Koloseum bylo strženo roku 1898 a jeho bývalou slávu připomíná jen malá pamětní tabulka. Zobelova pivnice i se zahradní restaurací byla uzavřena a budovy sanovány už kolem roku 1882; poslední stavba z té doby zmizela definitivně z povrchu země v roce 1957. Na místě, kde poprvé zazněla Píseň práce, se dnes nachází radnice 15. vídeňského obvodu a obvodní muzeum (s částí expozice věnované i počátkům dělnického hnutí a Písni práce), náměstí Friedrichsplatz a základní škola. Založení Gumpendorfského dělnického spolku připomíná také pamětní tabule.

První český překlad

Pohnuté jsou i osudy prvního českého překladu Písně práce, který pořídil básník, levicový novinář a dělnický aktivista František Josef Hlaváček (1853-1937). Když si v roce 1882 v Pankrácké věznici kroutil tříměsíční trest za »podvratnou činnost«, zaslechl Das Lied der hohen Braut zpívat spolu s ním uvězněné německé soudruhy, a jelikož se mu velice líbila, hned ji přebásnil do češtiny: »Ó, zazni písni vznešená, o práci, která vrozena, přírodou lidstvu jest…«

Překlad ukryl do myší díry vykousané v podlaze cely, vězeňská služba ale, žel, skrýš znala a překlad zabavila. Po propuštění z vězení  Hlaváček sepsal překlad znovu a poslal jej na konspirační adresu do Vídně svému spolubojovníkovi Josefu Boleslavu Peckovi (1849-1897), který tam právě pobýval po skončení 14měsíčního vězení a vypovězení z Prahy. I tento dopis byl ale tajnou policií vyčenichán a zabaven.

V letech 1885-1886 emigrovali pod tlakem neustálých policejních perzekucí nejdříve Pecka a pak i Hlaváček do USA, do Chicaga. Právě v Chicagu česká verze Písně práce mohla poprvé veřejně vyjít v Peckově Zpěvníku českých písní dělnických. Tentokrát už komunikace zafungovala dobře i přes velkou louži a jeden z výtisků zpěvníku se dostal nakonec do rukou Hybešovi, který se tehdy právě stěhoval z Prostějova do Brna, aby tam nastoupil do redakce Rovnosti. Ten ji konečně 18. dubna 1889 nechal vydat v prostějovském Hlasu lidu, nutné byly ovšem drobné úpravy, aby bez problémů prošla cenzurou.

Zpívaná kulturní historie

Světovou premiéru měla česká verze Písně práce na památných prvomájových oslavách roku 1890. Dodnes je oficiální hymnou Rakouské sociální demokracie (SPÖ), zpívá se každoročně na prvomájových oslavách, i na stranických sjezdech, a po obou jejích autorech jsou ve Vídni pojmenovány ulice. Rakouský sociálnědemokratický teoretik Karl Kautsky ji označil za zpívanou kulturní historii. Svým spíše lyrickým a filozofickým laděním ostatně možná mírumilovnému Rakušanovi vyhovuje mnohem více než bojovnější Internacionála.

V Čechách a na Slovensku je její osud smutnější. Obnovené sociální demokracie se ke svým kořenům ani v jedné zemi příliš neznají a v Prostějově měli radní na stole už několikátou petici za přejmenování Hlaváčkova náměstí na náměstí Václava Havla. Prý už stejně skoro nikdo neví, kdo to byl…

Vraťme se ještě jednou k Hybešovi, jehož osudy se vinou jako červená nit počátky rakouského i českého dělnického hnutí. Zklamán pletichařením a politikařením v ČSR, jakožto i rostoucím oportunismem ve vlastní straně, připojil se v roce 1920 k levicovému křídlu v sociální demokracii, jehož aktivity později vyústily v založení KSČ. Při jedné z vypjatějších schůzí Senátu jej postihla mrtvice a nedlouho poté 9. července 1921 skonal. Památku »maršála chudých« můžeme uctít na Ústředním hřbitově v Brně.

Tanec nad sopkou?

Otevíráme oči a jsme opět na Mariahilfer Strasse. Avšak roku 2015. V nedalekém luxusním obchodě mladý úspěšný muž v obleku od Armaniho rozevírá před svou přítelkyní vějíř kreditních karet, zrovna jako páv ocas před harémem svých samic. V podchodu vás žebrák poprosí o pětku a v novinách se dočtete, že sociálnědemokratičtí bossové úspěšně uzavřeli další politický obchod. Vídeň je poklidná, polojasno…

Jenže nedořešené příběhy mají tendenci se znovu a znovu vracet a opakovat, nemyslíte? Co třeba v Řecku nebo ve Španělsku? Četli jste ostatně někdy Hlaváčkovu báseň Tanec nad sopkou? Že už doopravdy patří historii pohnutého 19. století? Doufejme…

Ludvík DIVIŠ

FOTO – autor (2)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 38 hlasů.

Ludvík DIVIŠ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.